Proti Evropě filosofů. Esej Václava Bělohradského

V únoru 1990 odměnil americký Kongres mohutným potleskem slova Václava Havla: „(Současné) převratné změny nám umožní (…) vstoupit konečně do éry multipolarity. (…) Nehrozí-li nám dnes už světová válka ani to, že zeměkoule vybuchne kvůli nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. (…) Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí (…) bude cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační, či celkově civilizační, neodvratná.“

Ještě nikdy po roce 1945 jsme nebyli „globální revoluci ve sféře lidského vědomí“ tak vzdáleni. Ve sféře lidského vědomí se naopak rozběhla (kdoví kdy přesně) globální kontrarevoluce unipolarity, která zničila emancipační potenciál globalizace a umlčela intercivilizační dialog.

Dávno předtím, než zbytek ruského impéria přepadl Ukrajinu, tu byly vojenské intervence USA a NATO v Jugoslávii („NATO má prst na vypínači, můžeme vám vypnout proud, kdykoli potřebujeme a kdykoli chceme,“ komentoval tiskový mluvčí Severoatlantické aliance bombardování jugoslávské civilní infrastruktury), v Iráku, Sýrii, Libyi, Afghánistánu, všechny s velkým počtem civilních obětí; byly legitimizovány politikou lidských práv, kterou americký historik Samuel Moyn nazval „poslední utopií“.

V doslovu Pavla Barši k českému vydání Moynovy stejnojmenné knihy čteme: „Poválečná doba byla nesena utopiemi kolektivní emancipace – socialistickými, nacionalistickými. (…) Emancipační hnutí šedesátých let – reforma socialismu v sovětském bloku, levicový third-worldismus i protestní a kontrakulturní hnutí v USA a západní Evropě – kladla těžiště emancipace ještě na kolektivní rovinu. Až porážky a odliv těchto utopií od konce šedesátých let vytvořily podle Moyna podmínky pro lidská práva jako poslední utopii.“

Politika lidských práv je neoliberálním updatem západního nároku na univerzální panství nad tím, co dělá z člověka jednotlivce: místo revoluční změny státního aparátu a třídní struktury společnosti je nyní podmínkou emancipace mas zajištění práv všech občanů Země být jednotlivci „na stejný způsob“ jako my – a to znamená mít právo být racionálně konzumujícími a produkujícími egoisty, jak nám přikazují ekonomové.

Dříve než budeme hledat v ideových dějinách naší civilizace kořeny unipolarity, chci tu napravit jeden svůj omyl. Tvrdil jsem v minulosti, že hlavní příčinou katastrofy postbipolárního světa bylo vítězství antikomunistů nad disidenty v procesu transformace postkomunistických zemí.

Antikomunisté měli jednoduchý program – co nejrychleji vrátit tu část Evropy, jež byla po válce „unesena“ do ruské „nenormální“ civilizace, zpět do civilizace „normální“, kterou vyznačuje západní mainstreamová ideologie ekonomického růstu, právní stát a stranická demokracie.

Z pohledu disidentů nastolení kapitalistické normality neřeší krizi „soudobé technické civilizace jako celku, neschopné čelit samopohybu planetární moci techniky“, jak psal Havel v Moci bezmocných; vždyť je to právě „normální“ fungování růstových ekonomik, co ničí Zemi, náš jediný domov v kosmu.

Pád komunismu přinesl i katastrofální vedlejší škodu: ztrátu politické imaginace. („Je dnes snazší představit si zánik světa než alternativu ke kapitalistickému statu quo,“ napsal Fredric Jameson.)

Imperativ globální revoluce „ve sféře vědomí“ schopný zvrátit destruktivní samopohyb naší civilizace formuloval Jan Patočka takto: „myslet cíle ze smyslu, ne smysl z cílů, jakkoli velkých“.

Dnes si ale uvědomuji, že pojem Západ, přejatý a šířený disidenty, je stejně velkou překážkou intercivilizačního dialogu jako bezvýhradná integrace postkomunistických zemí do západní růstové ekonomiky pod taktovkou antikomunistů.

Nejdůležitějším faktorem každého dialogu je představa účastníků o sobě samých a disidenti přejali představu Západu o sobě z evropské filosofie, která si připisovala výsadní postavení v dějinách lidského rozumu.

Zamysleme se nad těmito větami:

„(Pociťujeme, že naše Evropa) má cosi jedinečného, co je na nás čitelné i pro jiné lidské skupiny, cosi, co je (…) motivuje, aby se (…) poevropšťovaly, kdežto my, pokud si dobře rozumíme, se například nikdy nepoindičtíme.“

„V duchovním smyslu (…) k Evropě patří nepochybně britská dominia, USA, ale nenáleží k ní Eskymáci nebo indiáni jarmarečních menažérií či cikáni, kteří se neustále potulují Evropou.“

„Z filosofie (…) vyzařuje (…) univerzalita kritického stanoviska, které je neseno odhodlaností (…) se hned tázat po tom, co je pravdivé o sobě. (…) Lidé filosofického okruhu a ti, kdo se konzervativně spokojují s tradicí, budou spolu bojovat a tento zápas se nepochybně odehraje v politické mocenské sféře.“

„V širokém smyslu je též Papuánec člověkem, nikoli zvířetem. (…) Ale jako člověk, a dokonce i Papuánec, představuje nový stupeň animality ve srovnání se zvířetem, tak filosofický rozum představuje nový stupeň v lidstvu a v jeho rozumu.“

Vybírám tyto citace z přednášek Edmunda Husserla vydaných posmrtně v roce 1954 pod názvem Krize evropských věd. Je to jedno z nejvlivnějších filosofických děl 20. století a také hlavní inspirace disidentského pojetí Evropy jako vlasti „lidí zvláštního ražení“ – filosofů.

Východiskem dialogu s jinými civilizacemi musí být ale vstřícnost k možnosti, že se v něm částečně nebo úplně „poindičtíme“ či „popapuánštíme“. Husserl to výslovně odmítá, koloniální panství Západu nad světem upravuje na narativ, v němž by neevropské národy měly své „poevropšťování“ vnímat ne jako „koloniální nadvládu“, nýbrž jako „osvobození“ od vlastního deficitního lidství.

Inkluze „dokonce i Papuánců“ do lidstva definovaného filosofií je ve skutečnosti procesem násilným, v němž jsou historické světy jiných národů vybagrovány, hranice mezi nimi rozorány a sloučeny v jeden imperiální prostor pod nadvládou „lidí filosofického okruhu“.

Ti vnášejí do dějin Západu nepřátelství vůči tomu, jak se svět „jeví“ různým jazykově a teritoriálně definovaným společenstvím, třeba Romům nebo Papuáncům. Jejich životní světy jsou považovány za pouhé periferie lidství, které se stanou lidskými ve vyšším smyslu teprve tehdy, až se podřídí „lidem filosofického okruhu“.

Politika lidských práv je aktuální podobou boje proti vernakulárním historickým světům ve jménu světů, jež „lidé filosofického okruhu“ sestavili z vět „pravdivých o sobě“.

Příběh ustavení světové říše rozumu, v níž „dokonce i Papuánci“ mohou dosáhnout „vyššího stupně lidství“, se od konce šedesátých let zadrhával, Evropa se sebekriticky otevírala dialogu s jinými civilizacemi. Disidenti ale narativ o Evropě jako vlasti „pravd o sobě“ oživili, promítli do něj svou víru, že „hodnoty, pro které stojí za to žít, jsou tytéž, pro které stojí za to trpět“, jak vyjádřil Jan Patočka smysl Charty 77.

Toto obnovení víry v jedinečnou roli evropské kultury v dějinách světa začíná na Západě, zpustošeném monoteismem ekonomického růstu, rezonovat. Éra multipolárního světového řádu a multikulturních států ztrácí legitimnost.

Filosofie sice má svou historickou vlast Řecko, filosofové tam ale byli cizinci. Athény byly „mezinárodním trhem“ na okraji Východu, který se organizoval mezi „mnohostí nezávislých měst a odlišných, ale navzájem propojených společností“. Přicházeli tam cizinci, obchodníci a řemeslníci a také filosofové hledající v řeckém prostředí protiklad imperiální svrchovanosti, kterým je „vnitřní přirozenost sdružování spojená se zálibou ve vyměňování názorů“ (Deleuze).

„Záliba ve vyměňování názorů“ se v Evropě přeměnila v hegemonii argumentující obce ve veřejném prostoru, která vymýšlí a ve společnosti šíří narativy, z nichž se ty, jimž lidé v „družné výměně názorů“ porozuměli jako všeobecně lidským – a to na základě vhledu do jejich vnitřní skladby, a ne z vůle a dekretu autorit –, stávají „civilizačními statky“.

Ty jsou v podstatě dva: hodnota vědecké pravdy a hodnota uznání druhého člověka za „téhož, kým jsem sám“ (Patočka).

Civilizační statky dávají lidem možnost být v legitimní opozici vůči sociálně sankcionovaným univerzům, jako jsou národní identity, politické strany nebo i státy; jsou proto nevyčerpatelnou revoluční silou ve společnosti: argumentovaný odpor vůči univerzům platným jen z rozhodnutí autority nebo ze setrvačnosti tradice otevírá ve společnosti trhliny, které řeší demokratický reformismus – konsenzuální překreslení hranic mezi my a oni.

Ve společnosti, v níž argumentující obec vykonává hegemonii, rozum není ani politickou stranou, ani národem, ani církví, je soudcem mezi lidmi. Soudcovská pozice rozumu v obci je ale neustále ohrožována reprezentanty celků, kteří chtějí, aby lidé brali jejich příkazy jako nezměnitelné, bez distance, jako příkazy, které lze jen plnit, nebo se stát zrádcem.

Takové síly vnímáme coby „barbarské“, píše Slavoj Žižek. Strach z tohoto druhu barbarství je oprávněný: ve veřejných prostorech, ve kterých je rozum zbaven pozice soudce, se názory autorit stávají absolutními příkazy.

Patetické, exaltované pojetí Evropy coby historického útvaru spravovaného „lidmi filosofického okruhu“ je ale také „absolutní příkaz“, a je proto barbarské; a kus toho barbarství se přestěhoval i do disidentské normativní vize Západu.

Globalizace začala příběh o západních hodnotách jako jediném legitimizujícím základu světového řádu nejprve narušovat, později rozvracet. Je tragickým paradoxem, že si Západ spolu se svými „ochotnými pomahači“ přisvojil disidentské pojetí Evropy jako morálního ideálu k legitimizaci svého pokusu o reimperializaci globalizace – o znovunastolení pevného panství nad světovým řádem, který globalizace udělala tekutým.

Masy uprchlíků vyhnaných do Evropy katastrofálními důsledky vojenských intervencí velmocí v jejich vlasti se staly vnějšími proletariáty Evropy a předmětem nenávisti proletariátů vnitřních (sociálně slabých občanů), které v nich vidí konkurenci. Následuje prudký úpadek důvěry v konsenzuální reformismus a polarizace společnosti.

„Hamburger a rybí filé se budou pěstovat v laboratoři (…), výroba syntetického masa je celkem jednoduchá. Vyjmou se buňky z nějakého zvířete (ze slepice nebo z tuňáka například) biopsií; izolují se ty s největší pravděpodobností růstu; vloží se do bioreaktoru neboli inkubátoru a tam se živí syntetickým médiem z různých látek,“ čtu v jedné reportáži.

Technoglobalizace je planetárním rozsevem hybridů, masa z laboratoří, zpravodajství psaného roboty: kultura a příroda, sociální a technické se v ní prolínají radikálněji a masivněji než kdy předtím. Formují se nové civilizační statky, které nabízejí vhled do hybridizovaných geo-socio-biologických pojmů, jako jsou například globální oteplování (přesahuje všechny obory), postfaktická mediasféra (fakta už nelze odlišit od interpretací) nebo hydroponie (zemědělství bez půdy).

Nezastavitelná hybridizace rozvrací všechny identity, které se definují tím, že ze sebe vypudí vše, co samy označí jako cizí, aby jejich esence byla čistá (nic než národ, nic než pravda, nic než dělnická třída). Otevírá se tak šance pro vznik jiné, antiesencialistické kulturní hegemonie, v níž bude emancipace propojena s oscilací mezi zkušeností náležení k obci a zkušeností vytržení z obce, mezi zapouštěním kořenů a vykořeněním: komunikační hojnost oslabila všechny rozdíly, limity, hranice, pojmy, přichází éra „oslabeného myšlení“ (Gianni Vattimo).

Pomalu, ale neoblomně se formující kulturní hegemonie antiesencialismu nabízí Evropě šanci přetvořit svůj tradiční racionální reformismus v hermeneutiku hybridizace, v umění porozumět migrujícím existencím, oscilujícím mezi komunitami přijetí a odmítnutí; v umění sdružovat lidi, jejichž identity se pomíchaly; v umění tvořivého mísení, jehož kořeny jsou jak v křesťanské tradici (spojování vznešeného a všedního), tak v tradici buržoazní (realismus) a také v americké pop culture 20. století.

Všichni už dlouho žijeme ve světě, který Benjamin Barber označil výrazem McWorld. Patří do něj nové formy participace umožněné komunikační revolucí: crowdfunding, průmysl 4.0, sociální sítě, internet věcí, sdílená mobilita, umělá inteligence, planetární toky peněz neregulovatelné národními státy (například expanze kryptoměn), nové tekuté „glokální imperialismy“ schopné vydírat celé národy a státy zneužitím dočasné nerovnováhy v globální síti expertních vědění a ekonomických vztahů.

McWorld je hybridní svět, kde se míchá hrozba ztráty identity s osvobozujícím vymaněním se z identitárních pout a nacionalistických předsudků. Zostřené (až tragické) vědomí historičnosti, kontingence a relativity všech identit a celků, do nichž člověk patří, je v McWorldu masovou zkušeností.

Ustavuje se v (polohorké) válce globalistů proti zastáncům národní svrchovanosti – migrujících a oscilujících obyvatel McWorldu proti nacionalistickým (etnickým) bojovníkům „džihádu za čisté esence“ a pevné hranice lokálních vlastí.

Veřejný prostor pohlcuje rozpínavá mediasféra, divoké proudění textů a obrazů; celý ho ještě nespolkla, místy jí ještě čouhá z tlamy. Mění se postupně v bahno „uniklých sdělení“ (odposlechů, záběrů skrytou kamerou, internetových pranýřů, degradačních rituálů), které se valí přes všechny zdi. Kategorickým imperativem mediasféry je heslo Připoutej pozornost! – čím větší hojnost informací, tím větší nedostatek pozornosti: cena informací klesá, cena pozornosti závratně roste, je třeba ji neustále přivolávat křiklavými nálepkami lepenými na lidi i vztahy mezi nimi.

Už desetiletí nejsou většiny vzešlé z „demokratických“ voleb dostatečným zdrojem legitimity legislativních projektů, volební kampaně zmutovaly ve směsku showbyznysu, marketingu a mediálních událostí připravených specialisty. Polykají sponzorské dary a sponzoři chtějí své peníze zpět. A dostanou je.

Úpadek legitimnosti generované volbami je kompenzován rychle rostoucí schopností různých sektorů společnosti (například ad hoc spolupracujících spotřebitelů, lokálních komunit či eticky inspirovaných menšin) prosadit efektivní řešení krizí v nějakém pro ně relevantním tady a teď.

A hybridem je dnes i to, co jsme označovali zlopověstným slovem impérium, svrchovaná moc. Ve věku antropocénu není žádný stát svrchovaný, žádný není schopen bránit lidstvo před hrozbami spjatými s nukleárním arzenálem velmocí, planetárními dopady hyperobjektů, terminálními externalitami ekonomického růstu, patentováním sekvencí genomu živých bytostí ani před hrozbami spjatými s privatizací infrastruktury globální komunikace, viz například Google.

Věřím, že ve věku poevropském, který trvá už více než jedno století, se podaří dědicům evropské kultury obecně, a její literární tradice zvláště, vepsat proces nevyhnutelné hybridizace všech identit definovaných esencialisticky do nového strhujícího, ale i smířlivého příběhu; a že jeho happy endem bude definitivní rozchod s nostalgií po esencích, poslední sbohem krvavému věku disjunkce buď–anebo, my, nebo oni.

Bude to zároveň první krok ke „globální revoluci ve sféře lidského vědomí“, o níž mluvil Václav Havel v roce 1990 v americkém Kongresu?