Článek
A to neřekl kamarádům, ani známým, jestli by ho nepřišli podpořit, aby netrapčil na ulici sám. V Severní Americe jsou občané o něco samostatnější – k vyjádření svého názoru nepotřebují zavolat kamarádům, ani s sebou všude nenosí kyblík s hanbou, jak by řekl spisovatel Jan Novák.
Nazrála doba, že se všude mluví o politice, nebo lépe řečeno o její krizi. Nakonec i ze samotného 66. benátského festivalu se stala politická tribuna a po skutečně kontroverzním prohlášení pásla média skoro více než po rautových drbech. Vždyť například italští novináři se letos ptali zahraničních hvězd nejvíce na to, jak by okomentovali „omezenou svobodu slova tisku v Itálii“.
Zrodila se hvězda
Před politikou jste mohli utéct nanejvýš na pláž, pokud tudy zrovna nepochodovala čím dál mohutnější postava zuřivého bojovníka Michaela Moorea, jenž snímkem O kapitalismu s láskou vytáhl proti celému americkému systému. Anebo se vedle neopaloval Hugo Chavéz.
Venezuelský prezident přijel do Benátek uvést dokument Na jih od hranic (South of the Border) Olivera Stonea a ochutnat sladkého života. A nutno dodat, že v tomto případě nebyla tím nejdůležitějším kvalita filmu jako spíše o ohlas, který vyvolal.
Na červeném koberci se prošla nová mezinárodní celebrita, jež ztělesňuje antiamerického padoucha a zároveň připomíná levicového hrdinu z nějakého westernu – odborářského. Tlustý krk, buldočí výraz a posměšky v koutku úst místo doutníku. Chavéz si vybírá převleky – od mladého Fidela Castra v montérkách, až po Simona Bolívara v obleku – a na odiv dává sebevědomí. Žertuje o Ahmadínežádovi, o socialismu, o ďáblovi. Nejvíce vděčné jsou výpady proti společnému americkému nepříteli, před časem Chávez nazval George Bushe oslem. Na tohle lidé vděčně tleskají, jásají a křičí šílené věci v šílené době.
Kdo je ve skutečnosti Chávez?
Oscarový levičák Stone se ohání alibisticky tím, že jeho záměrem bylo v tomto případě přinést poctivější obrázek o Chávezovi, než servírují americká média, líčící venezuelského prezidenta jako tyrana, diktátora či narkomana. Prý užívá listy koky, koka či snad kakaa, domnívají se podle úryvku ze zpravodajského šotu na Fox News.
Nicméně jeho výsledný dokument má daleko k tomu, aby podstatně ohodnotil nebezpečnost venezuelského režimu či působení samotného Cháveze ve funkci. Stone fascinován kultem velkých osobností dějin (zfilmoval životy třech amerických prezidentů) přibližuje osobní kouzlo populistického, lidového politika, jenž zatancuje na kameru, projede se na dětském kole – a v neposlední řadě pracuje „pro blaho lidu“ až do tří do rána.
Jako bychom slyšeli argument typu: podívejte, jak je odlišný od prázdných televizních hlav na politické expertízy i od záhadných západních politiků, kteří mizejí za tmavými skly luxusních limuzín a bývají ve spojení kdejakým ďáblem... Ale takhle upřímně se nechová skutečný diktátor.
Kdo si vytvořil Cháveze
Film dále bilancuje Chávezovu cestu k moci, která započala účastí na vzpouře z roku 1992, v okamžiku hospodářského kolapsu Venezuely, kdy se část armády postavila proti represi tehdejší zkorumpované vlády. Následné uvěznění vyneslo levicovému politikovi slávu a ve volbách roku 1998 i post úřadu prezidenta, v němž se mu podařilo o pět let později přestát i pokus o pravicový státní převrat, údajně „dozorovaný“ Američany!
Jestli z toho filmu něco vyplývá, pak především to, jakou opozici si Spojené státy v Latinské Americe vypěstovaly svou nerozumnou zahraniční politikou. A jak neblaze skončily nejrůznější experimenty Mezinárodního měnového fondu na latinsko-amerických ekonomikách. I tomu může Chávez děkovat za svůj vzestup.
Nicméně americký provokatér nevidí odvrácenou stranu přeci jenom problematického režimu, který kontroluje nejen televizní programy. Ve skutečnosti Chávez osobně rozhoduje, kde se má pěstovat kukuřice, kudy povede silnice. Režisér se tak ocitl v situaci onoho muže s transparentem, který nestojí v kině, ale rovnou na filmovém plátně. A volá: Všechno má své temné stránky? Proč hledat jenom to špatné, když tenhle chlapík dělá leccos dobrého. Srazil míru chudoby na polovinu, je demokratem, v zemi najdete opozici, dokázal úžasné věci nejen pro Venezuelu, ale i pro celý region! Nikdo není dokonalý.
Jak mluvit o politice
No jo, ale co s tím? Olivera Stonea bychom mohli podezřívat z toho samého, co činí Michael Moore. Oba se snaží působit na základní signální soustavu Američanů a jejich prostého politického vědomí oním zjednodušeným blbečkovským způsobem.
Ostatně i kouzlo Moorovy kritiky spočívá v jeho selské logice, stejně jako v komediálním happeningu. Jeho základní myšlenky z filmu O kapitalismu s láskou lze shrnout do několika bodů.
Říká například, že pokud systém produkuje pouze jedno procento extrémně bohatých a masu chudých, musí logicky zkrachovat, neboť už nejsou ti, kdo by kupovali všechno, co se vyrobí. Moore se domnívá, že jsme oběti spiknutí elity z Wall Streetu a americké administrativy, jejíž členové nám soustavně lžou ohledně podstaty současného systému, z něhož se stalo obrovské finanční casino. Ten pravý kapitalismus údajně fungoval možná v dobách protestantských průkopníků, kteří spolu soupeřili na malém městě nanejvýš o to, kdo bude péct lepší a levnější housky, aby měl nejvíce zákazníků. Ale dnes?
Kde jsou cedule
Americký filmař se naopak obrací na zdravé jádro „poctivých, pracujících a zadlužených Američanů“, jejichž životy zruinoval zločinný kapitalismus – a navíc je vyhání z domovů. V posledním filmu se přiznal, že chtěl být v dětství pastorem: „Dnes odmítám žít v tak nespravedlivém systému, ale zároveň neodejdu ze své rodné země!“
Na festivalu platí, že se nejvíce novinek ze světa filmů dozvíte na večírcích, anebo třeba v sauně luxusního hotelu, kde se na jedné pryčně sejdou distriutoři, prodejci, novináři či avantgardní filmaři.
Včera mi tam jeden hotelový zaměstnanec vyprávěl o poměrech v onom luxusním hotele, kde si odboráři stěžují na zacházení porušující lidská práva. Vypadal u toho bojovně. Jenže já jen pokrčil rameny. To je holt život, marno mluvit. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, jak automaticky jsme se u nás naučili přijímat nespravedlnost a hořkost porážky. Nejsme zkrátka zvyklí, že by si někdo udělal ceduli a vyrazil se postavit s ní na náměstí, aby zlepšil svět. Když mi to došlo, chlap už byl dávno pryč, asi se chystal na další šichtu.