Článek
S Vladimírem Klimáčkem bychom řekli, že zůstaneme v pozici králíka pozorujícího kobru – jako on v případě jeho známé hry bývakého prezidenta Gustava Husáka.
Existují ovšem i výjimky. Italský filmař Marco Bellocchio, známý rebelujícím snímek Pěsti v kapse ze 60. let či "aldomorovským" dramatem Dobrý den, noci (2003) se pustil do zpracování mládí Benita Mussoliniho. A vznikl z toho film Vítězství (Vincere) – jeho nejlepší za posledních několik let –, který byl po Cannes uveden i na torontském festivalu (10.-19. září). Ačkoliv italští kritici hned spekulovali nad politickou aktualitou s Berlusconim, režisérovi se podařilo vykreslit mnohem hlubší obraz vztyčení italského fašistického a zároveň "zábavního" režimu.
Příběh přibližuje počátky Mussoliniho kariéry jako dobrodružného socialistického politika a novináře, který pochodoval s dělníky po ulicích a zdrhal před policií ještě v době, kdy se ruský proletariát domníval, že komunismus je bezplatná poukázka na vodku (A Mack Sennet měl teprve objevit poetiku policejních honiček ve filmové grotesce).
Svedení Itálie
S pomocí dobových dokumentárních záběrů a hrané inscenace líčí politický přerod ambiciózního muže v nemilosrdného politika, válečného štváče a fašistu, který se stal přitom groteskní karikaturou svévolné moci – jak ukazuje i dlouhý záběr známého Mussoliniho nacionalistického proslovu. Jatka války měla očistit Evropu, říkal budoucí italský vůdce, dovolávajíc se vzkříšení římské říše – s dětinskou krutostí. Jen vyplenit „své nové Kartágo“ se vydal špatným směrem – do Etiopie, aby poskytnul Italům chléb (ten tam nenašel), hry a pocit národní velikosti.
Mussoliniho velkolepé „svedení" Itálie Bellocchio demonstruje na drobném intimním vztahu k Idě Dalserové (Giovanna Mezzogiorno), kterou poutala k charismatickému muži s ďábelsky hypnotickým pohledem otrocká, dnes by se řeklo submisivní, sadomasochistická láska. Jenže Duce (Filippo Timise) se oženil s jinou ženou, s níž založil rodinu.
Naopak zoufale zamilovanou milenku nechal zavřít do blázince hned, jakmile se dostal k moci. Ida si veřejně nárokovala manželství s Mussolinim, měla s ním dokonce dítě. Jestli spolu skutečně uzavřeli sňatek, se nikdy neprokázalo, zato jejich společný syn zemřel v šestadvaceti v blázinci (podobně jako Ida).
Divadlo ve filmu
Drama nelítostného, mocí posedlého diktátora rámuje dramatická hudba a expresivně svícená mizanscéna. Bellocchio se k tomu rozhodl zřejmě proto, aby podtrhl operní, planě rétorický či dokonce křiklounský charakter italského fašismu. Jeho postavu charakterizuje dokonalý sestřih, elegance, jakoby vášnivě chladný pohled a hluboký, zastřený hlas, který se nastupující diktátor snažil pečlivě ovládat a modulovat – jako herec na jevišti.
Samozřejmě Bellocchio nepřistupuje na Mussoliniho hru, naopak se soustřeďuje na tragický Idin příběh, z něhož postava samotného diktátora postupně mizí. Zůstává mussolinismus – směs italského mačismu, nacionalismu a sobectví, vyvolaný člověkem mučeným vlastní průměrností, který chtěl vstoupit mezi slavné hrdiny historie. Stojí za zmínku, že tenhle italský fašista snil v mládí o studiu malířství podobně jako Hitler.
Hrozivý konec
Nicméně režisér zbavuje tyrana jeho aury nadlidského monstra, válečného hrdiny, člověka, který by chtěl vyzvat na souboj i samotného boha – po vzoru všech morbidních televizních seriálů o válečných katech a jejich pomocnících. Film naopak ukazuje chlapského hajzlíka, který zbouchnul ženskou a pak zdrhnul, protože se mohl jinde lépe oženit. A schovával se za svého přítele, který měl vůdci uklidit v posteli.
Bellocchio se zasloužil o to, že odvrácenou stranu jeho hochštaplerského nadutého režimu můžeme vidět v tom usedavém a nešťastném osudu naivně zamilované ženské. A spatřit v něm jednu z podstat fašistické Itálie – banální příběh pro služky z kuchyně. To však neznamená, že by to bylo o něco méně strašné.