Hlavní obsah

Procházka po filmu: Made in Japan

Právo, Michal Procházka, SALON
Tokio

Roztmívačka. V prázdné místnosti se na zemi probudí chlap, je v pyžamu, na hlavě má ženský účes. Kouká, že něco není v pořádku. Nikde nejsou dveře, je tu uvězněn. Načež z holých stěn začnou vystupovat snové bytosti andělíčků, po nichž zůstanou z bílé omítky trčet drobné penisy. Za chvíli zjistí, že fungují jako spínače. Když je zmáčkne, andělíčkové mu za hlasitého řehotu servírují nejrůznější propriety, s jejichž pomocí se musí pokusit otevřít padací dveře a dostat na svobodu. Je to taková bojovka spojená se stylem čistě japonské komedie.

Článek

Takhle surreálně začíná nový snímek Symbol, původně herce Hitoschi Matsumota vypravěčské tradice Rakugo, jehož jsme mohli vidět ve filmu (kategorie „půlnočního“) Dai-Nipponjin, lovícího v ulicích Tokia zmutovaná obří mimina. Matsumoto se snaží prosadit jako další svérázný herec za kamerou po vzoru Takeshi Kitana, tentokrát je jeho nářez symbolicky propojen se scénami přípravy wrestlingového zápasu v Mexiku a zároveň pojednáním o sisyfovském údělu člověka. Poznáte tady, že Japonci jsou schopní pomocí své hi-tech vizuality a nespoutané fantazie natočit na pár metrech prázdného obýváku prakticky cokoliv.

Festival z jiné planety

Tokio je město z jiné planety a japonský film je pro nás jen těžko postižitelný, jak bylo patrné na právě proběhlém 22. tokijském festivalu (17.–25. října). Vyznat se ve čtyř stovkách titulů, které ročně produkuje, včetně filmů pro trh s dvd či pinku filmy, je asi tak obtížné jako se zorientovat v mamutím komplexu mrakodrapu Roppongi Hills, kde se filmový festival TIFF spolu s filmovým trhem TIFF Com koná. Návštěvníkům tu rozdávají průvodce po budově – aby se vyznali v množství výtahů, eskalátorů, okruhů, shopů atd...

Dokonce i některé zahraniční agentury (například ČTK) referovaly o tokijském festivalu jako o ekologickém. Zmátlo je uvedení dokumentu Mělčina (The Cove), odhalujícího praxi v Japonsku brutálního vybíjení delfínů, Snímek uvedl autor Louie Psihoyos v Tokiu osobně, ačkoliv mu hrozili na japonské půdě zatčením, že natáčel skrytou kamerou na pobřeží u města Taidži. To je totiž trestné v téhle jinak velmi kulturní a kultivované zemi.

Nekonečná touha melodramatu

Ve skutečnosti tokijský festival sleduje hlavně úlovky v japonském filmovém světě, zejména melodramat, který se tamní o trochu starší publikum snad nemůže nikdy nabažit. Letošním tahákem byl snímek Jinsei Tsujiho Acacia, vyprávějící japonsky kořeněný příběh o wrestlerovi po sezóně – střiženého podle amerického receptu. Jen tentokrát se někdejší bijec sblíží s malým osamělým klukem, jemuž se učí být otcem, mámou, švadlenou a kuchařkou dohromady. Pro zajímavost Japonci mají podle důkladně přežvýkaných amerických receptů hned několik desítek melodramatických filmů. K vidění jich bylo i v Tokyu dost.

Jejich verzi vinařské Bokovky natočil Cellin Gluck jako příběh japonských turistů na zájezdu ve Spojených státech – v těch samých místech jako Alexander Payne. Titul Tobě jsem dala svou lásku jako první vychází z populární komiksové série, která kopíruje v opačném genderovém gardu slavnou Love Story. Jen tentokrát umírá muž, zatímco jej na onen svět doprovází jeho přítelkyně. Ve snímku Pocítit vítr nás Sumio Omoriho zavádí mezi běžce Hakone Relay Marathonu, Yoshimitsu Morita líčí ve filmu Je to na mně návrat starého známého, který své dávné přítelkyni přichází darovat peníze na splnění dávného snu.

Umělečtější variací žánru byl komornější snímek Noc ve větrné restauraci, v níž Tetsuo Shinohara rozvíjí podle románu Atsuhiro Yoshidy nostalgické a spletené osudy několika outsiderů z ostrova Hokkaidó, snících o dalekých krajích. Vše se točí kolem spisovatele uvězněného ve středním věku, který se vnitřně nevyrovnal se svým otcem, povoláním kouzelníkem. Jeho poslední trik byl ten, že znenadání z jeho života zmizel.

Telekinetické komedie

Největší divácké odezvě se v Japonsku těší místní blogbustery, vycházející často z televizních schémat a komiksů. Domácím vynálezem jsou „telekinetické komedie“, u nichž zůstává zahraničním divákům rozum stát, neboť v nich je možné také úplně všechno. Třeba bojovat o osud světa či lásku i v televizní soutěži o nejvíce zabedněného ignoranta historických vědomostí jako ve filmu Go Find a Psychic!

Překvapením letoší sezóny je úspěch filmové adaptace známého levicového románu Takaji Kobayashiho Kanikôsen, který v roce 1929 popsal vzpouru rybářů proti sadistickému velení lodi při cestě na Kamčatku – než je povstání potlačeno armádou. Autor Hiroyuki Tanaka tohoto japonského „Křižníku Potěmkin“ přitom uchovává temné, chmurné ladění předlohy, které nejen evokuje studený řezavý vítr, ale jenž snad rezonuje i s hysterií kolem současné ekonomické krize.

Zamilovaná nafukovací panna

Lze říct, že z Japonska jsou na zahraničních festivalech nejvíce mezinárodně cenění čtyři mistři filmového plátna: Naomi Kawatse, Kiyoshi Kurosawa, Takeshi Kitano a Hirokazu Kore-eda. Právě poslední z nich natočil film, o kterém se teď mluví všude na světě.

Jeho Air Doll vypráví nádherně ambivalentní surreálné drama o nafukovací panně, která z ničeho nic obživne a zamiluje se do nesprávného muže – letargického zaměstnance videopůjčovny. Od té chvíle vede dvojí život, večer slouží svému domácímu majiteli, přes den obsluhuje v obchodě. Kore-eda nabízí několik neuvěřitelných záběrů, když si například muž povídá se svou nafukovací pannou a myje jí v koupelně vagínu. Anebo když hledá svou továrnu, kde byla vyrobena, aby zjistila svoje datum narození.

Režisér však postupně zjišťuje, že tahle nafukovací panna v sobě objevuje více lidskosti než lidé okolo ní. Z lásky je schopna nakonec i té lidské oběti největší.

Související články

Procházka po filmu: Morálka rumunské ulice

Současnou vlnu rumunského filmu by se dalo nazvat realismem špinavé ulice. Jejich příběhy se odehrávají venku ve skutečném prostředí, většinou nejsou nijak...

Výběr článků

Načítám