Článek
Od filmů Fitzcarraldo, Aguirre, hněv boží či drákulovské variace si německý režisér pronajal značku „šíleného“, již sdílí s vyšinutým hercem Klausem Kinským, a vydává se na cesty temnými zákrutami lidské duše. „Herzog netočí o tom, proč se Hitler či Charles Mason zbláznili či propadli teroru, ale jakým způsobem svého zločince v sobě skrývá každý z nás,“ prohlásil na jeho adresu představitel onoho „Bad Lieutenanta“ Nicolas Cage.
Probouzí atavismus v nás
Herzogův vizuální styl poznáte podle charakteristických záběrů, patetizujících rozběsněné emoce, či podle zvířecích motivů, které probouzejí nejen germánské bohy, ale také atavistické fantazie. Natáčení je formou obsese. „Můj kameraman je zvyklý, že se občas seberu, když mě popadne šílenství, a zmizím s kamerou nadivoko točit,“ smál se v Benátkách sám Herzog.
Jeho policejní thriller z New Orleansu (Bad Lieutenant: Port of Call New Orleans) však také oprašuje starý film Abela Ferrary s Harvey Keitelem z prostředí imigrantů v New Yorku. Tady Herzog líčí vyšetřování masakru mezi drogovými dealery z Afriky, spojené s napínavým koloritem policejních hrátek s pistolkami a želízky. Samozřejmě však jde o něco jiného, Herzog se mnohem více zajímá o postavu svérázného poldy, který bojuje se svým fyzickým zraněním, stejně jako se závislostí na kokainu, vicodinu, násilí a sexu při nepříliš zákonném výkonu svého povolání. Kamera až fetišisticky snímá Nicolase Cage v návalech vyšinutých stavů na pomezí drogového rauše a šílenství, uhranutých pohledů či návalů vzteku. S režisérem tu zkoumáme tenkou hranici, která může vést mezi zákonem či zločinem v každém z nás.
Manifest nízkorozpočtové kinematografie
Příběh objevování odvrácené strany naší skutečnosti i temných stránek lidského života patří k nejstarších vyprávěcím postupům uměleckého filmu. Nutno přiznat, že divák podléhá slastnému prokletí poldy, který si během vyšetřování dovolí vše - domlouvat kšefty s dealery, užívat si s prostitutkou a podnikat loupežné nájezdy před dveře drogových doupat. Odvažuje se toho, co my ne, tj. překračovat všechny meze normálního a spořádaného světa.
Herzogův druhý film z Benátek, Synu, Synu, co jsi to provedl, vznikl naopak jako manifest. „Seděli jsme s Davidem Lynchem, s nímž mě pojí přátelství, a stěžovali jsme si, jak neustále stoupají náklady na natáčení. A jak jsou dnešní režiséři nuceni pracovat s čím dál menším rozpočtem. Navrhl jsem Lynchovi, že uděláme manifestačně film za pouhé 2 milióny dolarů, a to s nejlepšími možnými herci,“ uvedl v Benátkách Herzog.
Nakonec se zde Lynch objeví jen v miniroli policejního nadřízeného. Zůstal však příběh, inspirovaný skutečnou událostí ze San Diega, jak jinak než spojený s psychickým terorem. V Americe v jednom zábavním parku potkal režisér někdejšího divadelního herce, který zabil v době, kdy hrál Orestea, svou matku. A byl prohlášen za nepříčetného. „Co na tom bylo nejvíce strašidelné, ten chlápek působil i po propuštění z psychiatrické léčebny stále mimo. A pracoval v zábavním parku,“ dodal Herzog.
Režisér líčí napínavé okamžiky policejního obléhání domu, kde se má šílenec Brad (Michael Shannon) skrývat a držet dva rukojmí, z nichž se nakonec vyklubou dva plameňáci. Německého filmaře ale nezajímají akční policejní sekvence, ani záběry bojovky SWATu, jež jsou dosti hrozivé. To hlavní se odvíjí stranou, kde detektiv Havenhurst (Willem Dafoe) zpovídá přítelkyni a divadelního režiséra (Udo Kier), aby dal dohromady hercovu anamnézu. V ní se postupně odhaluje obraz člověka, který se odstřihnul od skutečného světa a vzal na sebe úkol krvavého spasitelství: zúčtovat s dávným rodinným dramatem, při němž zemřel jeho otec. V jeho zlostném rozjímání lze stejně tak číst stopy wagnerismu, tj. rozplynutí se člověka v cizím životě, hrdinském příběhu, který začne žít místo svého vlastního. Jedna z výmluvných scén ukazuje Brada, jak v patetické póze lehá na kameny, kolem nichž proudí dravá řeka.
Člověka jen napadne, jestli takovéhle příběhy nemohou tvůrce nakonec omrzet. Stejně jako chorobopisy pacientů psychiatra v léčebně.
Chéreau a narcismus
Film nepřestává fascinovat jako „strašidelný zámek“, kde lze vidět to, co jste ještě neviděli. Pokud se odvážíme překročit tabu a meze toho, co se na plátně, v zrcadle světa ukazuje, natrefíme na „černé díry“ filmu. Obsahují to, na co se už nesneseme, anebo nejsme zvyklí dívat. Na druhou stranu lidé třeba v 70. letech věřili, že zákoutí výstřední intimity zůstávají posledním projevem svobody člověka, vzdorujícího ekonomickému pokroku moderní, průmyslové společnosti, který byl umožněn za cenu racionálního, represivního podrobení si biologické sféry naší existence, jak upozornil Herbert Marcuse.
Postupné odhalování lidského nitra a jeho slabostí má v popisu práce francouzský filmař Patrice Chéreau. Po své rychlo-retrospektivě v Karlových Varech představil v Benátkách nový film s příznačným názvem Perzekuce (La pérsecution). V něm vypráví příběh narcismu mladíka Daniela (Romain Duris), který selhává ve vztazích k druhým lidem, neboť potřebuje být obdivován, obletován, považovat se za nejlepšího. Vyžaduje důkazy lásky druhých, na světě ji snad ani není tolik, aby mu stačila. Svým sobectvím trápí nejen svou přítelkyni Soňu, nesebevědomého přítele Michela, ale i sám sebe.
Díky Chéreau můžeme nahlédnout do dalšího klaustrofobního prostoru zase jiného „zoufalství“, do něhož člověk může uzavřít vlastní život. Jen Daniel nemůže v noci zmlátit nějakého dealera, anebo si to rozdávat s luxusní prostitutkou. V tomhle smyslu to má Herzog lehčí než Chéreau.