Proč je třeba naučit se mít rád bombu. Esej Martina Dokupila Škabrahy

Je-li válka vůl, pak mír je někdy posvátnou krávou. Ve skutečnosti je mír spíše výsledkem války než jejím protikladem. Mír je uspořádáním světa. A v dějinách každého takového uspořádání bychom nalezli nějakou válku, často jako zakládající moment. V míru jsou vepsány boje a zkušenosti konfliktu, který mu předcházel a dal mu smysl. Bez děsivých příběhů a obrazů z Osvětimi či Hirošimy bychom nechápali, proč je nezbytné hájit například nezcizitelnost lidských práv. Pochopili bychom tu zásadu intelektuálně, ne však emočně, celou svou bytostí.

Mír má jakousi svou garanční dobu, jež časem vyprchá. Ne snad proto, že lidem chybí násilí, ale proto, že se svět vyvíjí, dané uspořádání zastarává a od určitého okamžiku už nelze rozpory řešit bez toho, že někomu vznikne zásadní újma. Společná definice reality – například jestli vůbec existuje určitá země a určitý národ – se rozpadne a „diplomatické řešení“ pak není o co opřít; volání po něm se stává strkáním hlavy do písku.

Otázka, zda chceme válku, nebo mír, je špatně položená. Skutečná otázka zní, v jakém světě chceme žít a za jakou cenu.

Základním principem moderní demokracie je sebeurčení na úrovni celku (lidu) i jednotlivce (občana). Je vždy oslabením demokracie, jestliže je někdo z možnosti sebeurčení vyloučen. Síla demokracie je závislá na schopnosti inkluze, a to především inkluze svých nejvzdálenějších okrajů – svých ukrajin, vnitřních i vnějších.

Dějiny demokracie jsou dějinami snah rozšířit „kruhy sebeurčení“ – dát co nejvíce lidem to, co bývalo výsadou elit, držících většinu ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu coby prostředků k svobodnému utváření vlastního života. Rozšiřování volebního práva, ale i desegregace a dekolonializace, to vše jsou příběhy o rozšiřování kruhů sebeurčení, o setřásání břemen včerejška a o nadějích zítřka.

Jedním z takových příběhů měla být snaha obrátit trauma 11. září 2001 v „nové americké století“, kdy svoboda a demokracie zavládnou i v zemích dosud ovládaných tyrany. Během invaze do Iráku však měla být demokracie šířena spíše jako výraz nadřazené civilizace, než že by se šířila jako výraz sebeurčení. Sebeurčení osvobozeného lidu se ukázalo být natolik komplikované a některé jeho projevy a důsledky natolik děsivé, že to zdiskreditovalo nejen tehdejší politiku USA, ale i samotný idealismus v oblasti mezinárodních vztahů.

Jenže vzdát se idealismu znamená, že se jeho nositelem stane někdo jiný – a dost možná bude šířit ještě horší ideje. „Idealistické“ důvody, které pro ospravedlnění své politiky někdy uvádí Putinova tyranie, jsou toho dokladem. Rusové prý bojují proti americké snaze dominovat celému světu, za multilaterální, demokratičtější uspořádání mezinárodních vztahů, a samozřejmě za svobodu utlačované menšiny.

Ve skutečnosti je americký unilateralismus věcí minulosti. Rozměkl pod deštěm morální i politické kritiky, a především spektakulárních neúspěchů. Co musí Vladimíra Putina opravdu děsit, není to, že Evropané jsou jen loutkami Washingtonu, ale naopak to, že jimi nejsou; že Ukrajinci mají za zády ne americké vazaly, ale partnery, multilaterální („kolektivní“, jak říkají v Rusku) Západ.

Ve světě, do kterého se narodil, by si Putin mohl sednout s americkým prezidentem a jednat o sférách vlivu: tamto si nechte, tohle patří nám. Ve světě, kde je ukrajinská prozápadní orientace svobodným projevem sebeurčení a evropská pomoc svobodným projevem solidarity, ve světě opravdové multilaterality není pro Putina místo. On volá po multilateralitě jen proto, aby mohl ve „svém“ prostoru praktikovat bezvýhradný unilateralismus, v němž jeho oběti nemají nárok na pomoc zvenčí.

Kreml válčí o právo trvat na vlastních iluzích. Jako kdysi v Německu, i zde je vůdcem muž, který se účastnil světové (byť „jen“ studené) války jako nižší šarže, a nyní vede svůj boj za nápravu historické křivdy, kdy byl vznešený zápas jeho mládí ukončen nedůstojným mírem ve spiklenecké režii zrádných kosmopolitních elit.

Vlastenecký boj Ukrajinců je zároveň vzpourou periferie proti centrům, na rozhraní jejichž světů leží. Pro Evropu byla dosud Ukrajina toliko zdrojem levné pracovní síly a tranzitní zemí pro přísun levné energie; prostřednictvím projektu Nord Stream měla být dokonce obejita coby zbytečná geopolitická komplikace.

Ruský exprezident Medveděv nedávno nabádal zcela nepokrytě: „Bezpečnost Washingtonu, Londýna a Bruselu je pro Severoatlantickou alianci mnohem důležitější než osud Ukrajiny, kterou nikdo nepotřebuje.“

Národní identita, o jejíž zachování Ukrajinci bojují, zde není samoúčelem. Je zároveň nástrojem integrace do Evropy svobodných národů, „povinnou přílohou“ přihlášky do EU a jejích kruhů finančního, sociálního a kulturního kapitálu.

Ukrajinci si dokonale osedlali sebepotvrzující západní narativ, že „bojují za nás“, že Ukrajina na hraně Západu čelí tváří v tvář orientálnímu arcinepříteli. Jako bychom slyšeli vyčítavá a apelativní slova gondorského prince Boromira z Tolkienova Pána prstenů: „Jen proto, že náš lid krvácí, zůstává vaše zem v bezpečí!“

Zejména části pravice tento narativ vyhovuje mimo jiné v tom, že potvrzuje její rusofobní předsudky čpící dávno prošlým antikomunismem. Spor s Kremlem, odkud už zase „přichází mráz“, bude ale nemožné ustát, pokud pravice nedocení souvislost mezi vnějšími a vnitřními ukrajinami a nepřekoná svůj ideologický odpor ke zdanění bohatých, přerozdělování a „dávkám“.

Přerozdělování není jen výdaj nezbytný pro zachování sociálního smíru. Je to i forma uznání. Není jen distribucí materiálních zdrojů, ale i těch morálních, protože předchází tomu, aby se lidé cítili opomenutí a v pasti, vyloučení z kruhů sebeurčení – aby se neocitali na okraji demokracie, kde se vyplatí spíše hledat ochrannou ruku autokrata, než věřit v lidská práva a dělbu moci.

Kremelský mráz není návratem komunistického zla, které chtělo zničit evropské tradice, ale pokusem restaurovat tradiční imperiální hodnoty v podmínkách neoliberálního kapitalismu, kde je drastická nerovnost kompenzována příslibem podílu na nekonečném růstu, závislém na fosilních surovinách. Jak „deputinizovat“ Rusko, když mnohé z Putinových antiliberálních a reakčních idejí sdílí i řada jeho nepřátel?

Zatímco pravice má svůj ideologický strašák v dávkách, část levice ho nalezla v (zbrojních) dodávkách. Pozadím názorů, že západní podpora napadené Ukrajině jen „prodlužuje válku“, je často zastydlý antiamerikanismus, obdoba zastydlého antikomunismu. Obojí je anachronismem – bojuje minulé války a ignoruje aktuální kontext.

V roce 2006 jsem protestoval proti plánu umístit v Brdech součást amerického protiraketového deštníku. Udělal bych to znovu, protože nešlo o projekt kolektivní bezpečnosti, ale o projev unilateralismu, reprezentujícího nejhorší tendence americké politiky. Onen štít nebyl než doplňkem meče a měl Spojeným státům zajistit možnost beztrestně udeřit kdekoli na planetě, a to i bez konzultace se spojenci.

Je příznačné, že v období této Bush-Rumsfeldovy doktríny se USA neopíraly primárně o NATO, v jehož rámci by musely hledat kompromis, ale o „koalici ochotných“, která NATO (a Evropskou unii) potenciálně rozbíjela. Kdyby tato politika uspěla, NATO by možná bylo odsouzeno k zániku – pro Spojené státy totiž znamená nejen výhody, ale i závazky a nutnost hledat společnou řeč s širokou paletou zemí, majících odlišné historické zkušenosti.

Ruská agrese na Ukrajině posílila právě tento multilaterální charakter Severoatlantické aliance. USA by ani při svém gigantickém vojenském rozpočtu nebyly schopny zajistit včasnou a dostatečně účinnou podporu Ukrajině, pokud by postkomunistické země neposkytly pro dopravu materiálu nebo opravu techniky svá suverénní území, dopravní infrastrukturu a průmyslové kapacity – a také své historické dědictví.

Jeho nemateriálním rozměrem je možnost legitimizovat boj proti Rusku odkazy na katyňský masakr nebo srpen 1968, a ovšem i Mnichov 1938. Má ale též zcela hmotnou podobu – zbytky vojenského arzenálu Varšavské smlouvy. Ty bylo možné dodat Ukrajině bez nutnosti speciálního výcviku jejích vojáků, čímž se získal čas na vypracování stabilnější podpory, a navíc vznikly podmínky pro pomalou, kontrolovanou eskalaci – poslat Ukrajincům západní tanky poté, co už obdrželi modernizované T-72, je přece jen něco jiného než poslat jim rovnou americké abramsy.

Zásadní však byl při zvládání situace i postoj západoevropských zemí, jejichž historicky méně zatížený vztah k Moskvě pomohl k udržování diplomatického spojení. Bez EU jako celku, především Německa, ochotného oželet dlouho hýčkaný Nord Stream, by pak nebyla úspěšná žádná snaha oslabit Rusko ekonomicky.

Ruský mýtus „kolektivního Západu“ se tak díky Putinově válce stává realitou. Jistě přijdou nové snahy udělat z něj opět jen mýtus. Úspěšná obrana proti těmto pokusům bude záviset na schopnosti redefinovat celou podstatu evropské integrace. Ta bude muset stát mimo jiné na daleko solidárnějším vztahu mezi centry a periferiemi. Rozpor mezi přísnými kritérii pro členství v EU a příslibem členství zemím, které mají malé šance ona kritéria splnit, se bude muset řešit buď na úkor kritérií, odrážejících hlavně perspektivu historicky šťastnějších zakladatelských zemí, nebo na úkor evropských okrajů a jejich lidu. Co pro nás bude důležitější?

V této chvíli je ale třeba vyhrát – nebo alespoň neprohrát – válku. Pro řadu lidí na levici je to obtížně přijatelný fakt, a to z důvodů, které lze označit za identitární. Tradiční součástí levicové identity jsou antiimperialismus a pacifismus, či obecně kritika násilí. Každá idea, i ta nejvznešenější, však patří do určitého historického kontextu, jehož ignorování je projevem fundamentalismu.

Zbraně neumějí jen ničit. Zbraně mohou dát schopnost jednat v situaci, kdy by bez nich zbývala už jen bezmoc. Násilí může být emancipačním nástrojem, jenž přináší naději; násilí může být, a v minulosti prakticky všech národů někdy bylo, médiem sebeurčení. Nebýt ošklivých zbrojních dodávek, bylo by dnes anektované území – tedy území, odkud může Kreml odvlékat lidi, území, odkud ohrožuje zbytek Ukrajiny, a také území, kvůli kterému je ochoten rozpoutat jadernou válku – daleko větší.

Tváří v tvář nepopiratelnému ruskému imperialismu reaguje část levice (zejména té „staré“, publikující kupříkladu v revue Argument) snahou proanalyzovat se až k triumfálnímu zjištění, že ve skutečnosti za tuto válku může imperiální politika Západu. Na tomto literárním klišé je paradoxní, s jakou samozřejmostí je Okcident středem světa a hlavním hybatelem dějin. Jako by všechno, co se děje, bylo jen – pozitivním či negativním – odrazem nás samých.

Jenže Rusko dělá mnohem víc, než že „musí reagovat“ na politiku Washingtonu, Rusko je v prvé řadě svébytný aktér mající svá vlastní historická a politická východiska, své vlastní záměry a specifické metody. A projevit skutečný respekt k této jeho jinakosti, vzít ji opravdu vážně, musí vést k pochopení, že Putinovo Rusko je náš nepřítel a že se k němu podle toho musíme chovat.

Ona jinakost a svébytnost ovšem nemá být cosi mystického, s čím se nedá polemizovat. Transformace historické zkušenosti (například se západními invazemi) do konkrétní politiky, respektive historická zkušenost samotná, není nic tak přímočarého a jednoznačného, jak se nám snaží namluvit strážci „paměti národa“ kdekoli na světě.

Interpretace rozšiřování NATO jako ponížení a ohrožení Ruska není žádný spontánní výtrysk ruské duše. Je to cíleně, systematicky a profesionálně pěstovaná kolektivní paranoia, jež má legitimizovat vládu institucionalizované sociopatie, která vtrhne k sousedům, nechá tam své vojáky chovat se jako bestie, pak ukáže na Západ a pobouřeně křičí: „Podívejte, co jste udělali, bratrské národy se kvůli vám vraždí!“

Z požadavků, kterými Kreml ospravedlňoval svou invazi, nebyl (v daném kontextu) legitimní ani jeden. Nad porušováním lidských práv na Donbase ze strany Kyjeva nelze zavírat oči, je ale absurdita chránit něčí lidská práva tím, že bude začleněn do Putinovy tyranie.

Požadavek na „demilitarizaci“ je sice v obecné rovině dobrá myšlenka, je ale přijatelný jen recipročně – tedy za podmínky, že ten, kdo ho vznáší, sám nabízí omezení vlastních vojenských kapacit. Princip „snižte svůj vojenský rozpočet na nějakou směšnou částku a my vás na oplátku přestaneme střílet, okrádat a znásilňovat“ se dá nazvat různými termíny, slovo reciprocita mezi nimi ale není.

Přinejlepším obtížně splnitelný je i zdánlivě oprávněný požadavek na neutralitu Ukrajiny, především ve smyslu nečlenství v NATO.

Skutečná neutralita je výrazem sebeurčení, projevem reálné nezávislosti, což je naopak to, co má „neutralita“ v putinovském vidění světa Ukrajině znemožnit.

Hlavní problém je ale s praktickou realizací tohoto požadavku. I ti, kdo ve jménu pacifismu přenechávají agresorovi kusy ukrajinského území, připouštějí, že jakékoli mírové uspořádání bude muset zahrnovat bezpečnostní záruky (zbylé) Ukrajině.

Důvěru ve slovo Moskvy přitom v Kyjevě nebude mít nikdo, takže je jasné, že tyto záruky musí poskytnout Západ.

Jenže aby záruky byly reálné, budou muset zahrnovat povinnost vojenské pomoci v případě napadení Ukrajiny. Má-li pak být pomoc Ukrajině rychlá a efektivní, bude třeba, aby výzbroj, výstroj a ideálně i struktury velení a způsob výcviku ukrajinské armády byly relativně kompatibilní s armádami Západu. Aby se toto zajistilo, bude zřejmě nezbytné pořádat společná cvičení nebo alespoň rozsáhlé konzultace (ostatně v centrálách NATO budou prahnout po zkušenostech ukrajinských velitelů).

Jinak řečeno: jako součást nového míru lze sice upřít Ukrajině členství v NATO, nelze jí však upřít faktickou integraci do západních vojenských struktur. Věří někdo tomu, že Putin na takový kompromis přistoupí, aniž by k tomu byl donucen?

Problém je ale ještě hlubší. Zatímco o intervencích Západu se dalo alespoň teoreticky diskutovat (je více státní suverenita, nebo lidská práva obyvatel utlačovaných vlastním režimem?), o ospravedlnění ruské anexe ukrajinských území nelze uvažovat ani teoreticky.

Nejde o dílčí porušení mezinárodního práva, nýbrž o jeho absolutní popření. V Putinově světě vlastně nemá mezinárodní právo co regulovat, protože existuje jen libovůle cara a síla zbraní.

Od počátku konfliktu Putin rozvíjel celou situaci tak, že sám sebe zahnal do kouta. Nemá kam ustoupit – systematicky na tom pracoval. Putin drží sám sebe jako rukojmí, kterým vydírá zbytek světa. Když ho nenecháme vyhrát (přičemž definici vítězství může kdykoli změnit), tak ho – my, nepřejícný Západ – „ponížíme“ a on bude muset „zmáčknout tlačítko“.

Zda i potom bojovat dál, to musí rozhodnout v prvé řadě Ukrajinci, oni nesou největší riziko. Pokud má ale přežít chabá naděje na svět bez jaderné hrozby, je nezbytným prvním krokem ukázat, že tlačítko nefunguje – že nevyhraje prohranou válku a nevyváží selhání armády, jejíž slabost je důsledkem špatného systému vlády a patologicky lživé ideologie.

Kreml, který je spíše teroristickým ústředím než politickou reprezentací, bude jakékoli mírové jednání podmiňovat uznáním nezákonných anexí, s nimiž spojil svou existenci. Vzhledem k tomu, že mír má obnovit zákonnost, je v tom nepřekonatelný rozpor. Mír s Putinem není možný, jen dočasné příměří.

Naleštěte bomby. Je to nejlepší způsob, jak je nemuset použít.