Článek
A budeme moc rádi, když ji na hithit.cz/20letSalonu podpoříte. Za pár stovek nebo i pár tisíc věnovaných na vytištění knihy můžete získat například posezení u piva s Václavem Bělohradským, procházku po Berlíně s Jaroslavem Rudišem nebo podepsanou kresbu Mariana Pally.
V nejbližších týdnech budeme v Salonu zveřejňovat drobné ukázky z knižního rukopisu. Jako první je to začátek rozhovoru Petra Prouzy s filosofem a jednou z intelektuálních tváří pražského jara Karlem Kosíkem (1926–2003), který vyšel v patnáctém čísle Salonu 15. května 1997.
Co si myslíte o době, v níž žijeme?
Kdyby žil v naší době Goethe, řekl by jednoho dne Eckermannovi: Poslouchejte pozorně, prozradím vám velké tajemství evropských dějin. V převratech a revolucích bojoval lid na barikádách, povalil starý režim, ale plody vítězství sklízeli jiní. Lid se opozdil, uvolněný prostor okupovaly a pro své partikulární interesy využily síly, které se dovedou včas organizovat a bleskurychle obsazují funkce, vysoké posty, výnosná místa, vlivné pozice. A tak po každé takové změně provázené počáteční euforií následuje dříve či později vystřízlivění, zklamání, skepse a také, naneštěstí, lhostejnost. Ale nastupuje také příhodná chvíle pro přemýšlení, z něhož se mohou zrodit osvobozující projekty nebo velká umělecká díla. Nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací je ovšem analýza neboli umění číst.
To by tedy řekl Goethe. Co byste k jeho názoru dodal vy?
Podpořil bych jej. Mizérie dneška je v tom, že lidé neumějí číst, a proto neumějí ani žít. Modernistický analfabetismus je nutí živořit uprostřed komfortu a záplavy informací. Filosofie tuto dobovou pokleslost zkoumá a popisuje. Filosofie je trojí umění: umění číst, umění ptát se, umění žít. Toto umění není uměleckou činností, ale zručností a dovedností ducha. Také filosof je (pouze! ta vznešenost, ta pocta) řemeslník, prochází léty učednickými a tovaryšskými; teprve svým dílem, analýzou zkušenosti své doby a skutečností vcelku, dokazuje, že je hoden výučního listu a může se připravovat na zkoušku mistrovskou. Na rozdíl od jiných odborností, jako orat, léčit, zhotovovat stoly a rakve, komponovat, je řemeslnost filosofická univerzální, patří k podstatě člověka. Všude tam, kde umění ptát se, umění číst, umění žít v pravdě upadá v zapomenutí nebo je vytlačí náhražky, ohrožuje se sama lidskost člověka.
Filosofie začíná údivem, ale rodí se také z otázky a rozpaků. Základní moudrost Sókratova zní: Dokud jste se nás neptali, domnívali jsme se, že víme, co je pravda, krása, čas, demokracie, ale nyní, po vaší otázce, upadáme do rozpaků. Naproti tomu ideolog je vševědoucí, na libovolný dotaz má připravenou odpověď. Tato odpověď je nejen připravena, je již hotova, je zhotovena z ideologických předpokladů, je produktem ideologické konfekce. Ministr ví předem, co odpoví, jeho funkci nesluší, aby upadal do rozpaků, ztratil by vážnost. Ale co nepřísluší ministrovi, je privilegium filosofa, který se nestydí, že do rozpaků vždy znovu upadá, že si neví rady, a jde proto na poradu, radí se. S kým se radí? Bytostným určením já je rozhovor. Já je rozhovor, nikoli konverzace. V konverzaci nikdo neposlouchá druhého, prosazuje pouze svoji duchaplnost, vtipnost, zasvěcenost, informovanost. Já je rozhovor, kdy jedno já hovoří, druhé naslouchá, jedno se ptá, druhé odpovídá, a tak se střídají v otázkách a odpovědích, vedeni jediným záměrem: dopátrat se pravdy. Ale já, které se ptá, a já, které odpovídá, nejsou dvě rozdílné osoby, jsou jedno já, jež se ustavuje v rozhovoru. Tím se já odlišuje od TRHu, kde každý prosazuje svůj názor a vnucuje druhému své mínění.
Kdyby na mně někdo chtěl příklad intelektuála, jmenoval bych spontánně vás. Přijal byste toto zařazení? Čím intelektuálové vlastně přesvědčují? Co zmohou v dnešní době?
O „velkém českém intelektuálovi 15. století“ Janu Husovi jsem hovořil na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Dnes bych volil jiná slova. Vzdal bych poctu dobrému a statečnému křesťanu. Dějinná velikost tohoto muže je nesporná, trvá a přetrvá věky. Proto ji žádné rozhodnutí prošetřujících komisí nemůže zpochybnit, umenšit ani zvětšit. Výrok z roku 1996, že „Hus kázal bludy“, nebo mínění, čím je kdo výše v církevní hierarchii, tím blíže má k Bohu, považuji za podařený příspěvek k soudobé české frašce.
Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka
Když vzdělanci nejsou věrni svému určení, poslání, řemeslu, a hrají si na spasitele, zachránce, věštce, nebo klesnou ještě níže, aby se po vzoru filmových hvězd producírovali v masmédiích, v takových chvílích pokleslosti se jako východisko z nouze nabízí téma: úloha intelektuálů ve společnosti. Pořádají se sympozia, konference, kongresy, kde se intelektuálové předhánějí v duchaplných sentencích, co soudí sami o sobě, jak hodnotí a oceňují svoji roli. Obdivně se zhlížejí sami v sobě, oslnění slávou či popularitou se zálibně zaposlouchávají do svých projevů, připadají si důležitě. Propadli narcisismu, a proto špatně odhadují situaci, přeceňují svůj význam, opájejí se představou, že se zapisují do věčných análů dějin, ve skutečnosti se pouze upisují povrchní dočasnosti. Také významní autoři se dopouštějí omylů, když srovnávají nesrovnatelné. Ve fiktivní hře historických osobností (Rollenspiele) vystupuje u Dürrenmatta Wałęsa v roli Husa. To je ovšem velké nedorozumění, Hus není Wałęsa, Wałęsa není Hus. Jejich konce, a proto i počátky, se rozcházejí.
Vzdělanec dokumentuje svoji vzdělanost, když překračuje omezenost intelektuálské sekty. Vzdělanec prokazuje věrnost vzdělanosti, umí-li napsat: „Svět haní, co je v člověku nejkrásnější… Kdo se nežene s obecným stádem za korytem, toho křižuje.“ – „Jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jiný význam“ (velká česká spisovatelka píše tuto větu německy).
Jako produkt své doby usiluje dnešní intelektuál o zviditelnění, neboť již neví, že podstatou člověka je: být, nikoli předvádět se.
Salonní knihu Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva můžete podpořit na hithit.cz/20letSalonu.
