Přísliby domácí kinematografie. Nejlepší hrané a animované snímky letošního Famufestu

Situaci mladého člověka nacházejícího se na začátku cesty vystihuje neustálenost, hledání a formování. Máloco je pevně dané. Budoucnost se teprve rozvíjí. Studenti a studentky uměleckých vysokých škol jsou vedeni, aby pocitu nebo energii, které se s tím pojí, dali konkrétní tvar. Pozice, v níž se při volbě odpovídajících výrazových prostředků nacházejí, je současně osvobozující i znejišťující. Zatím nejsou zapleteni v uměleckých strukturách, nebyli kritiky přiřazeni k určitému proudu nebo tradici, nemusejí naplňovat divácká očekávání.

Může to být věc náhody a interpretace, ale mnohé filmy z Famufestu jako by napájela právě neblahá předtucha, zda místo, které ve světě zaujmeme nebo kam nás situují druzí, bude tím správným. A pokud ne – dokážeme se vzepřít tlaku, vnějšímu i vnitřnímu, a něco s tím udělat?

Tíseň ze zužujícího se prostoru pro vlastní uplatnění nejexpresivněji zachycují Schránky. Taneční etuda režisérky Marie-Magdaleny Kochové a kameramana Ludvíka Otevřela je poctou tanečníkovi a choreografovi Janu Minaříkovi.

Ten si v devítiminutovém snímku, jehož premiéry se již nedožil, zahrál své alter ego. Podzim života tráví v pečovatelském domě. Jeho taneční kariéru připomínají medaile na poličce a televize, kde běží záznam Modrovouse od Piny Bauschové, v němž vystupoval. Muž pomalu vstává z postele a šourá se chodbou k výtahu, aby sjel do jídelny.

V uzavřené výtahové kabině, kde se odehraje většina filmu, si ještě zřetelněji uvědomuje své tělo, jeho sníženou mobilitu. Pro tanečního mistra jde zároveň o ideální jeviště. Ve výtahu ožívají jeho minulá já a s nimi chuť vzepřít se oběma schránkám – tělesné i plechové.

Minařík odhazuje župan a předvádí kulturistické pózy i baletní cviky. Je zabírán v blízkých detailech, z nadhledů i podhledů. Přemíře jeho energie, která se snaží prodrat ven, odpovídá i dynamický střih. Heroický zápas s krátícím se časem a zmenšujícím se prostorem ale muž nemůže vyhrát. Nakonec limity zesláblého těla přijímá, výtah opouští a usedá k jídlu: stává se jedním z mnoha unavených seniorů.

Kochová se ve svých krátkých dokumentech Bude si svět pamatovat tvoje jméno? a Apparatgeist zamýšlela nad tím, jak moderní technologie přetvářejí naši každodennost, která se stále častěji odvíjí jen na displejích telefonů. Minimálně v tomto ohledu Schránky nevyznívají tak skepticky. Minaříkovy pohyby sice omezuje věk i výtah, ale díky organickému spojení výrazových prostředků tance a kinematografie současně dochází k jejich zmnožení a alespoň chvilkovému osvobození.

Zatímco protagonista Schránek bojuje s prostorem zejména kvůli úbytku fyzických sil, v animovaném filmu Misophonia Orchestra Daniely Hýbnerové má mladá hrdinka misofonii, tedy sníženou toleranci k vybraným zvukům. Dovede ji to až na pokraj nervového kolapsu. Doléhá na ni veškeré kašlání, dupání, mluvení. Nejdříve venku, poté i doma. Její pestrobarevný svět bledne. Pak se úplně rozpadá. Zůstávají pouze barevné linie na černém pozadí. A neodbytné zvuky, které na sebe berou lidskou podobu a dobývají se do bytu. Teprve po bezesné noci dokáže nevyspalá nešťastnice přesměrovat pozornost od zvuků v hlavě ke slunci za oknem, k novému zdroji energie.

Autorka si spolu s Matějem Lindnerem, na Famufestu oceněným zvukařem, znamenitě poradila s výzvou, jak vizualizovat zvukové vjemy, a učinit tak nepříjemný psychický stav srozumitelný i pro diváky, kteří skutečnost vnímají primárně zrakem.

Začlenění do společnosti, tentokrát kvůli kulturním rozdílům a malému sociálnímu kapitálu, není jednoduché ani pro hrdiny hraných filmů Vinland Martina Kuby a Zahrada ráje Vojtěcha Novotného. V obou případech sledujeme muže z východní Evropy, kteří v Česku hledají práci a přijetí.

Kuba získal na Famufestu cenu za nejlepší film i scénář. Při jeho psaní čerpal ze skutečných příběhů vykořisťovaných postsovětských dělníků. Ústřední postavou půlhodinového dramatu, které chvílemi inklinuje k thrilleru, je gruzínský učitel Daniil zaplétající se s ruskou mafií. Kuba na univerzálním půdorysu příběhu člověka odjinud postihuje zoufalou situaci mnohých zaměstnanců z Východu, které znesvobodňující pracovní podmínky připravují o záchytné body i identitu.

Stejně vykořeněný je Ukrajinec Matys ze Zahrady ráje. Když neprůbojný mladík dostává za úkol vyklidit chalupu uprostřed českých lesů, nachází v doslovném i přeneseném významu klíč ke svému domovu. Film začíná jako realistické psychologické drama, ale postupně se noří do vnitřního světa protagonisty, který podléhá magické atmosféře přírody. Ta ho přijímá více než nedůvěřiví lidé, s nimiž se potkává.

Přestože Kuba i Novotný směřují k závěrečnému vykoupení po cestě, která se kvůli nepříliš pohlcující atmosféře zdá být zdlouhavá, oba při rozkrývání hlubokých konfliktů i rozporů svých postav prokázali schopnost vyjadřovat se filmovou řečí, nespoléhat jen na repliky.

Stejnou kvalitou se pak vyznačují absolventské Rituály Damiána Vondráška, oceněné Českým lvem. Režisér zaujal již filmy Vězení a Hranice a širší veřejnost oslovil suverénně vedenou minisérií Pět let.

V Rituálech opět zkoumá překračování hranic a různé podoby maskulinity a jejího mnohdy bolestivého vymezování. Outsiderství dvanáctiletého Michala je částečně dané vývojovou vadou. Narodil se s rozštěpem obličeje. Přesto by rád získal respekt kluků, jejichž agresivní videa sleduje na internetu. Nejdřív ale bude muset podstoupit drsný iniciační rituál, kvůli němuž musí opustit komfortní zónu i vlastní hodnoty.

Koncentrovaná psychologická studie byla v rámci Famufestu oceněna za režii a za kameru. Kameraman Kryštof Melka herce snímá výlučně v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, čímž se do popředí dostává Michalovo prožívání. Film, k jehož autenticitě přispívají dobře vybraní a vedení mladí herci, tak z bezprostřední blízkosti ukazuje odvrácenou stranu touhy někam patřit. Vinou poměrně řídkého přediva motivů, s nimiž fabule pracuje, však přímočaré vyprávění není příliš vrstevnaté, což se nejzřetelněji vyjevuje v nevýrazné pointě.

Nedostatky dramaturgického a scenáristického rázu byly ostatně pro letošní soutěž Famufestu příznačné. V téměř všech případech je ale částečně kompenzovaly vynikající kamera, střih a zvuk.

Před zlomovou životní zkušeností se nachází též hrdina Atestace od Jana Hechta. Bakalářský film Člověk Kilimandžáro věnoval Hecht svým rodičům, lékařům. O důkladnou znalost nemocničního prostředí se opírá také jeho novinka, volně inspirovaná kauzou z května 2017, kdy v pardubické nemocnici po operaci mandlí málem vykrvácel malý chlapec.

Scénář napsal Hecht s bratrem Tomášem, rovněž lékařem. Změnili pohlaví postav a příběh přesadili do období Vánoc, jejichž idyla kontrastuje s napínavým zápasem o dětský život i o profesní čest. Nezkušený lékař před atestací nastupuje na první noční službu v okresní nemocnici. Jenomže kvůli nedostatku personálu zůstává na dětském oddělení sám…

Obratně vygradované drama kombinuje nezaujatý observační styl se záběry akcentujícími subjektivitu vystresovaného, vykolejeného protagonisty, kterému v závěru není oporou ani stabilní rodinné zázemí. Vlastní děti-dvojčata mu naopak připomínají profesní selhání a vyvolávají v něm obavu, zda se jim také nestane něco hrozného.

Atestace ale není obžalobou jednotlivce, nýbrž špatně financovaného zdravotnického systému, jenž neadekvátní díl zodpovědnosti přenáší na lidi, kteří na to nejsou připraveni.

Z většiny hraných filmů letošního Famufestu čiší beznaděj. Vyprávějí o postavách, které buď odevzdaně setrvávají na místě, nebo kvůli závislosti na okolních podmínkách ztrácejí vlastní nezávislost a selhávají v ujasňování si toho, kam patří a kým jsou. Ve vztahu k sobě i k ostatním.

Těžko říct, nakolik za to může generační pocit, větší vnímavost vůči krizím a duševním problémům – a nakolik zadání školních cvičení, kterým lze snáz vyhovět nastolením vážného dilematu než humornou příhodou.

I svěží, bravurně rytmizovaná, ale ve vedení herců ne tak přesvědčivá komedie Láska, od 9 do 5 Jakuba Jiráska, sledující valentýnskou směnu jednoho barového vyhazovače, v závěru zhořkne. Končí vystřízlivěním a poznáním, že se sice během uplynulých osmi hodin leccos semlelo, ale ve výsledku se vlastně nic nestalo. Opět kvůli hrdinově neschopnosti vyvázat se ze vztahů. Jeho jednání v průběhu noci pořád ovlivňuje bývalá partnerka, která do baru zavítala s novým přítelem.

Některé snímky uvedené na festivalu přesto naznačují, že vystoupení z vyčerpávajícího cyklu neustálého vztahování se k něčemu nebo k někomu je možné, pokud sami sebe a svou situaci dokážeme nahlédnout skrze věčnost, mimo prostor a čas.

Takové osvobození vykresluje Philippe Kastner v nejlepším animovaném snímku festivalu Deniska umřela, který měl světovou premiéru na Berlinale. Kastner zůstává věrný čistému animačnímu stylu svého podobenství Věž. Jen dvě barvy a významotvorné kontrasty. Bez zbytečných ornamentů, s minimem prostředí a postav, zpracoval prožitek ztráty milované fenky. Film ale nekončí její smrtí a paralyzujícím žalem. Deniska se vrací jako duch a zdroj inspirace, ožívá v malbách svého majitele, který si i díky jejímu zvěčnění může pořídit nového psa a posunout se v životě o kus dál.

Křehký portrét mezidruhového přátelství je dalším stvrzením výjimečné úrovně mladé české animace, která má nejslibněji nakročeno do světa. Kastner s ještě větší působivostí než jeho spolužáci a spolužačky z jiných kateder dokázal povýšit individuální příběh na obecnou výpověď a předat silnou emoci. Již nyní je navíc patrné, že pokud jde o hledání zmíněné na začátku, on sám už svůj rozpoznatelný styl našel.