Připoutejte se, přistáváme. Pavel Barša nad knihou sociologa Latoura

Svým nekontrolovaným pohybem tuto ztrátu orientace symbolizují také migranti. Zavíráme-li před nimi, my Evropané, dveře, zavíráme tím také oči před nouzí, která brzy přijde i na nás. Sociální konflikty v Africe či Asii jsou často jen viditelnou a bezprostřední příčinou migrace, pod níž ale leží příčina dlouhodobá a ekologická – proměna životního prostředí, která nutí určité skupiny hledat odlišný způsob obživy či měnit místo, což vede k jejich střetu se skupinami jinými. A sucho a nedostatek vody začínají trápit i Evropu. Připomínají, že náš způsob života spjatý s globalizací je dlouhodobě neudržitelný.

Stále větší kusy země přestávají být obyvatelné. Není tedy divu, že ti šťastní, které okolnosti ještě nepřinutily k pohybu, mají sklon ohradit své místo zdí a učinit z něj nedostupnou pevnost. Je to však krátkozraká strategie. Je jen otázkou času, kdy se i oni dostanou do nekontrolovatelného víru nechtěných důsledků globalizace.

Abychom vyšli z tohoto ničivého pohybu ven, musíme nalézt cestu ze samotné modernizace, která již po několik století vykořeňuje lidi z jejich tradičních společenství a vrhá je do budoucnosti se slibem svobody a blahobytu. Osvícenský projekt je vyzval, aby rozvázali svá pozemská pouta a vznesli se pomocí rozumu k nebi.

Vyskočit z modernizace však není tak jednoduché, jak se může zdát. Nestačí prostě jenom odmítnout pohyb vpřed (a vzhůru) a vrátit se vzad (a dolů). Nestačí nahradit vykořeňování zakořeňováním, globalizaci lokalizací. Zpětný pohyb byl totiž od počátku součástí samotné modernizace. Zkušenost anonymního a nedozírného prostoru vrhala lidi zpět k útulnému společenství „krve a půdy“. Nebyl to však skutečný návrat. Domov tradičního světa byl totiž nenávratně ztracen. Nostalgická cesta zpět zplodila pouze jeho umělou repliku: moderní národ.

Od 19. století inscenovala moderní politika různé verze sporu mezi osvobozením od zděděných pout a novým připoutáním, oslavou budoucnosti a nostalgií po minulosti, pokrokářským kosmopolitismem a reakčním nacionalismem. Adekvátní reakcí na vzpouru planety a jejích ekosystémů proti globalizaci proto nemůže být prosté přenesení těžiště na reakční a konzervativní pól této dialektiky, pohyb modernizace tím nebude zastaven – spustí se jen další kolo. Stažení kyvadla zpět připraví jeho zhoupnutí opačným směrem: zpětný náraz reakce podnítí emancipační akci.

Máme-li z tohoto pohybu vyskočit, musíme si podle Latoura uvědomit nejen vzájemnou závislost obou ideologických vizí, ale také nedostatečnost každé z nich. Obě se míjejí s naší Zemí. Na to, aby mohla naše planeta splnit emancipační ambice modernizace, je příliš malá – měl-li by zbytek lidstva dosáhnout takové úrovně materiálního blahobytu jako jeho privilegovaná část, potřebovali bychom ne jednu, ale hned několik Zemí. Na to, aby s ní mohlo vyjednávat smlouvu o podmínkách dalšího pobytu jedno národní společenství, je však planeta příliš velká. Návrat k ní tedy musí odhodit iluze liberálního kosmopolitismu (univerzalismu), aniž by sklouzl zpět k iluzím konzervativního nacionalismu (partikularismu).

Místo pokračování v pohybu sem a tam na časové ose mezi minulostí a budoucností, v němž každé další zhoupnutí kyvadla znamená otočení o 180 stupňů, se musíme otočit jen o 90 stupňů. Nesmíme vykročit zpět, ale do boku.

Každá politická pozice získává svůj konkrétní smysl jen jako protiklad k pozici opačné, takové, jejíž zaujetí by předpokládalo obrat právě o 180 stupňů, nikoliv jen o 90. Skutečnými nepřáteli příznivců „návratu na Z/zem“ tedy nejsou pokrokáři ani reakcionáři (zvláště s těmi prvními tito příznivci naopak vyjednávají o spojenectví, neboť se nemohou obejít bez vědy). Jejich skutečnými nepřáteli je ta část elit, která rovněž vykročila z časové osy moderní politiky do boku, ale opačným směrem.

I tyto elity chtějí uniknout z pasti posledního stadia modernizace. Odmítly iluzi pokrokářského pólu modernizace, že blahobytu a emancipace od omezení může časem dosáhnout celé lidstvo, včetně těch doposud porážených. Patří k těm, kteří těchto cílů již dosáhli a chtějí si své výsady za každou cenu udržet.

Zůstat ve světě narůstajících ekologických problémů společně s poraženými globalizace by pro tyto lidi znamenalo, že by nakonec museli začít ustupovat ekologickému tlaku na omezení akumulace bohatství i sociálnímu tlaku na jeho přerozdělení. Rozhodli se proto z tohoto světa vystoupit a zabarikádovat se ve svých gated communities: zavřít oči před ekologickou krizí a sociální nespravedlností, které představují druhou stranu jejich výsad, a zajistit sobě a svým dětem dosaženou svobodu a blahobyt až do chvíle, než potopa zaplaví celou planetu (třeba mezitím získají prostředky, jak se přesunout na planetu jinou).

Vztah těchto elit ke globalizaci je ambivalentní: odmítají její morálně-politický univerzalismus, ale jako její vítězové si chtějí udržet výsady a výhody, jež jim – deregulací a zničením sociálního státu – přinesla.

Za politického představitele této elity považuje Latour amerického prezidenta Donalda Trumpa, ale mohl by k němu přidat i brazilského prezidenta Jaira Bolsonara a částečně také britského premiéra Borise Johnsona, kteří byli zvoleni do svých funkcí po vydání jeho knihy.

Trump si získal část chudých bílých Američanů tím, že jim slíbil zahrnutí do národně a rasově vymezené pevnosti vítězů, do níž chce proměnit Spojené státy. Egoismus kapitálu se v tomto projektu propojil s konzervatismem těch, kteří chtějí před jeho řáděním najít útočiště v národních nebo náboženských tradicích – bělošských nacionalistů a evangelikálů.

Na rozdíl od podobné syntézy modernismu a archaismu, kterou nabídl fašismus třicátých let, však Trump odhodil s univerzalismem i mesianismus: Amerika již nechce spasit svět, ale samu sebe z jeho omezení. Nechce osvobodit zbytek lidstva (jako za Billa Clintona a George W. Bushe), ale udržet si svou svobodu na jeho úkor.

Na rozdíl od nás Východoevropanů, kteří za začátek odcházející éry považují pád sovětského bloku, Latour k němu přidává nejen deregulaci kapitálu v osmdesátých letech, ale také průnik myšlenky o mezích dosavadního typu růstu do západního středního proudu a souběžný vznik lobby, která tuto myšlenku začala vehementně popírat. Zformovaly ji na začátku devadesátých let korporátní elity, které tehdy ještě podporovaly globalizaci. Po krizi v letech 2008 a 2009 se však část z nich pokusila zachránit své zisky podporou antiglobalistických pravicových populistů typu Trumpa.

Jeho pokus učinit Ameriku „znovu velkou“ tím, že ji navenek opevní proti nárokům přírody a zbytku lidstva a dovnitř proti nárokům barevných menšin, je krátkodechou iluzí. Dříve či později se roztříští o ekologickou realitu Země a demografickou realitu USA.

Podobně jako pokrokářští a reakční snílci se také Trumpovi fanoušci pokoušejí uniknout místu, jež lidstvu vyhrazuje přináležitost k Zemi a bělochům přináležitost k lidstvu. Všechny tyto projekty jsou unášeny snem o „ne-místu“ – utopií.

Proti různým verzím utopismu staví Latour realismus. Zastupuje ty, kteří si chtějí na planetě Zemi najít znovu místo. Nikoli proto, aby se v něm uzavřeli do sebe, ale aby byli schopni dát svůj život do souladu s mezemi, které jim nastavuje její realita. Tento „návrat na Z/zem“ není návratem do pomyslného lůna národů a jejich států. Na rozdíl od národních území nemohou být „obývaná místa“ (dwelling places) či „území života“ (terrains de vie) vlastněna nějakým kolektivním suverénem. Nejsou pasivním „prostředím“ obklopujícím člověka ani pouhým nalezištěm zdrojů, z nichž lidstvo čerpá svou sebezáchovu a blahobyt. Přežití a rozvoj na našich kusech planety závisí na tom, co se děje na planetě jako celku.

Zemi nechápe Latour jako pouhou sumu objektů, které člověk používá k reprodukci svého života, ale jako entitu, která si stanovuje podmínky, za nichž na sobě člověka snese. Abychom ji pochopili takto, musíme ovšem přiznat přírodním jsoucnům schopnost odpovídat na naše jednání. Tu jim moderní věda upřela, když je pochopila výhradně jako objekty, jež si člověk pomocí svých intelektuálních a technických nástrojů staví proti sobě, aby je mohl z bezpečného odstupu ovládat a využívat.

Mezi přírodou a člověkem jako jejím „pánem a vlastníkem“ (Descartes) tak byla vyhloubena nepřekročitelná propast. Definovali jsme je vzájemně se vylučujícím způsobem. To, co činilo člověka člověkem, byla jeho schopnost jednat. To, co činilo přírodu přírodou, byla trpnost, s jakou toto jednání snášela.

Člověk viděl přírodu „zdaleka“, skrz zpředmětňující konstrukty matematického a technického rozumu, jenž sám sebe vyjímal ze všech zvláštních míst Země: jako by jedině „odnikud“ mohl její jsoucna a bytosti zachytit skutečně nestranně a objektivně.

Není divu, že poté, co si člověk tento vnější pohled zvnitřnil, začal se uprostřed světa cítit cizincem: osamělý subjekt bez domova v nekonečném vesmíru mrtvých objektů.

Již v podtitulu své knihy Nikdy jsme nebyli moderní. Esej o symetrické antropologii z roku 1991 ohlašoval Latour překonání této asymetrie. Role měly být přerozděleny tak, aby aktivita i pasivita byly na obou stranách: i k lidskosti měla patřit trpná závislost, zatímco přírodní entity se ve vztahu k člověku měly pochopit jako svého druhu aktéři, kteří nečekají pasivně, až je lidé ovládnou, ale jsou schopni na jejich skutky odpovídat.

Jedině díky takové souběžné redefinici člověka a přírody můžeme porozumět naší současné situaci. Země nastavila meze modernizačnímu projektu, jehož cílem bylo proměnit lidi ve věčně mladé subjekty zbavené všech omezení. Touha člověka popřít svou pozemskou povahu ho dovedla na kraj propasti sebezničení. Vyhnout se jí budeme moci jedině tak, přestaneme-li aspirovat na postavení „mimozemšťanů“, dívajících se na Zemi výhradně zdálky a odnikud (to jest prizmatem matematizované přírodní vědy), a přijmeme svůj úděl pozemšťanů. Pak uvidíme Zemi zblízka, nikoli jen jako součást nekonečného univerza, nýbrž také jako proces, který nemůžeme postavit mimo sebe a učinit z něj objekt, neboť na něm svými životy participujeme.

Toto „přistání na Z/zem“, jehož součástí je praktická symbióza s určitým místem našeho pobytu, tedy relokalizace, ovšem nesmí být pochopeno jako protipohyb, kdy bychom se ze vzletu do otevřeného prostoru budoucnosti vrátili do uzavřené identity (zděděné z) minulosti. Fetišizace lokálního je protějškem fetišizace globálního. Sdílí s ním sklon k reduktivní homogenizaci, pouze obrací jeho vektor: idealizaci budoucnosti nahrazuje idealizací minulosti, neomezený prostor přísně střeženými hranicemi mezi zde a tam, mezi vlastním a cizím.

Protože oba póly modernizační dialektiky ochuzují svět jeho převedením do absolutizovaných protikladů, vysloužily si od Latoura znaménko minus. Jejich rubem jsou takové způsoby globalizace a lokalizace, jimiž se naše vnímání světa naopak obohacuje, neboť odkrýváme jeho neredukovatelnou heterogenitu: jedinečnost našeho místa i mnohost hledisek, jimiž rozšiřujeme svůj obzor vykračováním z tohoto místa jinam.

Pozice pozemšťana nedosahujeme nahrazením minusové globalizace minusovou lokalizací, pokrokářského kosmopolitismu reakčním nacionalismem, ale propojením lokalizace s globalizací v jejich obohacujících verzích.

Na rozdíl od utopické simplifikace a purifikace pokrokářů i reakcionářů, kteří od sebe oddělují dílčí aspekty světa a staví je takto očištěné proti sobě, je živlem pozemšťanů komplikace a smíšenost – vzájemné překrývání a prostupování různých rysů, rovin a perspektiv, z nichž jejich (anti)modernizační protivníci činí úhledné hierarchické dichotomie: zde a tam, minulost a budoucnost, emancipace a závislost, vlastní a cizí.

Stejným způsobem – byť s obrácenými hodnotícími znaménky – proti sobě oba tábory kladou lokální a globální. Pozemšťané naopak vědí, že se vzájemně implikují. Hledisko Země nelze postavit jako nějaké vnější stanovisko proti hledisku míst našeho pobytu, neboť naše přežití v těchto místech je bezprostředně podmíněno zastavením klimatické změny na planetární úrovni. Z druhé strany nelze ani lokální hledisko toho či onoho místa postavit jako vnější stanovisko proti hledisku společně sdíleného světa.

Životní terény různých skupin pozemšťanů se navíc vzájemně překrývají, takže hranice mezi zde a tam, my a oni se posouvají v závislosti na té či oné praktické otázce či problému. Nemohou být fixovány jednou provždy, jako jsou hranice moderních národních států. Jestliže existuje nějaký teritoriálně-politický útvar, k němuž se pozemšťan je ochoten a schopen přihlásit, nemůže to být národní stát, ale jen nadnárodní útvar. Latourova kniha proto končí výzvou ke zrození Evropy jako politické obce těch, kteří se probudili z pokrokářských, reakčních i pravicově populistických snů a přistáli na Z/zem.