Článek
Izraelský spisovatel David Grossman, host pražského veletrhu Svět knihy, se ve svém nejnovějším románu Přijde kůň do baru (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta 2018) pokusil o něco podobného, ale na úplně jiné úrovni. Zachytil totiž vtipkování románově, což je ještě složitější disciplína. A zároveň napsal napínavou, strhující a emočně hlubokou prózu.
V úvodu se ocitáme na stand-up vystoupení obstarožního komika Dova Grünsteina, neboli Dovíka, jak sám sebe tituluje, kdesi v malém izraelském městě. Dovík zprvu rozhodně nevzbuzuje důvěru. Přihlouplým, prvoplánovým, pokleslým žertováním se pokouší bavit nesourodou sešlost návštěvníků, z nichž se však ponenáhlu stávají jeho zajatci. Poměrně brzy jim totiž začne docházet, že je Dovík trapný záměrně – a že ten sešlý, nejistý bavič, který se na scéně tluče do obličeje a vůbec podezřele vypadává z role, mluví o něčem, co oni možná ani nechtějí slyšet.
Přesně to se honí hlavou i někdejšímu soudci nejvyššího soudu, jenž se ocitl v penzi, protože útočil „na prolhané nebo arogantní svědky, na obžalované, kteří svým obětem prováděli ohavnosti, a na jejich obhájce, kteří si se svými klienty nezadali… chyba byla říct jednomu mediálně známému obhájci s dobrými konexemi, že ho považuje za lidský odpad“. Jeho rozsudky byly zkrátka „moc peprné a systém je nezkousl“. A Dovík bývalého soudce pozval, aby posoudil i jeho šou.
Mezi oběma muži leží příběh, který společně prožili v dětství. A dětství, jak vědí čtenáři Grossmanových knih, je rezervoárem citlivosti – a právě proto také krutosti. Dovík s bývalým soudcem ještě jako kluci zažili situaci, kdy museli volit mezi zradou a věrností, přátelstvím a šikanou, vstřícností a mučením. A ta situace se teď vrací na scénu. Doslova.
Proud Dovíkových vtipů je úmorný – Grossman ovšem zachycuje i reakce stále zoufalejšího publika. V přímém přenosu sledujeme chování anonymních diváků, asi jako kdybychom měli možnost zahlédnout skutečné tváře za příspěvky v internetových diskusích. Grossman přitom nebohé návštěvníky prapodivného stand-upu nezesměšňuje ani neponižuje. Nechává náznakem nahlédnout do jejich osobností, ve zkratce napovídá, co si s sebou asi nesou životem.
Tempo se neustále stupňuje, atmosféra houstne, napětí roste – a to především ve čtenářově mysli. Román Přijde kůň do baru je vlastně takovým mrazivým thrillerem natočeným čtenářovýma očima.
A o čem že všechny ty vtipy jsou? Inu, správný humor jde k jádru věci, no ne? A pěkně tvrdě. Na dřeň. Takhle by to řekl sám Dovík. Publikum – i čtenář – se baví, než mu dojde, že se tady vlastně žertuje o smrti. Je to humor černý až běda, podmalovaný židovskou zkušeností se smrtí ve velkém. Kniha by snad mohla posloužit všem, kdo uvažují nad tím, co je Izrael za zemi a proč se Izraelci chovají, jak se chovají – žádné generalizace tu ale nenajdete. Grossman je mistrem ve vystižení individuálního osudu.
Bylo by nefér prozrazovat, kam se děj dále ubírá, ale lze popsat Grossmanův styl. Zatímco v předchozích knihách – jako Viz láska nebo Žena prchá před zprávou – si liboval v mnohovrstevnatém, opulentním vyprávění proplétajícím několik rovin, tady ubral na záběru a nabral na zacílení. Přijde kůň do baru je v zásadě temná detektivka bez trestného činu, zato s přeludnou, ale zároveň průzračnou atmosférou. Snobského ani sentimentálního v té knize není nic – mezi těmito zrádnými póly text rychle proběhne kupředu.
A rovněž časově román funguje jaksi „dopředu“. Minulost je daná, to nejhorší se nám teprve stane.
V izraelské realitě je jedním z nejdrásavějších pocitů vědomí, že vaše dítě může přijít během vojenské služby o život. David Grossman o tom psal v románu Žena prchá před zprávou. Hlavní hrdinka se v něm vydá na bláhové, patetické a dojemné pěší putování po Izraeli, aby nebyla k zastižení, pokud by jí takovou zprávu přišli sdělit. Takto chce smlouvat s osudem. David Grossman ještě svou prózu nedokončil, když podobnou zprávu dostal i on sám. Jeho dvacetiletý syn Uri zahynul, když byl jeho tank zasažen střelou vyslanou hnutím Hizballáh v posledních dnech izraelsko-libanonské války v roce 2006. Grossman vyzval dva dny předtím k uzavření příměří.
Slova jsou tady jaksi příliš lehká – je ale zřejmé, že i kniha Přijde kůň do baru se této zkušenosti nejvyšší ztráty dotýká. Krátce řečeno, jde o psaní navzdory smrti. A rozhodnutí angažovat jako hlavní postavu pokleslého komika je klíčové. Veškerá proslavená působivost „židovského“ humoru je zde předvedena, zvážena a zůstává jen to podstatné: svíravé vědomí jedinečnosti lidských vztahů. Ze vztahů jsme utkáni – to je poselství Dovíka, jeho dávného přítele soudce i Davida Grossmana.
Mimochodem, anekdoty vyřčené při Dovíkově stand-upu si jistě užijete, protože Grossman je vyprávět opravdu umí. Kromě té o koni, který přijde do baru. Ta zůstane jako jediná nedopovězená – přeruší ji dětská ukolébavka…
David Grossman
David Grossman Přijde kůň do baru
David Grossman Přijde kůň do baru Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.
Mladá fronta
David Grossman: Přijde kůň do baru
