Článek
Nedlouho poté, co mu lékaři na začátku devadesátých let diagnostikovali leukemii, se Said pustil do psaní pamětí, jejichž převážná část se věnuje jeho dospívání v Jeruzalémě, egyptské Káhiře a Libanonu. Kniha Nikam jsem nepatřil (přeložila Lucie Kellnerová Kalvachová, H 2019) dodává osobní kontext některým autorovým tezím. Zároveň je ale také zprávou o světě, jenž s koncem druhé světové války definitivně zanikl. Už název pak naznačuje, jakým směrem se memoáry ubírají. Je až fascinující, na kolika různých rovinách dokládají Saidovo vykořenění.
Všechno začíná problematickým vztahem k rodičům. Oba byli Palestinci, ale rodina se brzy přestěhovala do Káhiry, kde otec působil jako velmi úspěšný obchodník. Hyperprotektivní rodiče Saida izolovali od běžného života, dospívání tak trávil zčásti v blahobytném rodinném sídle a zčásti na nejlepších britských a amerických školách, které vychovávaly budoucí loajální elity, jež měly hájit v regionu zájmy bývalých koloniálních mocností.
Said byl ovšem vyděděncem i v náboženském ohledu. Jeho rodiče byli protestanti, což nebylo v Egyptě ani Palestině obvyklé. A aby toho nebylo málo, měl Saidův otec díky svému angažmá v první světové válce americké občanství, což postavení rodiny v radikalizujícím se regionu dále komplikovalo. Said v knize popisuje, jak podporovatelé Muslimského bratrstva v roce 1952 zapálili budovy otcovy společnosti. Jednalo se o první významný projev nenávisti vůči koloniálnímu vlivu.
Saidova rodina byla nakonec donucena opustit předtím dlouho poklidnou existenci v egyptském exilu. V té době se však už nemohla vrátit do Západního Jeruzaléma, z nějž izraelská správa postupně vystěhovávala Saidovy příbuzné a známé. Útočištěm se jim tak stal sousední Libanon. I ten ale zanedlouho na několik desetiletí pohltí občanská válka.
Při čtení knihy Nikam jsem nepatřil nás zarazí, jak málo se autor věnuje své úspěšné akademické kariéře na Západě. Částečně se totiž jedná o terapeutický text, v němž se Said vyrovnává se smrtelnou nemocí, které za několik let také podlehne. V textu si vytváří jakýsi konstrukt světa, který by mohl s trochou dobré vůle připomínat skutečný domov.
Káhiru čtyřicátých a padesátých let Said zachycuje coby kosmopolitní a kulturní metropoli, která je v čilém kontaktu s okolním světem. Když v knize přibližuje počátky své celoživotní fascinace vážnou hudbou, zmiňuje, jaký zážitek v něm ve dvanácti letech vyvolal poslech Smetanovy Prodané nevěsty ve vysílání BBC. Naprosto ho tehdy nadchla a představoval si, jak asi vypadá česká svatba a kdo jsou ti záhadní a exotičtí Češi. Na okamžik tak máme i my příležitost stát se orientálními druhými.
S knihou Orientalismus pojí Saidovy memoáry dva hlavní aspekty. Oblast Blízkého východu a severní Afriky je pro něj komplexní a složité univerzum, v němž se setkávají Židé, katolíci, protestanti a muslimové, socialisté, komunisté a monarchisté, chudí a bohatí. Četba prohlubuje naše představy o životě v této části světa a komplikuje zjednodušující uvažování o arabském světě jako o záhadném, bezrozporném celku.
Ještě viditelnější spojitost s knihou Orientalismus pak mají pasáže věnované britské koloniální správě. Její absurdita se naplno ukazuje především v popisech výuky na prestižních školách. Režim zvláště v těch britských Said vykresluje jako striktní a nepřátelský. Nesmělo se mluvit arabsky a žáci se dopodrobna učili reálie z dějin Británie, země, kterou většina z nich nikdy nenavštívila a neměla k ní žádný vztah. Dějiny arabského světa žáci naopak téměř neznali.
Snaha o vytvoření nového koloniálního člověka také brzy narazila na své limity. Neudržitelná situace začátkem padesátých let explodovala a nenávist vůči koloniálním mocnostem a jejich loutkovým vládám začali ventilovat jak konzervativní stoupenci Muslimského bratrstva, tak příznivci národněosvobozeneckého socialistického hnutí v čele s budoucím egyptským prezidentem Gamálem Násirem.
Jako palestinsko-americký intelektuál se Said angažoval v řešení palestinsko-izraelského konfliktu, ostře se vymezoval vůči budování izraelských osad na palestinském území a celý život bojoval za tzv. dvoustátní řešení. Ale zvláště po ztroskotání mírových jednání v Oslu kritizoval také arabské země, jejichž tvrdohlavé postoje podle něj pohřbily naděje na smír. Poté, co se v roce 1995 ostře pustil do Jásira Arafata, byly jeho knihy na palestinském území dokonce zakázány.
Přestože by tato linie Saidova osobního života byla pro zoufale jednostrannou českou debatu o palestinsko-izraelském konfliktu určitě přínosná, v pamětech dostává překvapivě málo prostoru. Autor se jí věnuje podobně zkratkovitě jako oné úspěšné akademické kariéře.
Na nejprestižnějších amerických univerzitách strávil Said takřka čtyřicet let. Jenže jejich popis by možná narušil jeho temnou stylizaci vlastního života plnou vyloučení a marné snahy o nalezení identity.
Jan Bělíček (1986) je literární kritik a redaktor serveru A2larm.
Edward W. Said
Edward W. Said Nikam jsem nepatřil
Edward W. Said Nikam jsem nepatřil Přeložila Lucie Kellnerová Kalvachová.
H
Edward W. Said: Nikam jsem nepatřil