Článek
V Německu před třiceti lety vyšla kniha příznačně nazvaná Hlad po obrazech, která představovala nové německé malířství. Lidé tehdy houfně kupovali obrazy. Řada vašich vrstevníků na tomto zájmu vyrostla. Existuje i dnes v Německu hlad po obrazech?
Obrazy dnes kupují spíše Američané než Němci. U nás dominují videa, koncepty, instalace. To se také prezentuje galeristy a uměleckými kurátory jako hlavní směr, ono nové umění, které triumfuje nad modernistickou či postmodernistickou tradicí. Pořád jsme proto konfrontováni s názory, že malířství je mrtvé. Že skončila éra závěsných obrazů. Že je konec takzvaného tradičního umění. Je to kulturní ideologie, která je nám takto proklamována.
Má tato ideologie hlubší historické kořeny?
V Německu a myslím si, že i u vás, po dlouhou dobu funguje institut jediné správné pravdy. U nás se to ve velmi vyhrocené podobě projevilo už za Bismarcka, pak za nacistů a komunistů. V různé podobě to přežívá dodnes. Vždy se proklamuje, že existuje jen jediná správná cesta a kdo je proti, ten brání pokroku, klade překážky v postupu vpřed. Jde o naprosto chorobnou doktrínu. Předem diskvalifikujete oponenta. A má svou podobu i v umění. Když jsem byl mladý, tak to správné ve východním Německu byl jen socialistický realismus, a v západním Německu zas jen americká abstrakce a pop-art.
Co radíte mladým adeptům malířství?
Aby se neřídili žádnými pravidly a dělali si vše po svém, protože v tomto oboru se před nimi otevírá velký prostor pro osobní svobodu. Chce to ale tvrdohlavost, protože budou dost osamoceni. Když se podíváte, co nakonec zbylo ze všech těch velkých uměleckých hnutí, zjistíte, že umělecky přežili především odpadlíci. Šli prostě vlastní cestou. Měli sice problémy, ale vytrvali.
A maluje vůbec ještě někdo?Soudě podle různých bienále ne. Malbu nahradila fotografie velikosti bilboardů, sochy zase instalace a videa. Výtvarníci se zabývají koncepty a teoretici se předhánějí v tom, aby jejich práce zařadili do nejrůznějších kontextů, ať už sociálních nebo politických.
Je pořád dost mladých, kteří se malbě věnují. Nemají to ale vůbec lehké a bude pro ně obtížné prosadit se za této situace v galeriích, na přehlídkách, na nejrůznějších bienále. Teď nemohou očekávat od kurátorů pochvalu, ani nějaké oficiální ocenění. Stipendia se dávají těm druhým.
Většina kritiků vás asi zařadí do škatulky expresivního figuralisty. Exprese má v Německu dlouhou tradici. Dala by se považovat za něco jako váš národní styl?
Nevím. Pro mne je exprese poměrně krátký úsek v dějinách německého malířství, spojený především s působením malířů z drážďanské skupiny Die Brücke. Sám sebe třeba nepovažuji za vysloveného expresionistu. Něco jiného ale je, když jistý druh řekněme dramatického rukopisu i obsahového sdělení označíme tímto způsobem. Pak skutečně v německém umění najdeme hlubokou kontinuitu, která začíná někde ve středověku, pokračuje ke Grünewaldově Isenheimskému oltáři a Dürerově Apokalypse a ve 20. století se projeví v tvorbě expresionistů, ale i mých generačních vrstevníků. Nevím, zda bych to označil za národní styl. Ostatně s podobným druhem expresivního vyjádření se v malířství setkáme i jinde.
Zaujal jste kdysi publikum obrazy, kde figura byla namalována hlavou dolů. Co mělo být správně nahoře, bylo naopak dole. Vy to tak malujete i v ateliéru, nebo až ve výstavní síni věšíte obrazy vzhůru nohama…
Ne, hotové obrazy nevěším vzhůru nohama, já je tak prostě maluji. Dřív na stojanu, dnes hlavně na zemi. Ve středověku vznikla v Evropě pravidla, co má být na obraze vpravo a vlevo, co má být nahoře a dole. Řekl jsem si, že to zruším. Když dáte dítěti papír, tak na něj maluje, jak chce. Obrátí si ho a klidně pokračuje. To až učitel mu vysvětlí, že takhle se malovat a kreslit nedá. Vrozeno to nemáme. Tato pravidla nám vnutili až ve škole.
A jak na to reagují Němci? Obraz vzhůru nohama je iracionální a my tady naše západní sousedy považujeme za velmi racionálně smýšlející.
Němci že jsou racionálně uvažující národ? To je velký omyl! Jsme jeden z nejméně logických národů Evropy. To by bylo na delší povídání.
Vraťme se k umění. V malířství pracujete s fantazií a na ustálená dogmata vůbec nemusíte brát ohled. Dějiny umění nám ukazují cestu v našem vlastním tápání i přemýšlení. Nejen v abstraktním umění, ale i ve figurální tvorbě se můžete pohybovat zcela svobodně a kompozice obrazového pole i výběr motivů, způsob, jak budou postavy zobrazeny, to vše je vaše vlastní umělecká licence.
Má tato osobní licence nějaké meze?
Nemá. Je to dáno prostě tím, že obraz není to samé co skutečnost, která nás obklopuje a kterou vidíme očima. To by umění byla nuda. Moje figury postavené na hlavu jsou moje figury. Není to otisk reality, není to fotografie. Jde o výraz mé představy. Obraz je obraz. Nikomu ho nevnucuji, záleží vlastně jen na souznění s tím správným divákem.