Článek
Proč jste se vlastně začal zabývat Japonskem?
Když jsem byl malý, nebyly příliš možnosti na nějaké cestování. Na druhou stranu mi to vynahrazovali rodiče-výtvarníci, kteří mě a mé sourozence vodili na různé výstavy a do muzeí, kde jsme měli při prohlížení exponátů možnost nahlédnout i do jiných kultur, než byla tehdejší československá. Hodně mě tehdy upoutala výstava japonské kaligrafie, pořádaná ve Valdštejnské jízdárně. Dýchala z toho preciznost, snaha dotahovat věci k dokonalosti – a to mě oslovilo. Začaly mě zajímat japonské tradice a hodnoty s nimi spojené a tenhle zájem nakonec vyústil ve vysokoškolské studium. Dodnes mě na tom nepřestává fascinovat, jak pozorováním jiného řádu člověk zároveň získá i jiný pohled na vlastní kulturu, na to, co je na ní dobré a na čem by se nám vyplatilo zapracovat…
Mnoho českých i světových recenzentů si nevědělo rady s interpretací Murakamiho trilogie 1Q84. Označovali ji jako překombinovanou. Jak to vnímáte vy jako překladatel?
Na základě zkušeností s Murakamiho texty bych řekl, že se v nich dá vždy vysledovat aspoň nějaký interpretační klíč. Dá to práci, samozřejmě, ale pro přemýšlivé čtenáře se vždy najde stopa, které se mohou chytit. Autor jim vlastně nabízí detektivku, ve které sami mohou hrát hlavní roli. Pokud jde o 1Q84, pořád ještě mám to pátrání v textu před sebou.
Kromě fantaskní roviny se autor v již zmiňované knize vypořádává s některými současnými japonskými problémy…
Ano, jde třeba o nízkou porodnost, necitlivé architektonické proměny Tokia a ostatních velkých měst pod vlivem realitních firem nebo vzrůstající násilí… To však není žádná nová rovina jeho tvorby, podobnou potřebu reflektovat problémy vlastní společnosti lze v Murakamiho díle vysledovat už od Kafky na pobřeží.
Má to nějaký efekt? Jaká je jeho faktická moc jako spisovatele?
Za léta psaní si opravdu vybudoval mezi svými čtenáři jistý vliv. Když v první knize 1Q84 zmínil hudbu Leoše Janáčka, začali si Japonci kupovat jeho desky ve velkém. Stálo by za to počkat si na nějakou studii, která by zmapovala, jaký vliv bude mít jeho nenápadná propagace rodičovství, organicky zakomponovaná do všech tří knih 1Q84. Nízká porodnost je závažný problém, se kterým se Japonsko potýká – podobně jako ostatní rozvinuté země světa, a mám dojem, že se k tomu Murakami rozhodl jako autor vyjádřit.
Nízká porodnost není jediný fenomén, o kterém se v případě japonských rodin mluví. Jak vnímáte tzv. hikikomori?
Hikikomori znamená, že se jako nezletilý izolujete od světa mezi čtyři stěny svého pokoje a přerušíte komunikaci s okolím. Což se většinou týká i kontaktů s vlastními rodiči, jimiž se ovšem necháváte i nadále živit. A oni vás živí, protože vás nechtějí ztratit – vzniká začarovaný kruh. Nejsem samozřejmě sociolog a odborník, abych tu vynášel zasvěcené soudy, ale myslím, že jde o další z problémů typických právě pro vysoce rozvinuté společnosti. Může to zřejmě souviset s rozšířením počítačů a internetu. S tím, že pak jako uživatel těchto výdobytků máte dojem, že vám reálný svět vlastně až tak moc nenabízí a utíkáte z něj do virtuálního. V Japonsku každopádně jde o vážný problém.
Haruki Murakami
Není to třeba důsledek toho, že je japonská společnost tolik zaměřená na výkonnost? Lepší rezignovat, než neuspět?
Mladí to opravdu nemají v Japonsku jednoduché. Očekává se od nich, že pojedou podle přísného schématu: od základky se tvrdě učí, aby se dostali na kvalitní střední školu a později i na kvalitní vysokou. Jedny zkoušky za druhými. Na konci tohoto maratónu pak čeká intenzivní série pohovorů u velkých firem a značně stresující snaha získat dobré pracovní místo. Ze svého japonského pobytu si živě pamatuji jeden univerzitní seminář, kde padla otázka, co si kdo z nás nejvíc přeje. Jaké životní cíle chceme naplnit. Přihlásila se jedna spolužačka a prohlásila, že by si moc přála, aby se mohla konečně pořádně vyspat. To myslím vypovídá o mnohém. Na druhou stranu, hikikomori sice přibývá, ale většinu pořád tvoří ti, co to nevzdávají a nerezignují. Mnozí mí japonští známí, kteří tuhle příhodu ze semináře slyšeli, si jen bolestně povzdechli, protože to důvěrně znají. Hikikomori se z nich ale nestali, nezabalili to.
Jmenovec Harukiho Murakamiho Rjú pokládá určitou krizi japonské společnosti, a tedy i mladé generace, za jeden z výsledků střetu tradičních hodnot s americkými po druhé světové válce. Vidíte to taky tak?
Do toho samozřejmě vidí Rjú Murakami jako Japonec lépe než já, ale zní to logicky. V Japonsku se tradiční hodnoty dostávají do kontaktu s cizími už od nejstarších dob. Nejprve Čína, poté Evropa, pak západní koloniální mocnosti, nakonec USA… Že takový kontakt nebývá vždycky procházka růžovou zahradou, je taky stará historie.
Už slavného spisovatele Sóseki Nacumeho, který žil na přelomu 19. a 20. století, takový střet hodně bolel. Měl klasické japonské i moderní západní vzdělání a již tehdy si stýskal, jak je nový řád, co přichází, sobecký a bezohledný. A americký vliv po druhé světové válce na to jen navázal. Na jedné straně přinesl nepochybné hodnoty jako například demokratizaci, na straně druhé se nedá popřít, že je americká kultura bytostně jiná než japonská. Japonsko má jedny z nejvyšších zdvořilostních standardů, které jsem kdy zažil, a běžný americký způsob jednání se často v porovnání s japonským jeví téměř jako hulvátství.
Nároky, jaké obnáší balancování mezi těmito dvěma kulturními extrémy, si ostatně dobře uvědomuje i Haruki Murakami. Jednou ze zásadních otázek, které si dnes jako spisovatel klade, je, jak má fungovat jakožto japonský spisovatel v prostředí, které se neubrání kontaktům s cizinou. Vyřešil to tak, že užívá styl a postupy ovlivněné západní literaturou, ale píše zásadně jen o Japonsku a Japoncích.
