Praha brzdila Kafku v rozletu, říká německý literární vědec Reiner Stach

Kafka byl perfekcionista. Nechtěl publikovat nic nedokonalého. Zároveň zanechal ohromnou spoustu fragmentů, které podle tehdejšího náhledu nebyly plnohodnotnými literárními díly. Můžeme to přirovnat k hudebnímu skladateli, který v životě nedokončil jedinou symfonii. Možná pár písní, jinak nic. Jenže právě díky Kafkovi jsme zjistili, že i nedokončené dílo může být kvalitní. Že nechtěl, aby jeho dopisy nebo deníky četl někdo cizí, je zcela srozumitelné. Ale je to sto let. Kafka už není soukromá osoba, nýbrž jeden z velikánů světové kultury. Myslím, že je v pořádku studovat jeho život, pokud k němu přistupujeme s respektem, ne jako voyeři. Navíc jsou Kafkovy soukromé zápisky na stejné umělecké úrovni jako jeho prózy. Začíná povídku, nebo píše odstavec do deníku? Nepoznáte rozdíl. Psal stejně, jako dýchal.

Kafka psal jinak než kupříkladu Thomas Mann. Ten, když se rozhodl, že zpracuje příběh starozákonního Josefa, nastudoval si bibli, dobové reálie, kulturní zvyky, předem rozhodl o postavách a zápletce. Až když měl vše připravené, pustil se do psaní. Kafka si nepřipravoval vůbec nic. Zaujal ho nějaký obraz na ulici, nebo zaslechl nějakou pozoruhodnou poznámku – a hned ho to vyprovokovalo, aby to nějak literárně zachytil. Někdy si po třech větách uvědomil, že to na povídku nebude. Jindy naopak zjistil, že se jeho původní nápad rozvíjí a košatí a teprve potom začal přemýšlet, jestli z toho může být něco většího. Ale tímto způsobem nezvládnete napsat román. Kafka měl problém s dlouhými texty, především když musel práci na nich na několik dní přerušit. Když vznikal Proces, byl extrémně vytížený v zaměstnání. Bylo to na začátku války a mnoho jeho kolegů narukovalo. Dělal za ně. V noci psal. To se nedá dlouho vydržet. Po půl roce byl na zhroucení... Ale pravým důvodem, proč zanechal tolik fragmentů – je jich na tisíc, někdy pár vět, jindy stránka – je jeho pozoruhodný, spontánní způsob tvorby. Potřeboval dobrou náladu, nerušit, co nejméně přestávek. Například nedovedl psát v hotelu, na cestách či ve vlaku. I v tomhle byl opakem Maxe Broda.

Ne. Věděl jsem, že vzniknou tři svazky. Ale nedokázal jsem odhadnout množství rešerší. No, byl jsem trochu naivní... Podobné knihy psali i jiní autoři a taky jim to trvalo dlouho. Odstrašujícím příkladem je Sartre a jeho biografie Flauberta, vysypal denně deset stran a ten text není dobrý. Já chtěl psát koncentrovaně, s literární ambicí a s dostatkem prostoru, protože aby bylo možné porozumět Kafkovi, je potřeba porozumět také jeho přátelům, rodině, ženám, požadavkům jeho povolání... K tomu rozsahu: zamlada jsem běhal maratony. A maraton uběhnete, jen když nebudete myslet na cíl. Je tak daleko, že byste to vzdala. Musíte myslet na nejbližší úsek, v tomto případě na příští kapitolu. Kdybych si říkal, že mi ještě zbývá osmnáct set stran... Navíc jsem díky velice pozitivním ohlasům na první díl už po šesti letech věděl, že moje práce má smysl. Na druhou stranu v poslední době už byl tlak opravdu silný. Uvažoval jsem, jestli bych neměl začít vyučovat na univerzitě, ale nakonec jsem se rozhodl nabídku nepřijmout. Příliš ztraceného času. Rozbité soustředění. Když jsem psal poslední kapitolu druhého dílu, ve které Kafka umírá, strašnou, příšernou smrtí, odstřihl jsem se od okolí na celých šest neděl. Kdybych měl jiné povinnosti, nemohl bych si to dovolit.

Že byl absolutní introvert, kterého vnější svět nezajímal. To není pravda. Kafka byl zaujatý a naprosto přesný pozorovatel. Pozoroval situaci, někde si ji uložil a za tři týdny ji popsal do posledního detailu, jako by to bylo včera. Paralelně ale zůstával ve svém vnitřním světě. Dokázal sedět v kavárně, poslouchat konverzaci – a v té samé chvíli být zcela ponořený do sebe. Další mýtus je, že byl přecitlivělý slaboch. To má sice pravdivé jádro, ale je třeba si uvědomit jednu věc. Kafka dokázal brát z neuvěřitelných energetických rezerv. Na Procesu pracoval půl roku čtyři hodiny každou noc, zatímco přes den odváděl perfektní výkon v zaměstnání. Nebo když onemocněl tuberkulózou; samozřejmě dostal smrtelný strach. Přesto si toho v pojišťovně nikdo nevšiml, naopak ho chválili. Nebyl slaboch. Jen to o sobě tvrdil.

Ne. Strach z žen a strach z intimity nikdy zcela nepřekonal. Jenomže tehdy bylo velice těžké vést standardní sexuální život. Nikdo neměl informace, chlapci a dívky vyrůstali zcela odděleně, jediný přípustný kontakt do svatby byly taneční. Muži chodili za prostitutkami, což sice bylo v té době normální, ale normální to není. Tak citlivý člověk jako Kafka si v takovémto prostředí nemohl vyvinout zralou sexualitu.

Všichni známe obraz magické Prahy s kočičími hlavami a omšelými zdmi. Takové rohy tu sice jsou, ale se skutečnou Prahou tenhle obraz mnoho společného nemá. Kafka taky trávil spoustu času ne potulováním po romantických zákoutích, ale koupáním ve Vltavě. Skutečná magická Praha skončila asanací Josefova. Kafka žil na obřím staveništi, vždyť strhli i jeho rodný dům. Zároveň byl svědkem zrodu moderny. Zažíval ji v přestavbě města, v převratných technických vynálezech, na Jubilejní výstavě. Například ho absolutně fascinovala letadla.

Rozhodně. Německého čtenáře pohání touha dozvědět se, jak vznikly Kafkovy geniální texty. Čechy zajímá spíš jeho životní příběh, jednak proto, že dlouho nebyl do češtiny přeložen, a taky proto, že donedávna chyběl v učebnicích. Škoda, že nemluvím česky. Kafkův skutečně perfektní životopisec by měl být bilingvní.

Tohle je na Kafkovi to úžasné: absolutně ne. Jeho řeč je tak jednoduchá, že máte pocit, že to napsal včera. Naprosto extrémní je to v Zámku. Přečtěte si začátek: Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Běžná, všední slova. Nic na efekt. Třeba texty Thomase Manna zastaraly velice rychle. Anebo Max Brod, ten už se v podstatě nedá číst. Kafka byl asketa a chtěl psát co možná nejjednodušeji. Zajímal se o japonské umění, líbilo se mu, že někdy stačí jeden tah štětcem a vznikne dokonalý obraz. Takhle chtěl dělat literaturu.

Na to, proč si za souputníka vybral zrovna Broda. Ten totiž Kafkovi vůbec nerozuměl. Lidsky mu pomohl, ale literárně ho, domnívám se, poškodil. Kafkův jiný přítel Ernst Polak vždycky říkal, ať jede do Berlína, že to je literární město, v němž vládne moderna a kde se bude moci uživit literaturou. Na to byla Praha moc malá a provinční. Jenomže Brod ho od toho odradil. Myslím, že Kafka měl odjet, tady ho to brzdilo v rozletu. V Berlíně by našel lidi, kteří by mu rozuměli. Redukce na pár pražských přátel Kafkovi neprospěla. Navíc jak se sem stěhovalo víc a víc Čechů, tak se pro Němce Praha ještě zmenšovala. Proto taky němečtí literáti odcházeli, zůstali jenom Kafka a Brod. Kafka se do Berlína dostal až na konci života, těžce nemocný. To už bylo ale úplně jiné město. Německo prohrálo válku, lidé umírali hladem, bojovalo se na ulici. Agrese. Hyperinflace. Strašné.

Taky bych se Franze Kafky rád zeptal, o čem si vlastně s Brodem povídali. Felici Bauerové jednou napsal, že se sice znají deset let, ale ani jednou nevedli hluboký rozhovor. To je přece divné, ne? Brod hodně mluvil o literárním provozu. Do jakých časopisů se dá přispět, kdo kam napsal jakou kritiku, ale o smyslu života nebo o tom, čeho se bojí, se nebavili. V jejich přátelství taky bylo hodně přestávek. Například když Kafka pobýval na statku v Siřemi u sestry Ottly. Našel jsem si to v tehdejším jízdním řádu. Ráno mohl člověk odjet vlakem z Prahy a večer se vrátit. Max Brod to za devět měsíců neudělal ani jednou jedinkrát. Neviděli se, ani když se Kafka jedenáct měsíců léčil v sanatoriu v Tatranských Matliarech. To už byl dvoudenní výlet, ale stejně. To radši nepotkáte rok nejlepšího přítele? Navíc, když je nemocný... Brod mu jenom psal: Ahoj, jak se máš?

Ehm, kruh... V jedné kavárně seděli u jednoho stolu Kafka, Brod, Weltsch, Baum, to jsou čtyři lidi. V jiné kavárně seděli Werfel, Haas a možná ještě někdo. To je vše. Mýtus pražského kruhu stvořil Brod, aby do jeho centra mohl umístit Kafku. A sebe vedle něj.