„Povstávám z popele“. K nedožitým devadesátinám Sylvie Plathové

Takhle přemítá (v překladu Tomáše Hrácha) těsně před svým pokusem o sebevraždu Esther Greenwoodová, hrdinka románu Pod skleněným zvonem americké spisovatelky Sylvie Plathové.

Greenwoodová se – podobně jako sama Plathová – o sebevraždu nakonec skutečně pokusí. Vidí totiž samu sebe jako beznadějný případ a nechce, aby její rodina nenávratně zchudla. Spolyká prášky a skryje se ve výklenku ve sklepě. Tam ji však objeví rodina a následuje dlouhý proces rekonvalescence, k němuž patří i elektrošoky, které hrdinku děsí. Stejně jako děsily Plathovou.

„Jestli mi to někdo udělá ještě jednou, zabiju se,“ říká Greenwoodová suše své psychiatričce. A Plathové báseň Viselec ze sbírky Ariel přibližuje (v překladu Jana Zábrany) elektrošoky takhle: „Nějaký bůh mě chyt za vlasy, přitáhl si mě blíž. / Škvařil mě v modravých voltech jako proroka v poušti. / Jako když ještěrka mrkne, ucukly z dohledu noci: / svět holých bílých dnů, nikde stín, nikde houští.“

Dnes je to přesně devadesát let od narození Plathové. Její krátký, třicetiletý život a literární tvorba jsou stále předmětem rozborů, analýz, tvoří základ románů, filmů nebo divadelních her. Jejich půdorys bývá podobný – Plathová slouží jako studie psychicky nestabilní ženy, která tvořila a zároveň pečovala o dvě děti, na něž zůstala po rozchodu s partnerem prakticky sama. Je to silná i bezútěšná linka.

Z Plathové se ovšem zároveň často stává spíše projekční plátno, na němž se ukazují témata, která jsou zrovna v dané době ve společnosti viditelná, zatímco „dav chroupající buráky se dere dovnitř, chce se na ně podívat“ – jak autorka ironizuje v básni Lady Lazarus publikum lačnící po velkých, ale jednoduchých příbězích.

Je příznačné, jak často se u výrazných ženských figur historie řeší jejich smrt spíše než život. U Plathové jsou všeobecně známé detaily úmrtí včetně toho, jakou snídani připravila dětem, než si v kuchyni pustila plyn. U Virginie Woolfové jsme zase zvyklí hledat známky blížícího se dobrovolného odchodu v postavách jejích knih – a všude nacházet příhodné odpovědi. A třeba u „naší“ Milady Horákové se před dvěma lety spolek Dekomunizace rozhodl, že život této významné socialistky a feministky uctí nejlépe tím, že na budovy několika významných institucí vyvěsí plakáty s fotografií Milady Horákové a nápisem „Zavražděna komunisty“.

Život ustupuje poslednímu dni dotyčných žen, který vrhá dlouhý stín na veškerou jejich práci a snažení. „Teď je ta žena dokonalá,“ píše Plathová v prvním verši básně Rozhraní, která líčí znepokojivý obraz mrtvé ženy.

Zdůrazňování toho, jak dané ženy odešly, umožňuje zvláštním způsobem znehybnit jejich dílo, které po sobě zanechaly. Je to, jako by se všechny její myšlenky najednou zalily do pryskyřice a bylo možné je pouze zdálky obdivovat, ale nijak se k nim nevztahovat, nenechat je na sebe doopravdy působit.

Woolfová chtěla ve svých textech zjistit, co všechno dokáže literatura, a namísto toho si připomínáme, že napsala svému muži před sebevraždou dopis. Horáková bojovala za rovnoprávnost žen a mužů a namísto toho se jí dostane trpného rodu a připomínky popravy. Plathová zase v dopisech a denících působí jako někdo, kdo chce bez váhání okusit vše, co život nabízí – a namísto toho mluvíme hlavně o tom, že jednoho studeného únorového rána zalepila páskou dveře do pokoje svých dětí, aby k nim plyn z trouby nepronikl.

Americká literární vědkyně Heather Clarková napsala a před dvěma lety vydala zatím nejobsáhlejší biografii Plathové s názvem Red Comet, jež byla nominovaná na Pulitzerovu cenu. V rozhovorech zdůrazňuje, že se chtěla vyhnout obvyklému omylu, kdy jsou spisovatelky trpící psychickými potížemi chápány nejprve coby pozoruhodné případové psychiatrické studie – a teprve potom jako autorky. Clarková se ve svém tisícistránkovém opusu naproti tomu vrací především k touze Plathové stát se vynikající spisovatelkou a zároveň se psaním uživit.

Pokus o sebevraždu, komplikovaný vztah s matkou, manželem, stěhování, pravděpodobná poporodní deprese po narození druhého dítěte – to všechno do biografie, jak ji Clarková pojala, patří, ale nic z toho nefunguje jako hlavní linie, jež by zastínila vše ostatní.

Ve svých analýzách spisovatelčina díla Clarková zároveň zdůrazňuje, že je omyl chápat básně Plathové coby konfesní poezii. Tedy poezii především autobiografickou, která ohledává témata psychických nemocí či traumat. Plathová podle ní měla blíže k surrealismu, a hlavně se v jejích básních i dochované próze objevují témata, která obecně třásla 20. stoletím – holocaust, atomové bomby, studená válka.

Ostatně román Pod skleněným zvonem začíná větou, v níž vypravěčka píše o popravě manželů Rosenbergových za špionáž ve prospěch Sovětského svazu, a tato úzkost, co se to v její zemi děje, pak svírá celý text („Pořád jsem musela přemýšlet o tom, jaké by to bylo, nechat si spálit nervy zaživa.“). Přesto se politická témata v analýzách díla Plathové řeší jen okrajově, skoro jako by bylo snazší držet ji v mantinelech malého a soukromého a „velký svět“ nechat jejím mužským kolegům.

Protože jsou však spisovatelčiny deprese a dobrovolný odchod přece jen důležitou součástí plathovské mytologie, věnuje se Clarková podrobně i tomu, co mohlo vést Plathovou k sebevraždě. A její odpověď je opět poctivá v tom, že vyjmenovává a chronologicky zařazuje množství vlivů, které se na Plathové mohly podepsat, aniž by jeden konkrétní označovala za určující, a tedy aniž by její příběh dramaticky zjednodušovala.

Clarková v rozhovorech opakuje, že nechtěla vinit ze spisovatelčiny sebevraždy jejího muže ani matku, což je obvyklá zkratka. Její analýza naopak bolestivě ukazuje, kolik různorodých okolností se v čase před autorčinou smrtí protnulo a vzájemně umocnilo.

Jednou z těch důležitějších byla nepochybně špatná ekonomická situace: Plathová se pár měsíců před sebevraždou ocitla v bodě, kdy byla sama, bez stálého příjmu, se dvěma malými dětmi, odkázaná na nepravidelné autorské honoráře, částky od své celoživotní mecenášky nebo drobná finanční přilepšení od matky.

Když se Plathové zhoršily deprese, byla jí doporučena hospitalizace. Autorka však měla hrůzu z možnosti elektrošoků; věděla, že soukromou kliniku si nemůže dovolit, a praktik státních nemocnic se děsila.

Je to právě optika peněz, která vrhá na život Plathové docela jiné světlo, než je obvyklé, a která do jejího života vnáší důležitý třídní rozměr, na nějž se v dnešní době obecně dost zapomíná. Ostatně i díla, která se Plathovou zabývají (třeba britský biografický snímek Sylvia z roku 2003, česká divadelní inscenace Manželka publikovaného básníka, kterou uvádí pražské Studio Hrdinů, nebo švédský román Euforie, jenž vyšel letos i v češtině), řeší její tvorbu výhradně z pozice ambic a snahy prorazit.

V inscenaci Manželka publikovaného básníka se Sylvia zabývá otázkou, o čem by měla vlastně psát. Jenže reálná Plathová publikovala už od osmi let prakticky neustále, především povídky a básně, a právě její příjem spolu s udělenými literárními granty byly později jedním z hlavních finančních zdrojů domácnosti, kterou sdílela s manželem Tedem Hughesem, taktéž básníkem.

Plathová dokonce fungovala jako jakási Hughesova agentka: jeho texty přepisovala na stroji nebo je posílala do různých periodik. Takové nasazení se dá jistě vysvětlit obdivem k jeho tvorbě (obdiv byl navzdory všem výtkám vůči Hughesovi bezpochyby oboustranný), ale také to má úplně jednoduché vysvětlení: oba básníci museli z něčeho žít.

Peníze Plathová skutečně řešila celý život – po smrti otce vyrůstala s matkou a mladším bratrem, s matkou dokonce několik let sdílely jeden pokoj, na vysoké škole byla závislá na stipendiích, v létě si přivydělávala na brigádách, a ačkoli si pro ni její matka vysnila lepší partii, vdala se za autora, který stejně jako ona neměl stabilní příjem (s výjimkou krátké epizody, kdy oba učili).

Když se podíváme na životní trajektorii Plathové touto optikou, uvidíme i to, jak se cítila nesvá ve „vyšší společnosti“, kam nezapadala a kde byli jejími způsoby občas šokovaní (román Pod skleněným zvonem líčí scénu založenou podle všeho na autorčině reálné zkušenosti, v níž se Esther láduje kaviárem a bojí se, aby jí ho někdo nesnědl: „Vyškrábala jsem z mísy posledních pár slaných černých vajíček polévkovou lžící a olízala ji do čista.“).

Zdá se ale, jako by třídní perspektiva Plathové příběh příliš zatěžovala, stála v cestě tomu, abychom s ní mohli smýknout, kam je zrovna třeba. Některé cesty, jak interpretovat její život, jsou už příliš pohodlně prošlapané.

V Plathové lze snadno vidět symbol toho, jak je složité skloubit rodinu a touhu tvořit (čímž se zabývá třeba zmíněný román Euforie), zástupnou figuru pro to, jak blízko k sobě mají kreativita a těžké psychické stavy, ikonu feminismu (přičemž Plathová nepromýšlela myšlenky solidarity nebo sesterství, a pokud už se zabývala nerovnostmi, vztahovala je především na svůj vlastní případ) nebo snad vysmívanou „žárlivou manželku“ (přitom když Plathová objevila milostnou báseň, kterou její muž věnoval jiné ženě, rozebírala v první řadě uznale metafory díla a jeho sílu). Všechno to jsou ale značně limitující pohledy, které se snaží autorku osekat do takové podoby, jež je zrovna žádoucí.

S devadesátým výročím narození Plathové se přirozeně nabízí otázka, co k ní vábí další a další generace čtenářů, čtenářek. Navzdory vlivnému narativu o křehké depresivní umělkyni je to možná právě ohromující životaschopnost a vůbec touha po životě, které se z jejího díla i biografie derou.

Na Twitteru má přes padesát tisíc sledujících účet věnovaný autorčiným zápiskům, co kdy jedla (a evidentně měla ohromující apetit a radost z jídla). I v dobách největších krizí překypovala plány do budoucna – co se chce naučit, co napsat. Její dvě nejslavnější díla, román Pod skleněným zvonem a sbírka básní Ariel, jsou plné obrazů vzkříšení a nových začátků.

Chuť zkoušet však byla zároveň tišena tím, čemu autorka jejího životopisu Clarková říká touha potěšit a excelovat (což je něco, s čím se nejspíš snadno identifikují celé generace žen vedené k tomu, že právě takhle jsou nejhodnější, takhle si samy sebe mohou teprve vážit).

Odkaz Sylvie Plathové možná nakonec tkví v tom, že vidíme, nakolik má smysl oslavovat život žen, které se výrazně zapsaly do historie, i když to znamená, že nám vypadnou z těch strnulých, bledých kategorií, co jsme jim nachystali. Budou potom sice méně „dokonalé“, ale budou stále živé. Jak píše sama Plathová v závěrečných verších Lady Lazarus: Povstávám z popele, / vlasy mám z rudých stuh / a žeru muže jako vzduch.