Povídky v přímém přenosu. Nad knihou Jana Němce Liliputin

Němec už dříve novinářům přiznal, že k pětici povídek jej inspirovala právě žurnalistická práce – motivy a témata čerpal z válečného zpravodajství, ale jeho ambicí bylo přinést trvalejší obraz jedince v mezní situaci. A to se mu povedlo především v povídkách, které vyprávějí o nás, jichž se válka přímo nedotkla; méně už v těch, kde se vžívá do pocitů Ukrajinců a Ukrajinek.

Narukovat do války má být posledním pokusem o vyparkování z krize středního věku, ve které se ocitl hlavní hrdina úvodní povídky Sabotér. Podařilo se mu sice zajistit si komfortní živobytí, ale ani s vilou, zánovním vozem a ženskou pozorností nedosáhl kýženého naplnění, proto nasedá do auta a vydává se na Ukrajinu.

Dynamiku povídky utváří jízda jeho červené alfy, zapínání a vypínání všech funkcí, displeje či kamery, řazení rychlostí; to vše tvoří postupně se rozvíjející metaforu jeho života. Právě svůj dosavadní život hrdina promýšlí během cesty na Ukrajinu, aby jej v Kyjevě nakonec nechal zcela za sebou. Sebestřednost, ze které se zrodí odvaha či smělost, až bláhovost? Samotnou interpretaci Sabotérovy proměny nechává autor na čtenáři, jisté ale je, že se mu povedlo proměnit samolibého technokrata v jednajícího hrdinu opravdu přesvědčivě.

Druhá povídka Lepidlo se odehrává v podzemí, jak v tom reálném, ve sklepech a v metru v Kyjevě, tak v tom společenském. Její hrdinové a hrdinky tvoří dobře organizovanou partičku vyvrhelů leptající nepřízeň osudu čicháním toluenu. Až válka jim dává možnost uspět: využít svých zkušeností z drsného života na ulici a domoci se spravedlnosti na světě, který vůči nim nikdy nehrál fér. Ve více motivech se zde variuje skutečnost, že život není černobílý a nevrcholí ve finální pointě.

Doslovnost, s níž toto Němec vykresluje, ale zavání povýšeností, která ze smolných hrdinů povídky činí zrůdičky, jichž je potřeba se obávat. Navrch získává autorova fascinace prostředím, možnost udělat ještě další krok do temnoty, ale ve výsledku se text stává spíš odvarem z topolovských fikčních světů než působivou válečnou prózou.

Zoe se jmenuje nejnapínavější povídka sbírky. Autor v ní čerpá z vděčného tématu surogátního mateřství. Okolo novorozeňat odnošených náhradní ukrajinskou matkou, která kvůli válce nemohou putovat za svými rodiči na Západ, staví těžkou morální zkoušku pro oba protagonisty. Těmi jsou němečtí manželé, přičemž ona platí za tu chytrou a správnou a on za toho podporujícího a milujícího. Avšak ukrajinská válka, kam se musejí vydat, aby se stali rodiči malé Zoe, přetaví jejich představy o sobě i o světě v jasná dilemata, z nichž ani jeden nevyjde stejný.

Hrdina čtvrté povídky Akvárium Igor má nejblíže k partičce čichačů lepidla; spojuje je nejen mládí, ale i ukrajinský pas. Nezralost společně s blízkostí smrti se v jeho podání stává koktejlem odvahy a troufalosti, kdy na jednu stranu pomáhá s rozvozem chleba a na stranu druhou na něm vydělává. Přesvědčivost povídky se rozpadá přímo úměrně s nárůstem expresivnosti a sexuálních scén v ději.

Poslední z povídek Labutě vypráví o protestu spřízněných duší Jekatěriny a Anny, jehož jevištěm má být Rudé náměstí. Gesto žen završuje sbírku v duchu Havlovy definice naděje z knihy Dálkový výslech, ale bohužel se nestává jeho aktualizovanou verzí. Spíše připomíná reklamu na správného protiválečného Rusa (v tomto případě Rusku), který v sobě spojuje veškeré společenské trendy.

Nápaditost a talent napsat životné postavy ukázal Němec už ve svém prozaickém debutu, povídkové sbírce Hra pro čtyři ruce, za kterou byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Je autorem, jenž se nebojí experimentovat – a napsat povídky z války, která stále probíhá a v níž nebyl, patří jistě do kategorie takových literárních pokusů. Vyfabulovat a fabulovat vše je součástí literatury. Někdy ale trocha pokory neškodí, což ve výsledku potvrzuje i sbírka Liliputin.

V povídkách, kde rozvíjí postavy ze sobě známého prostředí úspěšných a vzdělaných Čechů (případně západních Evropanů), je Němec celkově působivější a přesvědčivější. Naopak ve chvíli, kdy se vydává do prostředí těch, kteří takové štěstí v životě neměli, stává se literárnějším a přibývají klišé i kýč. Například když se první Igorův sex snoubí se smrtí a zatímco on souloží, jeho sestra umírá, nebo když se Jekatěrina a Anna rozhodují pro svůj noblesní coming out nehledě na následky, protože se díky lesbické lásce konečně staly nezávislými ženami. Pak se plně projeví, že osobní zkušenost, případně odstup, který přinese dostatek hlubších zkušeností aktérů, je nenahraditelný.

Podobně rozpačitě působila próza Marka Šindelky Únava materiálu z roku 2016, kde byla hlavními hrdiny dvojice mladých uprchlíků snažící se dostat do severní Evropy. Zatímco Šindelka si vypomohl svébytným poetickým jazykem a tam, kde chyběla zkušenost, se od konkrét vzdaloval, Němec se snaží šokovat vágně sdělovanou hrůzou. Texty obou spisovatelů se ale právě v těch chvílích stávají šroubovanými a odhalují střeva – příliš mnoho fantazírování a málo vědění.

Těžko někomu vyčítat, že si neprošel válkou a nemůže být dalším z autorů ztracené generace, na druhou stranu novinářská práce nabízí dostatek postupů, které v minulosti pro své romány využili také spisovatelé. Více rešeršování, naslouchání aktérům a také výjezd do válečné zóny (namísto vciťování) by povídky posunuly ke kýžené autentičnosti.

Protože když má autor něco prozkoumaného, dokáže si s tím ke čtenářově obohacení vyhrát. Ostatně jako Němec, když všechny povídky propojil motivem automobilu a jízdy v něm. To jsou momenty, kdy jsou povídky nejsilnější a originální, a právě kvůli nim stojí za to Liliputina číst.