Článek
1. Bylo po hurikánu. Silnici pokrýval písek, palmové listy a vyplavené mušle, trávníky v okolí se změnily v mokřady a brouzdaliště volavek. Marie došla pustou silnicí až k jezeru, ale nesvlékla se do plavek; dneska vstoupila do vody oblečená.
Hned si všimla, že i jezero je jiné než předtím. Udělala pár nervózních temp, když se voda zježila a vystřelilo z ní v několika skocích hejno malých rybek. Pelikáni vzrušeně kroužili nad hladinou, kousek od Marie se z vody vymrštila další ryba. Marii napadlo, jestli hurikán nevyhnal z bažin do jezera aligátory, a rychle doplavala zpátky ke břehu. Zemřít chtěla, ale ne takhle. Z jejího úmyslu teď zůstal jen oblak zvířeného bahna, které se zvolna usazovalo. Rackové na pobřežních lampách se chechtali.
Marie vyskočila na kamennou hráz a nejistě sledovala vodu, jak se pomalu uklidňuje. Jezero Pontchartrain je třikrát větší než město New Orleans, stojící na jeho břehu, a má i nepoměrně víc obyvatel, pro něž jsou lidé jen pomalí a zřídkakdy nebezpeční vetřelci. Marii předtím nenapadlo vidět jezero jako svébytný svět, kam jí může být odepřen vstup.
Slunce zapadalo za most, který protínal vodní plochu a spojoval New Orleans s městem Mandeville na druhém břehu. V dálce projel motorový člun s americkou vlajkou. Marii napadlo, že má přece jen v jezeře lidského spojence, a mimoděk si rukama zakryla prsa, vystupující z mokrého trička. Vtom se cikády ze stromů za jejími zády rozkřičely tak silně, jak je ještě křičet neslyšela, a kolem hlavy jí prosvištělo obrovské hejno vážek, mířící k zapadajícímu červenému kruhu.
Když slunce zmizelo, voda potemněla a do hráze se začaly zakusovat ostré vlnky. Marie přemýšlela, odkud se vzaly, když je bezvětří, a vtom cikády ztichly a Marie si konečně všimla, že vedle ní na hrázi stojí ta žena.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Blue Moon
2. „Přesně takhle jsem si vás představovala,“ vydechla Marie.
„Každému se zjevím tak, jak si mě představuje,“ odpověděla Marie Laveau trochu unaveně.
Marie Laveau, královna voodoo a podzemní vládkyně New Orleans. K jejímu hrobu chodí víc poutníků než k hrobu Elvise Presleyho a její duch se podle pověstí stále zjevuje potřebným. Ve tváři se jí mísily černé, bílé i indiánské rysy. Kolem hlavy měla uvázaný šátek a přes černé šaty přehozený pléd s květinovým vzorem. Marie si vzpomněla, že četla o voodoo obřadech na břehu jezera Pontchartrain, při nichž Marie Laveau tančila s hadem jménem Zombi.
„Ne, dnes tu nejsem pracovně,“ řekla Marie Laveau ještě dřív, než se Marie stačila na obřady zeptat, a usedla vedle ní na hráz. „Ráda se chodím jen tak dívat na jezero. Čtu ho jako knihy, uklidňuje mě to.“
Marie věděla, že královna New Orleans nikdy nepřečetla ani noviny, ale že umí číst myšlenky. Rychle začala myslet na něco jiného.
„Já si sem přišla zaplavat,“ vyhrkla a mokré oblečení ji zastudilo na těle.
Marie Laveau pokrčila rameny a dál sledovala vodu. Mezi vlnami se jak stužka prosmýkl štíhlý had.
Marie skrčila nohy pod sebe.
„Tihle nejsou nebezpeční, loví jenom žáby,“ řekla Marie Laveau.
„Přišla jsem se sem zabít,“ odpověděla Marie.
Marie Laveau na ni pohlédla.
„Původně jsem se do Ameriky přijela schovat,“ pokračovala Marie, „utéct ode všeho a ode všech. Ale tady jsem zjistila, že už nějak není kam dál utíkat. Že se stejně jednou budu muset vrátit a že všechno bude, jak bylo dřív.“
„Asi bych měla říct něco, jako že před sebou člověk stejně neuteče,“ řekla Marie Laveau, „ale ušetřím nás toho.“
„Díky. Nechcete cigaretu?“ Marie sáhla do kabelky.
„Merci.“
Kouřily a pozorovaly siluety lovících pelikánů, jak se vrhají střemhlav do jezera.
| Štěpáne, jak trávíte čas v karanténě? Trávím čas s rodinou, pracuju z domova, píšu a chodím běhat k rybníku – můj životní rytmus se karanténou nijak zvlášť nezměnil. Změnilo se to, aspoň mám takový pocit, že jsou k sobě lidé hodnější. Už v prvních dnech karantény u nás na sídlišti někdo ze sousedů vyvěsil nabídku, že může seniorům venčit pejsky, na domě teď máme leták s nabídkou dobrovolnických nákupů starším lidem… Naše sídlištní restaurace má otevřené jen výdejní okýnko, takže místo na pivo na zahrádku tam teď chodíme pro pivo do džbánku. |
3. Na obloze se začal rýsovat měsíc, toho srpna už podruhé v úplňku. Blue moon.
„Co jste dělala vy, když vám bylo tolik co mně?“ zeptala se Marie. „Byla jste šťastná?“
„V té době mě opustil muž, za kterého jsem byla vdaná,“ odpověděla Marie Laveau. „Hrozně jsem si přála, aby umřel.“
„Jak dlouho vám to vydrželo?“
„Chvíli. Než umřel. Pak jsem začala žít s mužem, který mě měl rád, a rozvíjela jsem svoji sílu.“
„Já bych si nedokázala přát, aby někdo umřel. Když mi kluk ublížil, představila jsem si, že ho nějak hrozně zraním, třeba že ho bodnu nožem. A když jsem ho pak v duchu viděla, jak mu teče krev, cítila jsem se provinile a všechno jsem mu odpustila. Takhle jsem to potom dělala, i když se mi chtělo s někým se rozejít – byl to super způsob, jak v sobě vzbudit výčitky a zachránit vztah. Takže se pak rozcházeli oni se mnou.“
„A tys i potom měla výčitky, žes udělala málo.“
Marie si zamyšleně mnula palec u nohy.
„Měla jsi to s tím nožem někdy zkusit doopravdy, třeba by ses necítila zas tak špatně. Nebo použít gris-gris, kouzlo.“
Marie se trochu usmála. „Dát mu do jídla chloupek z ohanbí a kapku měsíční krve, aby mě měl rád?“
„Vida, nejsi úplně ztracená,“ i Marie Laveau se usmála. „Něco ti prozradím, ale bude to jen mezi námi. Je úplně jedno, z čeho gris-gris připravíš, jde o to, jak moc si přeješ, aby se to stalo.“
Marie pookřála. Večerní bríza jí už skoro vysušila oblečení, z cigaret se jí příjemně točila hlava a byla ráda, že si má s kým povídat.
„Takže voodoo panenky a špendílky, to je jenom hra?“
„Ta hra pomůže lidem uvěřit, že gris-gris bude fungovat. Ale hra sama o sobě je taky důležitá – když člověk vidí hady, kohoutí pařáty a lidské lebky, dostane strach a zaplatí víc peněz.“
„Musím uznat, že hrajete dobře. Jak jste udělala ty vlny? Bylo přece bezvětří.“
Marie Laveau překvapeně zavrtěla hlavou.
„Ty udělal ten člun, co jel předtím po jezeře. Vlnám vždycky chvíli trvá, než se dostanou k pobřeží.“
„A co ty ryby? Skákaly nad hladinu jak o život. To taky není vaše práce?“
„Jsou ještě poplašené tím hurikánem. Navíc je dneska blue moon.“
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Marie vzhlédly. Modrý úplněk, který vůbec nebyl modrý, začaly obstupovat mraky. Zvedal se vítr a vlny narážely do kamenné zdi pod jejich nohama, vodní tříšť jim skrápěla lýtka. Nad městem Mandeville na druhé straně se zablesklo.
„U jezera Pontchartrain člověk nepotřebuje voodoo,“ řekla na rozloučenou Marie, jenom nebylo úplně jasné která.
4. Jezero už bylo zase klidné, bouře se ztratila kdesi v Mexickém zálivu. Marie vždycky potřebovala prožitky sdílet, většinou s nějakým blízkým mužem; sama si připadala neúplná. Ale dnešek byl jenom její a s nikým se o něj dělit nechtěla. Dneska byla dospělá. Když šla domů, cikády bzučely, pod podrážkami jí křupaly úlomky vyplavených mušlí a znělo to jako hudba.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Blue Moon, si můžete objednat zde.
