Článek
V Roztokách nasedla Ester do příměstského vlaku, sedla si k oknu blízko dveří a otevřela knihu. Přečetla pár vět, když se k ní někdo postavil. Myslela si, že je to průvodčí, a chtěla říct „jednou do Sedlce“ a předložit opencard, protože odtamtud už se jede Prahou. Nebyl to průvodčí, ale nějaký černoch.
„Mužu possadit?“ řekl lehce cizineckou češtinou.
Než stačila odpovědět, posadil se naproti ní. Zaryla pohled do knihy.
Černoch jí odstrčil ruku s knihou stranou. „Přišelsém s tebou povidát.“
„Ale já si nechci povídat,“ řekla Ester.
„A proč né? Že jasém z Afriká?“
Nic mu do toho nebylo, ale aby nevypadala, že jí vadí barva jeho kůže, odpověděla mu: „Já se s cizíma chlapama ve vlaku nebavím.“
Znovu se podívala do knihy, ale na čtení byla příliš rozčilená.
Uchopil hřbet svazku do prstů a zatáhl. Chňapla po knize, ale ta spadla na zem. Černoch se pro ni galantně sklonil. Vyškubla mu ji a vrátila do tašky.
„Jestli mě dál budete obtěžovat, ohlásím to průvodčímu.“
„Dneská nechodí. Jedů z Kralupý. Nechodí.“
Prošla do druhého vagónu a posadila se naproti brýlatému muži civícímu do notebooku. Překvapeně si ji prohlédl, a když mu pohled vrátila, sklonil hlavu k obrazovce.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Ester a rasisti
Když vlak zastavoval v Bubenči, prošel kolem uličkou ten černoch. Pokud chtěl vystoupit, mohl to udělat dveřmi v prvním vagóně. Tudy šel kvůli ní. Jak ji míjel, zasyčel: „Rassistká.“ Nezastavil se, šel dál.
Ester nevěděla, jestli vystoupil, nebo ne. Seděla s hlavou mezi rameny a předstírala, že si čte. Po chvíli se brýlatý muž zeptal: „To bylo na vás?“
Neodpověděla. Vůbec nereagovala.
Před Masarykovým nádražím měla štěstí, jela jí čtyřiadvacítka. V tramvaji bylo víc volných míst, ale ona si pro jistotu sedla za urostlého muže s dospívajícím synem; co kdyby ji ten otrapa z vlaku pronásledoval.
Než se dveře zavřely, vecpala se do vozu skupinka cikánů. Tři starší muži a dva mladíci. Věděla, že se má říkat Romové, ne cikáni, ale nemohla si na to zvyknout, u ní doma se o nich mluvilo jako o cikánech a dobré slovo o nich nepadlo.
Všimla si, jak se muž sedící před ní celý přikrčil, podobně jako předtím ona ve vlaku, když ji černoch označil za rasistku. Napadlo ji, že možná skutečně trochu rasistka je, když neumí říkat cikánům Romové. Hleděla na muže před sebou.
„Koukni na ně,“ řekl tiše synovi, ale ona ho slyšela dobře. „Ty jdou krást.“
„Ale vždyť nic nedělaj,“ odpověděl kluk až příliš nahlas. Jeden z cikánských mladíků na něj vrhl vyzývavý pohled.
„Jen počkej, za chvíli začne chmatačka.“
Ale nic se nedělo. Starší cikáni se hlučně bavili, mladí mlčeli a jen se nejistě rozhlíželi. Vycítili, že přestože se jim nikdo nepodívá do očí, všichni kolem si je uvědomují a něco proti nim mají.
„Vidíš? Jsou v pohodě,“ řekl kluk.
„Ale jízdenku si necvakli,“ namítl otec. „Maj černý huby a eště jezděj načerno.“
„Ale tys taky jezdil bez jízdenky.“
„Jo, dřív. Ale teď už platim. A tobě to taky platim.“
„No ale jezdils.“
„Podívej na ně. Podívej na ně!“ třásl se otec. Ester mu neviděla do tváře a z tónu hlasu nedokázala poznat, jestli se klepe strachy, nebo vzteky. Možná obojím.
„A co mám jako vidět?“ zamutoval kluk.
„Podívej, jak se jich všichni bojej.“
Ester musela uznat, že nikdo z ostatních pasažérů, kteří chtějí taky vystoupit na Václaváku, se neodvažuje k cikánům přiblížit. Jindy by už jeden přes druhého vartovali u dveří, aby venku byli první, ale teď si drží odstup.
Tramvaj zastaví. Nejdřív vystoupí cikáni, vyvalí se na chodník a rozhrnují před sebou dav. Nejhorší zastávka: Václavák. Na chodníku narváno. Teprve potom vystupují bílí, jeden klopýtá přes druhého.
Ester to má ještě jednu zastávku. Muž se synem taky nevystoupili, pořád sedí na sedadle před ní.
„Doufám, že máš u sebe nůž?“ obrátil se otec na syna, teď už pěkně nahlas.
„Myslíš ten kapesní švýcarák?“ zahuhlal kluk.
„Jo. Ten stačí. Aspoň něco u sebe mít, to je nejdůležitější, rozumíš?“
„Ale vždyť jsem ti říkal,“ odpoví kluk, „že jsem ho ztratil, když jsme byli na kolech v Prokopáči.“
„Teda tobě tak něco dávat! Víš, kolik stál?“
„Vždyť už jsme to probrali.“
„Ušetříš si na novej.“
„No jo. Vždyť už jsme to –“
„Ale to už bude možná pozdě!“ vybuchl otec. „Viděls je, ne? Něco se mohlo stát.“
„Ale nemohlo.“
„Že nemohlo?“ Otec chvíli zhluboka oddychoval. Ester se na chvíli obávala, že dostane hysterický záchvat nebo infarkt. Už se tolik netřásl, spíše se chvěl. Měl zarudlý, zpocený zátylek. Jeho hlava, zdálo se Ester, se za chviličku sama od sebe rozskočí.
Posunula se zadkem na samý kraj sedadla. Už aby tramvaj zastavila.
| Miloši, jak trávíte čas v karanténě? Karanténu trávím mimo jiné psaním filmového scénáře podle jedné své knížky. Když už jedu do práce, tak autem; dočasné zrušení modrých parkovacích zón je dobré opatření. |
Muž se vyklonil do strany, sáhl do kapsy u bundy a něco odtamtud vytáhl. Byl to zavírací lovecký nůž, větší než kapesní.
„Na. Ber.“ Podával nůž synovi.
Kluk ho vzal do ruky a potěžkal. „Ale říkals, že pro mě se hodí švýcarák.“
„Vždyť jo. Jenom kdybys ho neztratil, pitomče.“
„Ale táto, vždyť já si –“
„Já vím!“ umlčel ho otec. „Ale tady jdou principy stranou víš? Tady může jít o život. A tak ber, dokud dávám.“
„Ale co budeš mít ty?“
„Já si pořídím něco onačejšího. Třeba mačetu. Cha!“ Dál tam seděli a obdivovali právě darovaný nůž.
Ester vystoupila, přešla Vodičkovu ulici a zamířila Školskou k jazykové škole, kde jí za deset minut začne výuka.
Učila češtinu třetím rokem. Měla tu práci ráda, vybrala si ji už na fakultě. Školila studenty, jak zdvořile vykat nadřízeným a cizím lidem, ale vždy jim tykala a chtěla, aby oni tykali jí. Věděla, že je ve své práci dobrá a že ji už mnohokrát doporučili. Většina studentů se ke konci kurzu rozmluvila. Nejlépe se jí pracovalo s Vietnamci, byli nejpilnější. Dobrou zkušenost měla i s Američany; když už se rozhodli česky se naučit, šlo jim to dobře. Rozčilovali ji Rusové, kteří se vesměs odmítali zbavit svého přízvuku; jedna žena jí na tuto výtku kdysi odpověděla, že ruský přízvuk je její „priviljégia“ a nezáleží na tom, jakým jazykem zrovna mluví.
Dneska se Ester do učebny nechtělo. Co když tam bude ten černoch? Co když jede z Kralup, aby se přihlásil na její kurz češtiny pro cizince?
Vešla do budovy a pár minut nato do třídy. Studenti tam už byli, pár se jich jako obvykle opozdilo.
Černoch nepřišel. Přesto cítila, že nemůže začít hodinu jako jindy. Seděli a čekali, dívali se na ni. Čtyři muži, pět žen, věk většinou kolem třiceti. Měla je vyzkoušet z užívání třetího pádu a příslušných zájmen, vyložit pád sedmý a pak procvičovat konverzaci s jejich používáním.
Samu ji překvapilo, když ze svého místa před tabulí řekla: „Měla jsem cestou do práce takový nepříjemný zážitek. Nejdřív mě jeden… muž obtěžoval ve vlaku. A pak jsem v tramvaji byla svědkem smrtelného strachu ze skupinky lidí, která se chovala zcela normálně. Oba případy nějak souvisejí s rasismem, že? Říkám si, že jste cizinci a nějaké projevy rasismu jste v Čechách už museli vidět. Chtěla bych, abyste mi o tom dnes pověděli. Samozřejmě česky, drobné chyby nebudu opravovat.“
Studenti vypadali zaskočeně. Vietnamka Hanh se s plachým úsměvem odvrátila k oknu, Ukrajinka Olena si začala psát do sešitu. Kanaďan Laurent se rozhlédl po třídě a prohlásil rovnou a velmi nahlas, že by raději probírali pády podle učebnice, za to si koneckonců zaplatili.
Někteří na to přikývli.
„Takže vás to nepálí?“ podivila se Ester, viditelně zklamaná. „Vůbec vám to nevadí?“
„Ne-pálí, co ne-horká,“ usmála se Hanh a zčervenala. „Tak správně?“
„Ale zrovna tebe by to pálit mělo,“ odvětila Ester trochu prudčeji, než chtěla.
Hanh se tázavě podívala na sousedku v lavici, Korejku Jun-seo.
Pak se ze zadní lavice ozval Ibrahim, uprchlík ze Sýrie. „Ester, já ti něco řikam, mužu? Neptej ty na to. Nech to. Učíme.“
Ale to už se Ester dopálila. „Laskavě mě nekomandujte. A proč bych se vás na to nemohla ptát? Vždyť je to kulturní zkušenost, ne? Aspoň budete lépe rozumět nám Čechům.“
„Ale my nechceme rozumět,“ namítl Laurent a Ester si opět uvědomila, jak je ten mladík otravný. „Chceme naučit češtin… česky. Tak uč. Prosím.“
„Pač ty nás cizincov ptáš?“ zajímala se Olana.
Ester rezignovaně pokrčila rameny.
„Protože,“ řekla tiše, „jsem taky trochu cizinka.“
„Ty?“ Olana vykulila modré oči.
„Já věděl!“ zvolal Ibrahim.
„A cos věděl, Ibrahime?“ zašeptala Ester.
„Žid. Jsi Žid,“ vyprskl Ibrahim a všichni se po něm otočili.
„Židovka,“ opravil ho Laurent. „Rod ženský. No a co?“
Ibrahim čekal, co na to Ester.
„Ano,“ přikývla, „jsem po mámě Židovka, takže pravá Židovka. Máš s tím problém, Ibrahime?“
Ibrahim zavrtěl hlavou, ale spíš nevěřícně. Sbalil si učebnice do batůžku a bez dalšího slova vyšel ze třídy. Dveře nechal otevřené.
Ester šla zavřít a zbytek hodiny odučila jako jindy.
Odpoledne si zašla na kávu a sendvič do bistra vedle školy. Kávu vypila, sendvič nemohla sníst, bolel ji žaludek a začínalo jí tepat v hlavě; migréna.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
O dva stoly vedle seděl kolega Krátký. Vedl kurz pro začátečníky a občas se dali do řeči. Přisedla si k němu a poprosila o brufen, většinou nějaký ten prášek u sebe měl. I tentokrát jí vypomohl. Když pilulku zapila jeho colou, nedalo jí to a vyprávěla, co dnes zažila ve vlaku a v tramvaji a potom ve třídě.
Krátký ji pobaveně poslouchal, a když skončila, řekl: „Já se vám divím, Ester. Vy se tady snažíte naučit česky ty mamlasy z třetího světa a necháte se tu urážet nějakým špinavým Arabem. Proč? Jako Židovka můžete přece odejít do Izraele, požádat si tam o práci a o byt, na to máte nárok, no vážně, to jste nevěděla? Samozřejmě budete muset na čas do armády, tam musejí i ženské. Ale právě v armádě si na těch čičmundech s hadrama kolem hlavy můžete vylít vztek. Představte si to: ležíte v poušti za dunou, prst na spoušti útočné pušky Tavor – ty nové jednadvacítky jsou nádherně účinné – a kosíte ty arabáše jednoho po druhém, Ibrahima vedle Alího vedle Sulejmána, RATATATA! I když on zvuk těchhle puštiček zní přece jen trochu jinak. No nic. Řeknu vám, Ester, že já být vámi, dám téhle odporné zemičce vale. S tím vaším původem nic lepšího udělat nemůžete.“
Ester mlčela jako zařezaná, a ještě chvíli poté, co Krátký odešel, dýchala se zavřenýma očima.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Ester a rasisti, si můžete objednat zde.
