Článek
Novináři vystoupili z vozu. Menší muž v bundě s kapucí a ona vyzvědačka, otravná žvanivá můra s dlouhými vlasy, drobná jako porcelánová soška. Muž se držel víc vzadu, schovával se za čočkou foťáku a všechno ostatní nechával na ní. On byl neviditelný, ona protivně viditelná. Nejvíc Helgu iritovalo, jak se doplňovali. Bylo vidět, že k sobě patří, že jsou to milenci, nebo manželé. A jistě spolu taky dlouho pracují, možná léta. Nebyli už úplně mladí, ale pořád tak vypadali. Nebyl to příjemný pohled, ani příjemné zjištění, protože ona sama nebyla mladá, ani tak nevypadala.
Titěrná užvaněná bytost začala útokem. Uměla dobře španělsky, ale mluvila s evropským přízvukem a Helga se musela hodně snažit, aby jí rozuměla. „Jsme krajané, jsme Češi!“ zahlaholila radostně novinářka. „Já jsem Němka!“ konstatovala Helga španělsky. Česky uměla víc než dobře, ale byla sudetská Němka, žádná Češka, to tedy ne. „Jste přece z Hranic u Aše, nebo ne?“ udiveně povytáhla obočí novinářka a v té chvíli vypadala spíš jako učitelka. „Jsem z chilského fjordu Puyuhuapi, z provincie jižní Patagonie a žádné Hranice u Aše neexistují, existuje Rossbach,“ rozlítila se Helga.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Cikánský zvyk
Ti dva se na sebe podívali. Jako by si pohledy říkali: „No jistě, fašistka.“ Ale ovládli se. Ta malá žena s pichlavýma očima začala jinak, zvolila jiný odstín hlasu, jinou barvu empatie. Jistě, potřebuje reportáž, tak se snaží. Helga se ale nedala zmást. „Rádi bychom věděli, jak sem vaše rodina přišla, všechno o tomhle nádherném místě,“ žebronila teď novinářka. A Helgu najednou přemohl pocit naprosté marnosti. Muž na ni totiž zamířil fotoaparátem – jemnou sofistikovanou zbraní. Představila si, jak ji asi vidí: Stará sudetská Němka s množstvím fotogenických vrásek. A ty dětsky sestřižené vlasy s ofinkou, to je bomba, to se bude líbit, takový bizár! Drobná žena zalistovala v zápisníku a položila otázku, z níž se Helze zatočila hlava. Musela se podržet stolu. Stolu, který dělal její otec a na který ona vybrala strom, když jí bylo deset.
„Byli tady vaši rodiče šťastní?“ zeptala se. Helga viděla otce, jak umírá na rakovinu a bere si každý večer acylpyrin, protože na konec světa přivedl Pinochet silnici a s ní i doktory až v osmdesátém roce. Viděla matku, jak se každý večer česky modlí, aby se mohli vrátit. A vidí samu sebe, jak je jí šest a musí pryč od své indiánské chůvy a přes ledově modré vody fjordu vstříc náruči ponurého internátu ve velkém přístavním městě. V jejich osadě totiž nebyla škola ani učitelé. Uplynulo asi hodně času, možná i půl hodiny. Novinářka se na ni dívala klidnýma očima. „Ne, nebyli tady šťastní, kdyby nebyli věřící protestanti, oběsili by se na nejbližší sosně,“ řekla Helga. Novinářka to ale pořád zkoušela dál, chtěla, aby Helga mluvila o Čechách, o Rossbachu. Teď říkala Rossbach.
Helga tam jezdila každou zimu, když nebyla v hotelu práce a na druhém konci světa, v Čechách, bylo léto. „Jezdím tam na hřbitov. Dědeček umřel po válce. Noc poté, co jeho dům navštívili čeští ozbrojenci a všechno rozmlátili, dostal infarkt. Líbí se mi, jak na hrobech v Rossbachu mají lidé takové malé fotky v kulatých rámečcích, asi cikánský zvyk,“ slyšela se odpovídat. „To není cikánský zvyk, to se tak v Čechách dělá, ale proč cikánský, jak vás to napadlo?“ chtěla vědět novinářka. „Mám dojem, že se tam po Němcích nastěhovali hlavně cikáni, ne?“ podivila se Helga.
Pak si vzpomněla na tu cikánku, jak klečela na kraji právě zasypaného hrobu a tiše brečela do barevné, ušmudlané sukně. Nikdy před tím Helga nikoho takového neviděla. Cikáni v Patagonii nejsou, ale tahle žena jí připomínala něco vzdáleně známého, jakousi zastrčenou vzpomínku. Možná nějaký článek v časopise National Geographic.
Helga se jí tenkrát tiše zeptala, jestli nepotřebuje pomoc. Cikánka k ní napřáhla dlaň. V malé, vrásčité ruce měla zlatý medailonek omotaný vatou. Helga si ho zvědavě prohlížela a cikánka řekla. „Koupíš?“ Helga rozpačitě pokrčila rameny. Peníze měla, ale rozhodně nepočítala s tím, že bude kupovat zbytečnou tretku od cikánky. Třeba je to zlaté, ale i kdyby, co s tím? Pak ji napadlo, že by medailonek mohla koupit jako dárek dceři. Tak přikývla. Cikánka vyštěkla: „Kolik dáš?“ Helga vytáhla pár dolarů a nějaká eura. Malá hbitá dlaň se otevřela znova, žena jí podala medailonek a nacpala si bankovky do kapsy pod sukní. Pak Helze nabídla cigaretu.
Seděly spolu na hřbitově a kouřily. Možná cikánka Helze četla z ruky, možná jí věštila z lógru od kávy, kterou tam někdo nechal v pohozeném, umělohmotném kelímku. Možná Helze něco vyprávěla. Něco se ale tenkrát stalo. Helga si to nepamatuje. Zbyla jen příchuť té chvíle. Vlhký pach nového hrobu, cikánčina ruka, štiplavá chuť tabáku v ubalené cigaretě, chraplavý řehot, když se zčistajasna cikánka něčemu zasmála. Třeba je to cikánský zvyk, dávat fotky na hrobech do kulatých rámečků a smát se na hřbitově, pomyslela si Helga, ale nic u toho necítila. Zvedla se a odešla ze hřbitova. Cikánka se za ní chvíli dívala a pak odešla taky.
Helga si od té doby přestala myslet, že její život nebo minulost mají nějakou cenu. Jako by vždycky, když o něco zdánlivě šlo, viděla ten čerstvě zasypaný hrob a na něm kolena cikánky. Přestala pátrat. Přestala se ptát, přestala chtít vědět.
| Markéto, jak trávíte čas v karanténě? Vzhledem k tomu, že jsem na březen a duben měla naplánováno čtení po Německu, Švýcarsku a Egyptě prokládané čteními v českých školách a knihovnách, byl to docela šok, najednou moci místo toho sedět ve Velkých Losinách v pracovně a delší dobu soustředěně psát. Takže dopoledne píšu, odpoledne běhám v lese, nebo pracuju na zahradě a večer mám takzvaný tandem – učím na dálku přes internet žáky z Brazílie česky a sama se učím s Italkou Maríí z Bologně italsky a s Monikou z Porto Alegre německy. |
A tak nevěděla nic. Ani o Rossbachu, ani o tom, co bylo po válce. Byla unavená. Zeptala se novinářů, pro jaké noviny pracují. Novinářka řekla, že jí dá vizitku. Byla zklamaná, že Helga už nechtěla v rozhovoru pokračovat.
Helga si sedla v kuchyni. Měla nízký tlak a teď se jí motala hlava. Zvedla se a popošla k oknu. Někdo zaklepal. Helga zavolala „Dál!“ a viděla novinářku, jak se k ní blíží, v natažené ruce vizitku jako ochranný štít. „Omlouvám se za ten rozhovor, ale já nejsem zvyklá… nejsem zvyklá tolik přemýšlet,“ řekla Helga. Novinářka kývla chápavě hlavou a posadila se k ní ke stolu.
Helga pokračovala. „Víte, chtěla bych o tom všem, o sudetských Němcích v Chile, napsat knihu, román,“ svěřila se. Okamžitě toho litovala, ale už to bylo venku. Žena se chápavě usmála. Jako by svým úsměvem říkala: „Ale jistě, ty chudinko, ale ono to dá dost práce…“ Jenže možná Helga čte v jejích pohledech úplně špatně. Nechápala proč, ale vytáhla malý lesklý obdélníček, USB, tu rozkošnou věcičku, kterou dostala od dcery a kam si ukládala nahrané soubory. „Podívejte, už jsem nahrála všechny pamětníky, kteří ještě žijí. Starého Hanse Neumanna, paní Hedwigu, která provozuje lázně, moji indiánskou chůvu,“ Helga ukazovala novinářce v počítači své poklady. Ta se se zájmem nakláněla k laptopu. „Všechno vám to taky nahraju, jestli chcete!“ nevěřila svým uším Helga.
Ty nahrávky neukázala ani dceři, ani svému muži, bylo to její tajemství, poklad, který pečlivě střežila. A teď je nabídne úplně neznámé ženě, která si sem jen tak přijede a chce z ní vymámit její příběh. Aby uklidnila samu sebe, dodala: „Jestli to použijete, musíte mne citovat jako zdroj, to je vám snad jasné...“ Snažila se, aby to znělo profesionálně. Žena se znova chápavě usmála. Ty chápavé úsměvy jí opravdu šly.
Když si všechny soubory přehrála k sobě do počítače, novinářka odešla. Helga se dívala z okna na molo. Kouřili na něm indiánští výrostci s plavými, modrookými vnuky starého Neumanna. Sestoupala těžce z dřevěných schodů. Chtěla se projít, nadýchat se mořského vzduchu. Došla pomalu až k molu. Vytáhlí kluci a dívky s tmavými copy a záhadnýma, indiánskýma očima, vždycky tak klidnýma, že jí to bralo dech, se bezstarostně poflakovali večerem. „Posaďte se, teto Helgo!“ pozvala ji jedna z dívek. „Chcete cigáro, teti?“ optal se Neumannův vnuk Otto. „Dám si, to víš, že si dám,“ zasmála se potěšeně Helga.
Kouřila, tiše seděla a poslouchala tokání výrostků, jejich bláznivé průpovídky, němčinu smíchanou se španělštinou, do níž občas problesklo indiánské nebo české slovíčko. Až teď k ní jako ozvěna doléhaly otázky cizinců, ale pořád se jí vracela jen ta jedna. „Byli tady vaši rodiče šťastní?“ Věděla, že ne, taky jim to přeci řekla, ale teď, když se její smysly nořily do táhlého soumraku čpícího mořem, ledovými stěnami a krutostí divočiny, už si nebyla tak úplně jistá.
Opřela se o dřevěný sloupek a natáhla nohy před sebe. Vychutnávala si cigaretu a letní teplo. Přemýšlela o sobě. Utekla odtud do Německa na studie a nikdy se nechtěla vrátit. Chtěla být Evropankou, cestovat, a především nemít nikdy nic společného se sudetskou komunitou v Chile. V Německu volila sociální demokraty a s pohrdáním vzpomínala na své rodiče, kteří do poslední chvíle fandili Hitlerovi a pak Pinochetovi. Nic je nemohlo omluvit. Když přijížděla jednou za pět let na návštěvu a vyprávěla jim o koncentračních táborech, pokusech na lidech, zmizelých obětech Pinocheta, o všech těch věcech, matka se jen křižovala a otec zlostně mlčky přecházel po velkém obývacím pokoji obloženém světlým dřevem.
Nakonec tady ale zůstala. Potáhla z cigarety a myslela na digitální nahrávky v laptopu. Představila si, jak všechny ty vzpomínky na předválečnou Evropu, Henleina, lovy tuleňů a život s indiány přepisuje do počítače. A co pak, až to všechno bude mít přepsané? Dokáže tomu dát nějaký smysl? Bude to umět? Věděla, že odpověď zní „ne“. A to „ne“ viselo nad fjordem stejně jako velký zářivý měsíc a potutelně se na ni usmívalo.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Ráno novináři zaplatili účet a posadili se ke stejnému stolu jako předešlý den. Muž si mazal rozehřátý toust a žena listovala ve svém cestovním zápisníku s černými deskami. Helga se k nim posadila. „Nedokážu to napsat,“ řekla tiše. „Co nedokážete napsat?“ zeptala se novinářka a dělala nechápavou. „Tu knihu, jak jsem vám včera říkala,“ Helgu zamrzelo, že to musí celé vysvětlovat znova. Ostře se na ženu podívala. Jestli to sama nepochopí a ona jí to bude muset darovat na zlatém podnose, tak raději nebude říkat nic, rozhodla se. Žena se na ni ale usmála a tentokrát to nebyl ten chápavý, falešně profesionální úsměv. „Dobře,“ řekla. „Děkuju vám.“
Helga pokývala hlavou, a když odjeli, sešla dolů k moři a dlouho hleděla na nehybnou hladinu zátoky. Znova si vybavila tu drobnou ženu. Její rozčepýřené vlasy, zvědavé oči a hbitý jazyk. Hned jak se Helga vrátí domů k pracovnímu stolu, přečte si všechny novinářčiny články dostupné na internetu, slibovala si. Už teď si ale byla jistá, že vzpomínky lidí z Rossbachu se právě vydaly domů. A začínají žít v malých, kulatých, cikánských rámech českých slov.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Cikánský zvyk, si můžete objednat zde.
