Článek
Spustil jsem oči ze slečny u vedlejšího stolu v lodní kantýně a dopil kefír. Na okamžik jsem měl pocit, že je to snad Tiia, až jsem se zvedl ze židle – jenom abych zjistil, že jsou na tomhle trajektu připoutané k podlaze řetězem. Dlouhovlasá dívka byla samozřejmě jenom další estonská blond krasavice.
Za okny se objevil břeh. Blaženě jsem se protáhl. Poprvé po roce se podívám do Čech…
Opustit ostrov nebylo zrovna jednoduché. „Řekla jsem ti přece, že odsud nikdy neodjedu,“ opakovala Tiia. Pamatoval jsem si, že něco podobného zaznělo hned při našem prvním setkání v autobazaru v Kuressaare, jenže tehdy jsem to bral jako nadsázku. A moje máma by tak ráda poznala svou snachu.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Autíčko
Na největší estonský ostrov Saaremaa jsem přijel koncem devadesátých let kvůli kráteru v Kaali, protože jsem pracoval na projektu zaměřeném na meteority. Jedna taková „padající hvězda“ způsobila i tuhle jedinečnou jámu. Představuju si tu obrovskou hmotu, která se sem zničehonic přiřítila. Vize kamenného povrchu posetého krátery dostává hrany, až se mění v tank, takový, jaký se zčistajasna objevil před naším domem (to mi bylo deset měsíců). Táta tehdy odkráčel s narychlo sbaleným kufrem k našemu červenému fiátku, vymanévroval mezi vojenskou technikou, a pak už jsme od něj dostali pohled z Mnichova.
Máma se z toho nikdy úplně nevzpamatovala. Po srpnu 1968 se začala zajímat o astrologii, každou neděli docházela na petřínskou hvězdárnu, stala se dokonce členkou dobrovolnického kroužku. Teprve postupně mi došlo, že zcela nevědeckým způsobem hledá nahoře odpověď na otázku, jestli se osudové hvězdy pohnou, rozhýbou tanky opačným směrem a jestli se táta vrátí. No a mě brala s sebou, protože mě neměl kdo hlídat. Takže k astronomii jsem se dostal úplně přirozeně.
Na nějaká kouzla, jako že hvězdy můžou určovat náš osud, samozřejmě nevěřím. Znám ale pověry, které se k nim vztahují. I kráter v Kaali byl kultovním místem, kde se od pradávna vykonávaly oběti, na dně se našla spousta zvířecích kostí. Děly se tu věci prý ještě v 18. století.
Tiia mě, sotva jsme se seznámili, vzala právě sem. Stáli jsme na břehu zelenavého jezírka v kráteru a bloncka vedle mne mi tichým hlasem vysvětlovala, že tady mám možnost duchovně se očistit, zbavit se veškerých svých hříchů… Okřikla mě, když jsem se pokusil dojíst svůj sendvič, a drobky se snesly na hladinu. Objal jsem ji a držel, dokud napětí v jejím těle nepolevilo.
Jednou v noci, kdy máma nemohla na hvězdárnu, protože jsem měl chřipku, spálila všechny tátovy fotky a dopisy.
Zůstal mi jenom červený fiátek, angličák, který mi táta poslal. Prý se do detailu podobal autu, co s ním odjel. Z plechu na sporáku stoupal dým, pronikl až do mého pokoje, pak ke mně vrazila ona a začala se hrabat v mých hračkách, jenže já si dal pěstičku s autem mezi stehna a sevřel víčka.
Snad proto mě tak vzalo, když jsem za plotem autobazaru v Kuressaare, hlavním městě Saaremaa, uviděl malého červeného fiata. Tiia, která v bazaru prodávala, mě vlastně nadchla až dodatečně. „Tak ty jsi z Prahy, jo?“ prohodila, jako by se chtěla ještě na něco zeptat, ale pak si to rozmyslela.
Dohadoval jsem s ní přibližnou angličtinou nepravděpodobný splátkový kalendář, a ta její mlčenlivost, ta nedořečenost jejích otázek mě začala vzrušovat. Nakonec jsem na Saaremaa zůstal. Tiiu jsem si vzal a trávil s ní dlouhé letní večery na kromlechách.
To je další z jedinečných rysů ostrova, vedle kráterů, raně gotických kostelů a kamenných keltských křížů na zrušených hřbitovech. Kromlechy jsou balvany, které byly uctívány, na některých dodnes zbyly jamky a ornamenty. Vždycky jsem si představoval vědmy, vkládající do nich obilí – ani se moc nelišily od sebevědomých Estonek ze současnosti.
Tiia se natáhla na jeden kromlech, já na druhý. Po práci v autobazaru, kterou jsem vzal, protože nic jiného jsem jako cizinec nemohl na ostrově sehnat, jsem relaxovat moc nepotřeboval. Ležet na vedlejším kromlechu bylo ale jednodušší než se s Tiiou bavit. Vznášel jsem se v tom tichu. Díval jsem se do nebe, cítil strukturu balvanu. Když jsem se hodně soustředil, měl jsem pocit, jako by mi drmolivě, přerývaně něco říkal.
„Všechnu sílu mám z těchhle kamenů,“ prohodila jednou Tiia.
Věděl jsem, že jako malá přišla o tátu. Zahynul v armádě během prezenční služby, nějakým tragickým způsobem, protože její máma to odnesla takovými depresemi, až skončila v psychiatrické léčebně, kam mě Tiia odmítla vzít. Napadlo mě, jestli ho nezabili v Afghánistánu. Vlastně jsem ale věděl od začátku, že to časově nesedí.
| Marku, jak trávíte čas v karanténě?Chodím do práce, kde se teď střídají dva týmy. Zabývám se shromažďováním zpráv z novin a z velvyslaneckých telegramů o situaci v evropských zemích. Doma překládám dopisy Jaroslava Klecana, svého „hrdiny“ z románu Oko žraloka, které se našly ve Valencii. Do práce jezdím na kole jako předtím, jen to teď vypadá úplně jinak, jako všechno. |
Otevřel jsem dvířka s kulatými rohy vedoucí na dolní palubu, kde parkovala auta. Lidé postávali vedle nich. Snad aby se mohli nadechnout prvního čerstvého vzduchu, který sem pronikne, jakmile se otevřou vrata. Došel jsem na konec řady a zalapal po dechu.
Tam, kde jsem nechal fiátka, bylo prázdno.
Nejdřív jsem se ani neodvážil vstoupit na prázdný obdélník šedého plechu. Kov lehce zaduněl pod mou nohou. Zvedl jsem hlavu. Nade mnou byl strop se spoustou trubek a kabelů, rozostřených spoustou vrstev bílé barvy. Ucítil jsem ve tváři svěží závan. Auta se rozjela. Přišel ke mně chlapík ve vestě s reflexivními nášivkami. Ukázal rukou k otevřeným vratům. Když jsem se ze sebe pokusil dostat otázku, rozkoktal jsem se.
Kapitán měl průzračně modré oči a bezvousou inženýrskou tvář. Trpělivě mě vyslechl, doprovodil do podpalubí. Nedalo se popřít, že bylo prázdné. Tiše se mě zeptal, odkud a kam cestuju. Ani se nepodivil odpovědi, že moje žena je z ostrova. Vyťukal její číslo na mobilu. Chvíli si povídali drkotavou estonštinou. Obrátil se ke mně: „Vaše žena říká, že auto najdete doma. Máte se vrátit. Pojedete s námi, vyrážíme hned, jen co naložíme ty, co jedou na druhou stranu.“
Do Kuressaare mě vzal manželský pár. Tiše si mezi sebou povídali, jako by se báli, že umím estonsky víc, než jsem přiznal. Znovu jsme projeli kolem kostela svaté Kateřiny, jehož kaple se zvláštně zasouvaly do hlavní lodi, trochu jako harmonika u starých foťáků. Na svou oblíbenou stavbu jsem se tentokrát ani nepodíval.
K večeru jsem dostopoval na kraj Kuressaare, kde se třepotaly praporky nad autobazarem. Místo před naším domem, kde obvykle parkoval fiátek, bylo prázdné. Skoro jsem si oddechl. Nevím, co bych dělal, kdybych ho tam našel. A pak jsem si uvědomil, že vlastně nepotřebuju mluvit s Tiiou, protože odpověď najdu někde jinde.
Minul jsem bazar na okraji města, stačilo ujít pár set metrů, postavit se na krajnici a zvednout palec. Zastavil mi Andres, rybář s čelem zvarhánkovatělým předčasnými vráskami, který začal stavět sportovní lodě, protože už pomalu není co lovit. O jeho profesi jsem se dozvěděl až po dlouhém mlčení, jemuž jsem se po měsících mezi Estonci nedivil. Minuli jsme velkou ceduli, upozorňující na hřbitov vojáků wehrmachtu. Za druhé světové války je odsud ztěžka vytlačili a spousta jich tady zůstala. Tu tabuli jsem viděl mnohokrát předtím, ale tentokrát mě poprvé zaujala. Zamyšlená ostrovní krajina zřejmě skrývala věci, které neměly, jak se odestát.
Andres se nakonec přece jenom zeptal, co na ostrově dělám. Když jsem mu to řekl, odmlčel se. Potřásl hlavou. Váhavě se zeptal, proč nejsem s Tiiou. „Muž má být se ženou,“ zopakoval několikrát úsečnou angličtinou, jako by si nebyl jistý, jestli mu rozumím. Zastavil mi u odbočky do Kaali, naklonil se, aby mi potřásl rukou, a popřál hodně štěstí.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Tryskem jsem vyrazil do Kaali, tam, kde všechno začalo a kde to také musí skončit. Klusal jsem po krajnici okresky a připadal si zbytečnější než rybář bez ryb. Mezi stromy na vyvýšeném okraji kráteru jsem prošel pozdě večer. Obloha byla zatažená, po paměti jsem sestoupil po schodech, hladina jezírka se přede mnou zaleskla.
Vkročil jsem do blátivé vody. Znovu sem ke mně dolehla ta tichá řeč, kterou jsem slýchal na kromlechu vedle Tiii. Tentokrát jsem jí rozuměl docela dobře.
Nikdy odsud neodejdu, opakovala Tiia, a ty taky ne. Tenkrát v osmašedesátém dostala její máma dopis, že tátu v Praze zastřelili kontrarevolucionáři. Mně nebyl ani rok.
Vodu jsem měl k pasu. Snažil jsem se Tiie vysvětlit, že přece není fér, abych zaplatil za něco, s čím nemám nic společného. Od stromů na břehu se ozvalo něco jako přerývaný smích. Copak nechápeš, šuměly větve, že za neštěstí platí oběti? Že oběti vždycky platí dvakrát?
Obloha se roztrhla a objevily se zářivé body. Ani jeden z nich nebyl meteorit, ale vzpomínka na padající hvězdy mi naznačila směr. Nadechl jsem se a ponořil do temnoty. V temnotě se něco malého červeně zalesklo, a bylo jenom na mně, jestli to dokážu vylovit.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Autíčko, si můžete objednat zde.
