Článek
Špatně udržované parkety v hotelu Hvězda vrzaly takovým způsobem, že to každému něco připomínalo. Nikoho ani nenapadlo ptát se, co je to za šlendrián a proč s ním něco neudělají. Hosté nebývali toho druhu, aby od noclehu v cizím městě očekávali zvlášť příjemný zážitek, a bedlivě hlídali, zda je tato jejich představa dostatečně naplňována. Jinak by pravděpodobně raději bydleli na druhém konci náměstí v hotelu U Města Vídně. Ti zdejší byli skromní, pragmatičtí a řídili se téměř výhradně cenou, která byla relativně příznivá. Krom toho, pokud si vrzání vůbec uvědomili, uvažovali obvykle jen nad tím, co jim připomíná. Popřípadě se divili, že tu nějaké parkety vůbec ještě jsou.
Štamgasti a personál si to neuvědomovali už vůbec. Ani Vladimír nebyl výjimkou, jinak by tu sotva vydržel. Dlouhé hodiny tiše vysedával u malého stolku v rohu za barovým pultem. Zahalen v oblacích dýmu z desítek vlastních cigaret a velmi málo vytížen, snažil se jakž takž naplňovat svou roli recepčního. Ve skutečnosti spíš obyčejného portýra nebo něčeho mezi tím. Žádná recepce tu nebyla. Jenom ten jeden stolek v koutě lokálu, servírka a on. V létě bývaly servírky dvě. K nepočetným náhodným hostům přibyli turisté a před vchod byla vystrčena malá zahrádka, která obnášela několik nevzhledných plastových stolů a přiměřený počet bílých křesílek z téhož materiálu.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Všichni tam jedou
Teď, uprostřed prosince, po ní nezbylo ani stopy. Kromě servírky dělala Vladimírovi společnost už jen ubohá korela jménem Klára, která nehnutě seděla v maličké kleci, umístěné na barovém pultu přímo proti němu. Jak se jmenuje servírka, nevěděl. Měl dojem, že Jitka, ale jistý si moc nebyl. Objevila se tu teprve před několika dny. Popravdě řečeno pokoušel se obě pokud možno příliš nevnímat. Stejně jako mučivé zvuky linoucí se z věčně puštěného rádia, naladěného na jakousi nesnesitelně vlezlou stanici, které zřejmě byly tou pravou příčinou, proč nikdo nevnímal kvílení zdejších parket.
Teď, něco po jedenácté, děvče listovalo časopisem, z něhož Vladimír na dálku viděl jen změť barevných fleků, a i to mu stačilo, aby ho přepadla nechuť. Ach bože, kupuje si tohle. Živí se tím, hltá to ve velkém, je toho plná až po okraj svých pruhovaných vlasů. Jak by mohl očekávat pochopení a lidskou domluvu. Zanevřel na ni už předevčírem, když tu spolu byli poprvé. To kvůli tomu rádiu. Odmítala ho ztišit. Nebo alespoň přeladit. Všechny prosby byly marné. Dohnala ho až k tomu, že si postěžoval Zárubový. Ale šéfová mu nepomohla, dala za pravdu jí. Chcípni, pomyslel si. Chcípněte obě. Ani se za to nezastyděl. Koneckonců stejně bylo jasné, že první, kdo tu chcípne, bude on sám. Případně smutná korela. Taky včera umřel Havel. Vladimír si kvůli tomu ráno cestou do práce koupil v second handu nové sako. Otvírali tam v deset, akorát to stihnul. Jestli to půjde, pojede na funus.
Korely mu bylo líto. Hrozně líto. Proto se na ni snažil nedívat. Byl už ve věku, kdy ho jako tolik jeho vrstevníků dojímala spíš zvířata než lidé. Korely si svá trápení nezpůsobovaly samy. Ze zpráv, dalo-li se tomu tak říkat, vyplynulo, že pohřeb nebude veřejný. Ale pro lidi uspořádají smuteční průvod ze Starého Města až na Hrad. To je dobře. Napadlo ho, že si měl možná koupit spíš kalhoty. Sako pod kabátem stejně nikdo neuvidí. Ale kalhoty, kalhoty jo. Podíval se na ty, co měl na sobě. Je to tak. Ještě tam zajde. Věděl, že na tom nikomu nezáleží, udělá to sám kvůli sobě. Pro ten pocit. A kabát si musí dát do čistírny. Expresně, ať se pingl válí.
| Ireno, jak trávíte čas v karanténě?Jsem na volné noze, takže pokud jde o práci, zas tolik se toho pro mě nezměnilo. Prostě sedím doma a píšu. Potom se snažím postupně dělat všelijaké takové ty dlouho odkládané věci, ale moc daleko jsem se s tím zatím nedostala. Ven chodím hlavně se psem, což taky není nic mimořádného. Úplně u nás ustaly věčné dohady, kdo s ním půjde. Dá se říct, že teď jde pes na dračku. Chybí mi přátelé a mám starost o rodiče, jinak by to zatím šlo. Přeji všem hodně zdraví, alespoň trochu optimismu a pevnou naději. |
„Chcete kafe?“ zeptala se ho Jitka. „Já si budu dělat.“
Jana, došlo mu najednou. Nejmenuje se Jitka. Je to Jana.
„Děkuju, dal bych si.“
Přikývla a postavila se k mašině.
Třeba není tak špatná. Vůbec nic o ní neví. Třeba jen neměla šanci. Blbí rodiče, lhostejní učitelé, kdo ví… Jenom se nedojímat. Kolik takovejch línejch lemplů sám učil. Řada z nich měla rodiče celkem v normě. Sice nic hvězdnýho, ale dělali, co mohli. Ještě jednou poděkoval za kafe a zapálil si novou cigaretu. A jakej učitel si vlastně byl ty? Radši na to moc nevzpomínal. Nejen proto, že ho v sedmdesátým vyhodili. Nezadal si, na to byl celkem pyšnej. Zničili mu život, ale aspoň si moh říkat, že si ho nezničil sám. Jenomže jakej byl doopravdy? Pan profesor… Po listopadu se na chvíli vrátil, ale už mu to nějak nešlo. Za dva roky odešel sám. Definitivně. Nenašel už potřebnou jistotu. Kdyby byl býval skutečně tak dobrej, mohlo by se to někam ztratit? Možná. Ale radši si nic nenalhávat. Mohlo nemohlo. A co? Teď už je to jedno. Teď už je to vážně úplně jedno.
Taky koupil dvě svíčky. Jednu postavil do okna hned ten první večer, druhou vezme do Prahy a položí ji ke koni nebo tam někam. A nejspíš ještě růži. Možná i víc než jednu. Podle toho, kolik budou stát.
Těsně před dvanáctou přišla Zárubová. Nepřišla sama, přivedla s sebou Trčkovou. Daly si kafe a k tomu rovnou dvojku bílýho. Nesnáší tu ženskou. Bývali s Trčkovou kolegové, učila dějepis a ruštinu. Mladičká soudružka zástupkyně, tenkrát. Jedna z těch tří kovanejch, co mu pomohli k odchodu. Svině. Neškrtnul si pak už ani na základce. Taky už dávno neučí. Ale zástupkyní je pořád. Zástupkyní šéfredaktora pro změnu. Vzpomněl si, jak v prosinci osmdesátýho devatýho roku lítala po městě a nabízela speciální vánoční cukroví. Takový malý úhledný kolečka, na kterejch bylo napsáno OF. Usadily se hned vedle. Schoulil se nad ušmudlaným stolkem ještě o něco víc. Celkem zbytečně.
„Tak na zdraví!“
„Ne, počkej Věro! Na zdraví ne. Na Vaška, prosím tě. Napijeme se na Vaška.“
„Tak jo, máš pravdu. Na Vaška! Na Vašíka! Ať je mu tam v tom nebíčku dobře!“
„Stejně ti řeknu, že se z toho furt nemůžu vzpamatovat. Fakt, že ne.“
„No jo no, to víš… On byl… Prostě byl sladkej.“
„Zdeničko, ještě dvě dvojky.“
Aha, tak Zdena. Já jsem sakra myslel Jana. To je tím, že nikdo nikoho pořádně nepředstaví.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
„Co ten autobus? Bude?“
„O tom vůbec nepochybuj! Už je to zařízený. Co bych pro Vašíka neudělala. Já když se do něčeho pustím, tak… Jé nazdar, Vladimíre! Já jsem si tě málem ani nevšimla. Sraz bude před redakcí, v šest, abysme to stihli. To víš, je to sto kiláků. Tak co, Vladimíre, co ty? Jedeš taky?“
„Kam?“
„Já se picnu, von se ptá kam. No do Prahy, s námi. Na ten smuteční průvod. Jedeme tam všichni.“
„Všim jste si vůbec, že umřel Havel? Nebo ani nevíte, kdo to byl?“
„Já to vím,“ zasmála se servírka Zdena. „Ale nejedu. Vy jo, pane Pokorný?“
„Já? Já na to seru.“
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Všichni tam jedou, si můžete objednat zde.
