Článek
Dnes nepřišla.
Vyhlížím ji z terasy a vidím, že se voda zase o kus zvedla a zalévá teď již zcela květináče s palmami na náměstí, které se nikdo neobtěžoval odnést. Před chvílí dozněly poslední tóny nočního veselí i vyzvánění z katedrály svolávající na mši a je klid. Je slyšet jen šplouchání vody a praskání nosných trámů.
Po ulici přeplave několik vodních krys a koš plný cínového nádobí. V západní části města se začaly bortit domy; v noci jsem slyšel jejich úpění, naříkaly jako panny, u kterých si kníže nárokuje právo první noci.
Náměstím projíždí veslice, která veze hudebníky z noční slavnosti. Opírají se o své nástroje a napůl spí; jsou příliš unaveni, aby mi odpověděli na zamávání. Všichni muzikanti, kteří ještě ve městě zůstali, jsou na roztrhání. Přicházejí do paláců a jejich vládci jim nabízejí, ať si z nich odnesou, co je jim libo. Ale šperky, gobelíny i benátské sklo pozbývají na hodnotě, nabízí se jich všude příliš mnoho. Ke slovu přicházejí směny, v nichž je mnohem více cítit krev a maso: žádoucí služby se směňují za noc s nejmladší dcerou, za lístek na zítřejším korábu, za váček s opiem, za odvar z rulíku a bolehlavu…
A ona nepřišla. Každý den mi s úsměvem sděluje, že zítra odjíždí, že je to její poslední šance, ale pak se vždy pod nějakou záminkou zdrží: tetičku sklátila horkost, služebnictvo uteklo a ona si teď sama neví rady, jak si sbalit cestovní vak… A pak zase uvidím její gondolu na konci náměstí a její zlatou stuhu kolem krku, kterou mi pokaždé dovolí sundat a dlouze si s ní hrát. Mnu ten zlatý satén mezi prsty, voním k němu a prosím ji, aby mi dovolila si stuhu ponechat, až ona odjede.
„Nebuď sentimentální,“ zasměje se ona a někdy mě pleskne vějířem.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Koráby (2012)
Milujeme se beze slov, tiše, je slyšet jen sténání v základech domu. Ona se dotýká mých jizev a konejší mě, když pláču. Někdy mi usne v náručí, to tehdy, když předchozí noc stráví na nějakých bakchanáliích; tehdy mívá kruhy pod očima a melancholickou náladu.
„Pokud to takhle půjde dál, budeš mít vodu v ložnici už za týden,“ řekne a já pokrčím rameny.
„Pojeď se mnou,“ řekne potisící, ale její tón je rezignovaný. Ví, že mě nezlomí, že nechci, a ani nemůžu znovu začínat jinde, v jiném městě na jiném ostrově…
Mlčím a ona zuří, uhodí mě do prsou a křičí: „Copak necítíš ten pach hniloby?!“
Pak stojíme na terase a díváme se, jak na obzoru odplouvá další koráb. Dřív jsme chodili do přístavu každý den, abychom se loučili s odplouvajícími. Bylo to zábavnější než sledovat mučení a popravy na náměstí. Viděl jsem na palubě muže, kterým se ve chvíli, kdy zazvonil lodní zvon, rozechvěla brada, odvrátili tvář od pobřeží a už nikdy na něj nepohlédli. Viděl jsem rodiče, kteří posílali své děti z města, a ve chvíli, kdy briga začala zvedat lodní můstek, změnili své rozhodnutí a křičeli na děti, ať skočí. Stařeny křičely, trhaly si vlasy a vrhaly se pod příď, a způsobovaly tak zpoždění odjezdu a nadávky posádky.
Ona vždy stála beze slova a mávala hedvábným šátkem. Milovala to divadlo; viděl jsem, jak při každém odjezdu nacvičuje na ten vlastní, jak už se dopředu dojímá, polyká slzy a slibuje si v duchu, že bude silná. A když začalo být zřejmé, že její publikum mám být já, přestal jsem tam chodit.
Přestal jsem vlastně úplně vycházet z domu. Zásoby vína jsem vynesl ze sklepa do knihovny a naposledy se kochal svými svazky. Neboť nebylo kapitána, který by v tom exodu svolil, abych si mohl odvézt své knihy, tisíce svazků, o které pečuji. Knížecím výnosem musela po staletí loď v přístavu poskytnout všechny své knihy, které měla k dispozici, a písaři v přízemí mého domu je pečlivě opisovali pro příští generace.
Za pár dní všechny ty svazky pohltí hnijící voda. A tak tu čekám na zánik se svými knihami na klíně; mazlím se s nimi, hovořím s nimi, dotýkám se jejich kůže a laskám se s jejich stránkami způsobem ne nepodobným hře se ženou.
A přitom stále vyhlížím její gondolu.
| Bianko, jak trávíte čas v karanténě?Koronavirus je motýl, je včela, koronavirus je růže hozená do kostela. Tolik příležitostí se zastavit, zklidnit, pozorovat a zjišťovat, že jsou okolnosti, které nemáme pod kontrolou, uvědomit si, na kterých pilířích stojí naše obrana a síla.Já si užívám vzácnou přítomnost svých nejbližších doma, kluci pečou croissanty, po večerech hrajeme poker. Navštěvuji několikrát do týdne svou maminku, ale to není nic nového.Práce zcela ustala, tlumočnické zakázky se ruší, stejně tak literární festivaly a autorská vystoupení. Jako když v únoru po stodolách ztichly údery cepů. I když to přináší existenční úzkosti, je to bezčasí, to dočasné zastavení palby, kdy můžeme klidně sbírat síly do dalšího útoku, příjemné a osvěžující.A zatímco nás svírá karanténa, za oknem jako každý rok začíná hnízdit pár holubů hřivnáčů, jaro vykopává dveře z pantů a chlapci i dívky si musejí s jarními touhami poradit ve svých klauzurách. Mysleme na ně. |
I když se město vylidnilo, tak není zcela pusté. Je mnoho takových, kteří se zdráhají opustit drolící se stěny a svá lůžka, kde se za roky vyležel obtisk jejich těl. Ještě pořád chodí každou neděli do katedrály, kde byli pokřtěni a oddáni, pokaždé vystrojeni tak okázale, jako by šli k biřmování. Na náměstí je klenotnická dílna starého Kohna, který stále tepe, cizeluje a leští šperky nevídané krásy, které už si nikdo nekoupí. Desetiletí, která strávil skrčený ve své zlatnické dílně, teď začínají nést ovoce. Jako každý zkušený řemeslník může teď Kohn vzít do ruky kus stříbrného kovu a jediným pohledem poznat, jak si ho podmaní. Jeho staré prsty a svraštělá kůže se vtělují do jeho šperků, staré a pomíjivé přechází v nové. Kohn teď přímo chrlí prsteny, diadémy, nákotníčky a náušnice podmanivé krásy. V jeho dílně se neustále svítí, její podlaha je vždy pečlivě zametená. Kohnova Ráchel si přitom u plotny utírá oči do zástěry.
Nikdo si od něj dávno nic nekoupil – kromě mě. Objednávám u Kohna šperky pro ni. Jistě, je to marnivost. I ona to ví – když jí zapínám smaragdový náhrdelník na krku, usmívá se shovívavě, jako by s dítětem hrála jeho hru na neexistující bytosti. Jednou si strhla rubínové náušnice z uší a vyhodila je z okna.
„Vždyť jsou to jen cetky!“ křičela na mě. „Dej mi nějaký skutečný dar!“
Vím, že chce, abych odjel s ní, a ona ví, že neodjedu.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Už jsem si všiml, že není dokonalá. Občas se jí ve vlasech zatřpytí stříbro. Pudr zapadne do nepatrných vrásek podél úst. Je náladová. Její chůze už není tak pružná jako v den, kdy jsem si jí všimnul poprvé, když se s úsměvem a bílou stuhou ovázanou kolem zápěstí nesla náměstím. I její rozklad už začal, ačkoliv se zatím hlásí pozvolna a nenápadně.
Jsou dny, kdy jsem s tím smířený, kdy chápu, že všechno pomine a že to tak má být. Je správné, že staletími ohlazená roubení studen, zdobená kašna na náměstí, knížecí palác, katedrála a nakonec i moje knihovna se stanou příbytkem žravých ryb. Že se všechno pomalu rozloží a stane se potravou pro zrod něčeho důstojnějšího.
Ale ne dnes.
Míval jsem dům plný sluhů a dopřával si všech myslitelných požitků, ale na ničem z toho mi vlastně moc nezáleželo. Dost mi toho ještě zbylo: nejcennější knihovna světa, klenoty nad pomyšlení krásné a dost vína i oleje do lampy, která udrží mé okno rozsvícené až do samého konce. Loutna, na kterou brnkám, i když je s rostoucí vlhkostí čím dál tím obtížnější ji naladit.
Hledím na odjíždějící koráb na obzoru, jestli na jeho palubě nezahlédnu záblesk zlaté stuhy, a pak odvrátím oči.
Ty i já, drahý vzdálený čtenáři, víme, že jediné, čeho se nevzdám, je víra, že ještě jednou přijde.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Koráby, si můžete objednat zde.
