Článek
Zatímco ve své prvotině vylíčila pohled na nemocný svět očima schizofrenika, v aktuální knize se věnuje sexuálnímu zneužívání dětí. Hlavní hrdinka Františka, její kamarádka Magda a další nezletilí členové divadelního kroužku tu čelí nevhodnému chování ze strany vedoucího Mirka.
I ve svém druhém románu umí autorka čtenáře okamžitě vtáhnout do vlastního literárního světa, i tady si účelně hraje s grafickou stránkou textu (dialogy postav jsou zapsané tak, jako by šlo o divadelní scénář theatra mundi) a nevyhýbá se krutosti ani ošklivosti. Na rozdíl od Svaté hlavy, která náš svět popisovala jaksi zastřeně a zdánlivě mimochodem, jsou ale Poupátka poměrně přímočará, otevřeně mířící ke kritice konkrétní společenské patologie – ostatně i douška v anotaci, že kniha obsahuje autobiografické motivy, k takovému čtení vybízí.
Bláznem ve své vsi. Sloupek Štěpána Kučery o knize Hany Lehečkové Svatá hlava
Na konci Poupátek člověka napadne, jak je vlastně možné, že to Mirkovi tak dlouho procházelo. Jeho chování ke členům souboru bylo veřejným tajemstvím, přesto rodiče své děti do divadelního kroužku dál posílali a osobnosti místního veřejného života si s Mirkem hrdě třásly pravicí…
„Lidem, které vnímáme jako talentované, výjimečné, charismatické či mocné, máme tendenci odpouštět věci, které bychom jiným neodpustili. Je v tom určitá privilegovanost a také zaslepenost. Chceme, aby byl ten člověk takový, jak se nám jeví, a tak věci, které tento obraz narušují, vytěsňujeme,“ říká Hana Lehečková, když se jí na to ptám.
Hana Lehečková a Poupátka
„Já si doteď velmi živě pamatuju jednu situaci, kterou jsem částečně ztvárnila v Poupátkách a která to podle mého jasně demonstruje,“ vypráví autorka. „Byli jsme na divadelní přehlídce v jednom nejmenovaném městě, kde se nás ujala žena z místní kulturní scény a provázela nás. Neměla s námi vůbec žádné další pojítko, kromě toho, že tam byla v roli hostitelky. Před představením dal vedoucí nám, dětem, alkohol, protože nebyl spokojený s tím, jak jsme odehráli předchozí představení. Na této ženě bylo jasně vidět, že se jí to absolutně nelíbí – některým členům v té době nebylo ani deset let – a že je to něco, co se příčí jejím zásadám. Poté, co jsme ale představení odehráli, za námi přišla a našeho vedoucího veřejně pochválila. Že prý se jí prve nelíbilo, když viděla, že nám dospělý dává alkohol, ale že mu nakonec musí dát za pravdu, že to fungovalo, že jsme hráli skvěle a je vidět, že ví, co dělá. Takže se vedoucí tetelil blahem, jeho toxické praktiky získaly uznání od jiné dospělé osoby a nám dětem to přišlo opět o něco normálnější.“
A Lehečková pokračuje: „Predátoři tu budou vždycky, s tím se bohužel nedá nic dělat. Ale to největší nebezpečí vidím jinde. Je to normální běžný člověk, který přivře oči a ohne si realitu tak, aby se mu nerozporovala, a dělá přitom velké ústupky své dosavadní morálce.“
Když to doma nefunguje
Osmělím se ještě k otázce, jak se osud sexuálního predátora vyvíjel v autorčině vlastním životě.
Analýza jednoho „svolení“. Apolena Rychlíková nad knihou Vanessy Springory
„Vlastně ne moc odlišně od knihy,“ srovnává Hana Lehečková. „Jeho případ se dostal na policii díky kazetě zaseknuté v kameře, kterou si přehrál pracovník opravny a viděl na ní znepokojivé záběry. Byla to náhoda. Bohužel to na policii nenahlásil nikdo z té dané komunity, přestože lidí, kteří o tomto chování věděli, byly stovky. Ten soubor fungoval dvacet let.“
Z knihy se zdá, že sexuální zneužívání není jen problém sám o sobě – značně mu usnadňuje cestu neuspokojivá situace v rodinách obětí. Hlavní hrdinka Františka vlastně jako by nakonec více strádala chováním svých rodičů než chováním vedoucího Mirka, k němuž stejně jako ostatní děti vzhlíží.
Štěpán Kučera (1985) je spisovatel a redaktor Salonu.
„Být dítětem je vlastně hrozně těžké: vaše fyzické i psychické přežití je závislé na jiných lidech,“ dodává k tomu autorka.
„Dítě si okolo sebe už od útlého věku buduje síť vztahů, které mu umožňují přežít a dospět. Pokud všechno funguje, jak má, tahle síť sestává především z rodinných příslušníků, později ji doplňují kamarádi a partneři. Když ale dítě nežije ve stabilním zázemí a nemá pocit, že se může na svou rodinu spolehnout, je logické, že hledá náhradní vztahy jinde. Nachází oporu třeba v pedagozích, sousedech nebo starších kamarádech. Takové děti snadněji přilnou k jiným lidem, upnou se na ně a neumí si hlídat své komfortní hranice. Děti se stabilním zázemím mohou snadněji říct ne, protože vědí, že vlastně nikdy nebudou samy. Dětem, které se však nemají na koho spolehnout, se takové ne toxickým vztahům říká velmi špatně – může se jim totiž stát, že nakonec nebudou mít vůbec nikoho. A to je i případ Františky a její kamarádky Magdy. Jedna si dokáže hranice vymezit a udržet, druhá to bohužel nezvládne.“
