Potřebujeme více kritické historie, říká estonská politoložka Maria Mälksoo

Podle mě naprosto zásadní, protože se vážou k jedné z nejvíce politických záležitostí, které existují – k identitě. Patřím k rostoucímu myšlenkovému směru, jenž na rozdíl od tradičního chápání mezinárodních vztahů neuvažuje o státech čistě jako o racionálních aktérech, ale antropologicky jako o komplexních komunitách, kterým nejde jen o soupeření, ale také o věci jako čest nebo nalezení vlastního místa ve světě.

Současná válka na Ukrajině nám ostatně jasně ukazuje, že ignorovat tyto aspekty je naivní. Putinovy pokřivené přednášky o historii nejsou jen zástěrkou nebo ornamentalismem. On se o ta témata skutečně zajímá, stejně jako se o svou historickou paměť zajímají Ukrajinci.

Dochází tak ke střetům různých státních dějin, národních životopisů. Vidíme to všude a neustále. Je proto důležité znát nejen historická fakta, ale i důvod, proč si určitý politický kolektiv nebo lídr vybere zrovna danou sadu informací, kterou zdůrazní a z níž vytvoří příběh, k němuž se pak občané jednotlivých zemí vztahují.

Všechny země v zásadě nějaké paměťové zákony mají, existují ale různé typy. Některé jen stanovují státní svátky, ctí národní hrdiny nebo se týkají národnosti, jazyka, otázek menšin. Pak jsou takové, které trestají popírání vlastních zločinů, čímž mají dát najevo úspěšné vyrovnání se se svou minulostí. Nejtypičtější je v tomto Německo. Aktuálně zajímavější jsou ale represivní zákony o paměti, které stanovují trest v případě, že se neřídíte státem schváleným příběhem o vlastní historii. V případě Ruska můžete jít na tři až pět let do vězení, počítá se i se značnými pokutami nebo takzvanou povinnou prací.

Důvodů, proč státy přijímají paměťové zákony, je několik. Když se podíváme na kontext střední a východní Evropy, myslím, že jedním z klíčových faktorů je všeobecný dojem neúplné příslušnosti v určitých identitárních otázkách. Ačkoli politicky jsou tyto otázky vyřešené, pocit nedostatečnosti přetrvává a projevuje se jako paměťová úzkost. V praxi to znamená, že dějiny těchto zemí byly buď opomíjeny, velmi vážně se o nich lhalo, jako v případě katyňského masakru, nebo k nim nebylo přistupováno s dostatečnou empatií.

Lidem obvykle velmi záleží na tom, co bezprostředně zažili, takže ve velké části střední a východní Evropy, která poznala oba totalitní režimy 20. století, vznikla frustrace ve smyslu: samozřejmě se stala celá řada tragédií, ale naše tragédie se v nich ztratila, a nikoho tak dnes utrpení Poláků či pobaltských zemí nezajímá.

Tím, že se snažíte tuto úzkost překrýt, zároveň ostatním signalizujete, že nesmí zpochybňovat nebo debatovat o vaší historii, jinak přijde trest. Ten se stává předmětem politického odstrašování.

Ne, tyto zákony nefungují. Ve skutečnosti problém paměťové úzkosti neřeší, ale odhalují ho a zhoršují. Obnažíte vlastní zranitelnost hloupým způsobem, který jen vybízí ostatní k útoku. Což budí legitimní otázku, proč to vůbec dělat. Opět se ukazuje, že lidé obecně ani světoví lídři konkrétně nejsou čistě racionální aktéři, ale řídí se i vlastními niternými potřebami, jakkoli se můžou zdát nepochopitelné.

To rovněž podtrhuje argumenty teorie o hledání ontologické bezpečnosti, podle níž mají lidé a politické komunity silnou touhu po uznání. Ta přitom může dostat přednost před touhou po klasické, fyzické bezpečnosti a stát se závislou na konfliktu, jak to vidíme například mezi Izraelci a Palestinci.

Druhá rovina problému je samotný koncept odstrašování. Jako sociální a politická praxe je to velmi zajímavý fenomén, který je široce uplatňovaný, všichni o něm mluví, ale přitom neexistuje důkaz, že by byl jakkoli efektivní. Pokud se nic neděje, je to proto, že odstrašování zafungovalo, nebo sehrálo roli něco jiného? A co tedy odstrašování prakticky přináší?

O paměťových zákonech tak můžeme uvažovat nejen jako o něčem, co slouží duši a konkrétní identitě, ale i v souvislosti s uspokojením politických aktérů, kteří jimi ostatním vysílají určitý signál.

Jedna z teorií říká, že v těchto zemích musela uplynout určitá doba „odmrazování“, než začaly přemýšlet, jak se politicky mobilizovat a dát samy sobě smysl. V případě Polska a pobaltských států jistě hrálo roli i to, že nejprve potřebovaly najít bezpečí vstupem do západních struktur, čemuž všechno ostatní dlouho ustupovalo. Načasování také jasně souvisí se zvyšující se ruskou agresivitou a úrovní ruských lží, které vedou ostatní státy k defenzivě a celkově u nich podporují preventivní chování. Myslím, že to téma výrazně vstoupilo do politických debat v době anexe Krymu. Vše se stává předzvěstí budoucí války, jakýmsi hybridním střetem, kdy se musíte preventivně bránit.

Z ruské perspektivy jde ale o přesně opačný příběh. Za vše můžou oškliví nacionalisté v Polsku, v pobaltských státech, na Ukrajině: Oni to začali a my musíme reagovat! Zákon z roku 2014, který trestá zpochybňování zásluh Sovětského svazu při porážce nacismu vězením, stejně jako všechny podobné legislativní normy, jsou z ruského pohledu jen obrannou reakcí.

Zde bychom ovšem mohli položit úplně stejnou otázku jako v případě ruského argumentu o hrozbě ze strany NATO. Jak vás Rusy ohrožuje odstraňování pomníků v Pobaltí nebo Koněvovy sochy v Praze?

Znovu se dostáváme k otázce identity. Politická subjektivita ruského státu se neváže k současným hranicím. Od druhé světové války se tento fakt stal zásadní součástí národní mytologie, kterou je nyní třeba bránit, i když jde jen o sochu ve vzdálené zemi. Nemusí to lidem mimo Rusko znít úplně logicky, ale dává to smysl z hlediska toho, jak Rusové nyní definují svou identitu. A ta se historicky potýká s tím, že jádro toho, co vlastně znamená být Rusem, není jasně zavedené. Ruská identita totiž byla vždy odvozovaná od země, říše nebo její majestátnosti.

Nechci to relativizovat a věc je to složitá, přesto si myslím, že je rozdíl domáhat se práva na emancipovaný příběh o vlastní minulosti, jakkoli je i ten velmi selektivní – a zahájit kriminální vyšetřování v reakci na to, že byl v cizí zemi, ať už v Praze, nebo ve vybombardovaném Charkově, odstraněn pomník.

V případě některých bývalých evropských koloniálních velmocí a Spojených států jde spíš o paměťové války vznikající zezdola, ve kterých jde více o zkoumání vlastních historických zločinů a zvěrstev než o cenzurování historie ve svůj prospěch, které je podstatou mnoha východoevropských paměťových zákonů. Snad s výjimkou Francie tohle cenzurování na Západě nevidím.

Koncept militantní memokracie se snaží zachytit, co se stane s překroucením myšlenky militantní demokracie. Militantní demokracii v podstatě zavedly německé paměťové zákony o popírání holocaustu, jež stanovily určitý étos o ochraně lidských práv, a především nezpochybnitelnou historickou pravdu, aby bránily demokracii a možnost uplatňovat naše práva před popíráním minulých zločinů, které jdou proti jádru státu.

V případě militantní memokracie ale nejde o ubránění způsobu vlády, nýbrž o politicky velmi tekuté věci jako národní čest, identita, dobré jméno. A tak se selektivně využívají a překrucují určité příběhy, které se následně uzákoní, aby zůstaly nedotčené a všichni se jimi řídili. Tyto zákony jsou ale na rozdíl od německého modelu z podstaty sebeospravedlňující. Jsou o tom, co nám provedli druzí, a hrozné činy, které jsme v minulosti provedli sami, nepřiznávají. O těch se má mlčet. Jejich připomínání se potom třeba v Rusku stává trestným činem.

Nejsem expertka na celý svět, abych mohla říct, jak se to může vyvinout v různých kontextech. Můžeme ale vidět spojitost s rozlišnou úrovní veřejné mobilizace, možná i vyspělostí demokracie, ačkoli k tomu jsem spíše skeptická. Rozdíl může hrát též velikost státu a sebevědomí, které se s tím pojí.

Je to věčný boj, jak podpořit zdravou a pluralitní debatu, aniž by se z toho stal otevřený konflikt. Nejlepší je podle mě přinášet co nejvíce hlasů lidí, kteří stáli na druhé straně konkrétních událostí, historických křivd. Ať Rusové čtou autory, jako je Světlana Alexijevičová, kteří vyprávějí své dějiny. Proces osobního i národního uzdravování může začít jedině uznáním vlastní zranitelnosti. Potřebujeme více kritické historie a její lepší komunikaci, protože mlčení nefunguje.

Postkoloniální teorie je zjednodušeně o vztahu centra a periferie. Jedno nemůže být bez druhého, navzájem se ovlivňují a spoluutvářejí svou identitu. Postkolonialismus v případě střední a východní Evropy, pokud necháme stranou Rusko, je dvojí. Jednak existuje historická závislost na říších, kam dříve tyto země patřily, a jednak je zde nerovný vztah, který se vyvinul po světových válkách. Na Východě vznikla „ta druhá Evropa“, která s sebou nese specifické sebeuvědomění a určitou politickou dynamiku.

Vidíme to i nyní, kdy některé západní hlasy tlačí napadenou Ukrajinu, aby přistoupila k co nejrychlejšímu míru, a politický dinosaurus Henry Kissinger tvrdí, že Ukrajina nemá usilovat o vrácení se ke stavu před válkou, protože se to rovná vyhlášení nové války Rusku. Je to zajímavý argument, jenž ale nemá nic společného s mezinárodním právem, na které se přitom všichni na Západě odvolávají.

Postkoloniální perspektiva nám umožňuje vidět odlišné stupně subjektivity, které jsou dostupné různým politickým aktérům. Řada mainstreamových analytiků Ukrajině automaticky přisuzuje omezenější subjektivitu než Rusku, které vlastní jaderné zbraně. Neuznání Ukrajinců jako svébytných aktérů pak ukazuje na mnohem širší slepotu po celém politickém spektru. Je to přitom jasné: žádáte jednu skupinu lidí, aby se obětovala pro vaše vlastní dobro. Možná očekáváte, že problém přejde, ale ve skutečnosti jde o appeasement, který nefunguje. Ukazuje se, že pokud se problém nedotkne našich západních přátel, nevěří, že je situace opravdu vážná. Pokud se ale proti takovému deterministickému pohledu neohradíme, zabráníme jakékoli šanci na změnu.