Článek
Z jakého sociálního prostředí pocházíte?
Z vyšší střední třídy v Bogotě. Můj otec byl v šedesátých letech vedoucím úředníkem pro pozemkovou reformu, zabavoval půdu velkostatkářům a přerozděloval ji drobným zemědělcům. Chodil jsem do stejné soukromé školy jako děti dotyčných statkářů a řada těch kluků byla větší než já, takže jsem musel k situaci velice rychle zaujmout vědomý postoj a ustát to. V jedenácti dvanácti letech jsem už byl tématem rovnosti posedlý a komunismus mi připadal jako ideální cesta k jejímu dosažení.
Když mi bylo patnáct, moje rodina přesídlila do USA. Chodil jsem na univerzitu a chtěl studovat socialistickou ekonomiku, ale pozvolna jsem si začal uvědomovat, že komunismus v praxi nefunguje. V roce 1976 jsem ve Vancouveru navštívil konferenci OSN Habitat a tam mě úplně pohltilo téma organizace měst, taky protože městská populace Bogoty tehdy rostla šíleným tempem pěti procent za rok. Došlo mi, že ekonomický rozvoj se dříve nebo později dostaví, ale lidé budou šťastní jen ve městě, které bude fungovat tady a teď.
Podle vás nejsou města nic jiného než prostředek k životu. Jak tomu rozumět?
Náš život, to je hlavně způsob, jak a s kým trávíme čas, a ten podoba města velice silně ovlivňuje. Je rozdíl, jestli si každé ráno chodíte pro chleba pěšky přes ulici, znáte jménem prodavače, na rohu potkáte souseda a zapovídáte se a pak se třeba nasnídáte v parku, anebo jestli jednou za měsíc sednete do auta a pojedete nakoupit do hypermarketu. Města ovlivňují naše sociální vazby i to, za co utrácíme vlastní i veřejné peníze. Aby se rozvíjela ve váš prospěch, musíte nejdřív ze všeho vědět, jaká je chcete mít. Jestli chcete jenom přespávat na sídlišti a nikdy nevylézt z auta, nebo kvalitně trávit čas v interakci s ostatními lidmi. Jakou máte vizi v Praze?
Řekla bych, že nevíme.
To je přesně ono. Dneska máme daleko přesnější představu o ideálním prostředí pro horskou gorilu nebo pro velrybu než pro člověka. Zeptejte se kohokoli na ulici, jak má vypadat ideální byt. Odpoví vám, že má mít dva nebo tři pokoje, velkou nebo malou koupelnu a jak vysoko má být strop.
Lidé ale tráví doma v bdělém stavu daleko míň času než mimo domov. A stav, ve kterém se jejich město nachází, ve skutečnosti ovlivňuje pocit životního štěstí daleko víc než velikost koupelny. Jenomže lidé nemají ponětí o dobrém a funkčním uspořádání měst: o tom, kde by měly být obchody, jestli by autobusy měly jezdit ve zvláštním pruhu nebo ne, jestli by domy měly mít čtyři nebo sedm pater.
Co je podle vás hlavním problémem dnešních měst?
Auta. Pět tisíc let byla města stavěna pro pěší, koně mělo pár bohatých lidí. Najednou se objevila auta a všechno změnila. Auta totiž zabíjejí lidi. To není marginálie, nad kterou bychom měli mávnout rukou. Auta jsou skutečná a reálná hrozba. Sedíme teď spolu na vltavské náplavce, kam jsme dojeli na kole a cestou si museli dávat pozor, aby nás někdo nepřejel. Ale být v reálném ohrožení života, sotva přelezu práh, není normální! Za posledních sto let jsme si vyrobili opravdu strašná města, daleko víc pro auta než pro lidi. Aco jsem mohl posoudit za pár dní svého pobytu v Praze, tady je to úplně to samé. Čtvrti jsou tu navržené tak, aby bylo kde zaparkovat, ale ne tak, aby vybízely k procházce.
Co jsme tedy měli udělat, když se objevila auta?
Soustředit se na pěší. Technicky se to dá provést úplně jednoduše: jednu ulici určíte pěším, druhou autům a takhle na střídačku protkáte celé město. Myslím, že v budoucnosti budeme mít města s tisíci kilometry jen pro pěší a pro cyklisty – z domu vyjdete do zeleně a budete se moci pohybovat v klidu, v příjemném prostředí. Samozřejmě že je nutné mít silnice, ale život se bude odehrávat na ulicích pro pěší. Jako tady na rušné, živé náplavce u Vltavy, kde si povídáme.
Města byla odedávna stavěna vedle vody, historie civilizace je spojená se schopností vysoušet bažiny. Ještě před sto lety to tu ale spolehlivě patřilo k nejhorším částem Prahy: určitě tu byly slumy, smrad, prostitutky, zloději. Pak to vysušili, jenže místo toho, aby kolem Vltavy vznikla široká promenáda se stromořadím, bum, postavili silnici. Inženýři milují silnice podél vody, protože nemusejí řešit křižovatky. Ale my nemůžeme nechat inženýry navrhovat naše města!
Přidat prostor lidem a ubrat ho autům je výzva všude na světě. Ale v rozvojových zemích k tomu patří ještě přidaná hodnota, kterou je rovnost, protože jen menšina obyvatel vlastní auta, v Bogotě například jen dvacet procent domácností. Vytváření prostoru pro pěší je tedy aktivním vytvářením rovnosti.
S tím byste se v Praze politicky vyřídil.
V Bogotě to bylo zpočátku stejné. Když jsem nastoupil do úřadu, byly největším problémem chodníky. V celém městě nebyla jediná ulice, kde by se lidé na vozíčku dostali bez problémů na druhou stranu. Neexistovaly sjezdy. Zároveň se na všech chodnících parkovalo. Musel jsem z nich dostat desítky tisíc aut, čímž se ze mě stal veřejný nepřítel číslo 1.
Jenomže na parkování neexistuje žádný automatický nárok, je to jen náš zvyk. Infrastruktura pro pěší souvisí s respektem k lidské důstojnosti. Vytváření prostoru pro chodce znamená říct lidem: Jste důležití, protože jste lidi, ne proto, že máte peníze nebo diplom!
Je třeba rozpomenout se na dvě základní věci. Že lidé jsou posvátní a že si všichni jsou rovni.
Na konferenci reSite zaznělo z úst vedoucího pražského odboru strategické koncepce Tomáše Ctibora, že hlavní brzdou rozvoje města u nás je dědictví komunismu. Jak vnímáte z latinskoamerické perspektivy český odpor k rovnostářství?
Připadá mi mimořádně zajímavý. Je celkem jasné, že komunismus neuspěl. Trh a soukromé vlastnictví se ukázaly jako nejlepší způsob, jak hospodařit s většinou společenských zdrojů. Jenomže trh přináší nerovnost, dokonce ji potřebuje, aby fungoval. Myslím, že Češi identifikují komunistickou rovnost s autoritářstvím, korupcí, policejním státem. Jenomže jediné, na čem v životě záleží, je štěstí, to vyrůstá z realizace lidského potenciálu a jedna z největších překážek štěstí je pocit podřazenosti.
Pokud by tahle náplavka byla soukromá, mohli bychom se na ni akorát tak dívat z mostu. Jeďte k jezeru Como v Itálii. K polovině jezera vás nepustí, protože tam jsou soukromé zahrady. Kdyby tam byla vojenská základna a vstup byl zakázaný pro všechny, asi by vám to nevadilo, ale takhle se zřejmě budete cítit vyloučená. Někdo tam smí, vy ne. To by se v komunismu nestalo.
V Nairobi je jeden z největších slumů na planetě – Kibera. Přímo vedle Kibery je golfové hřiště. Nemusíte být komunisti na to, aby se vám to nelíbilo. Zrovna v realitách soukromé vlastnictví prostě nefunguje. Ano, nelze mít rovnost v příjmech. Ale je tisíc dalších cest, jak jí dosáhnout. Potřebujeme nový druh rovnosti.
Jaký druh nové rovnosti máte na mysli?
Dokonce dva. Prvním z nich je rovnost v kvalitě života pro všechny, hlavně pro děti. Všechny děti mají mít stejné právo na zeleň, na přístup ke sportovním a kulturním aktivitám, i když se s rodiči a třemi sourozenci mačkají ve slumu v jedné místnosti a nejsou členy golfového klubu. Mají mít právo na to realizovat svůj lidský potenciál a stát by to měl subvencovat.
A ten druhý nový druh rovnosti?
Tím je vlastně návrat k základům demokracie: Znovu si uvědomit, že si jsou občané rovni před zákonem. Na tom se shodnou všechny ústavy světa. Jestli to je pravda, znamená to, že autobus s osmdesáti lidmi na palubě má právo na osmdesátkrát víc prostoru než auto s jedním řidičem. Nebo že dítě na kole má stejný nárok na místo na silnici jako auto.
Proč tak zdůrazňujete důležitost přístupu k zeleni?
Lidé jsou v parcích zkrátka šťastní. V Bogotě žije stejně lidí jako v Londýně. Londýn má patnáct set fotbalových hřišť, která jsou volně přístupná pro veřejnost. Bogotá jich má šestadvacet! Jsem si jistý, že kdyby byla Bogotá posledních padesát let komunistická, měli bychom stokrát víc parků než dnes a chudí by si žili lépe.
Myslím, že je chyba vracet vyvlastněnou půdu původním majitelům. Když dnes znečistíte řeku, můžete ji za dvacet let vyčistit. Když nemáte prostředky na policejní stanici, můžete ji postavit později. Ale když ve městě nevyčleníte plochu na park, vyrostou domy, které už nezbouráte. Chudí v Bogotě, Jakartě nebo Dillí za deset let zřejmě zbohatnou tak, že si budou moci pořídit iPad a nový foťák, ale nebudou mít přístup do zeleně, protože ve městech nic zeleného nebude.
Tomáš Ctibor také prezentoval fotografii z demonstrace proti výstavbě soukromého golfového hřiště vKunratickém lese – ovšem s poznámkou, že „takhle demokracie nevypadá“.
Většina parků v Evropě bývaly zahrady králů, kam maximálně směla na pozvání aristokracie, ale chudí si o nich mohli leda nechat zdát. Aby se to změnilo, museli králi setnout hlavu. Bylo by hloupé, kdyby se to dneska opakovalo. S tím golfem je to to samé. Veřejné blaho má mít přednost před soukromým zájmem. Když jsem v Bogotě zakládal cyklostezky, také jsme se dostali do konfliktu s velkým golfovým klubem, který obsadil část veřejného prostoru, stejně jako si některé lepší čtvrti vyhradily vlastní přístup do parku, který prezentovaly jako ochranu před zločinem. Vzali jsme si ten prostor zpátky.
