Potkáme se ještě někdy? Film Barbie, autenticita a feminismus

To, že výdělek Barbie překročil hranici miliardy dolarů, je fascinující už proto, že jde o snímek, který zcela nepokrytě usiluje o osvěžení konkrétní značky panenek. Produkovala ho firma Mattel a režii svěřila Gretě Gerwigové, která má na svém kontě menší snímky o ženských hrdinkách jako Lady Bird nebo Malé ženy. Zatímco ve filmu může člověk najít i momenty vůči Mattelu podvratné, marketing ví své: Nedávno byla na trh uvedena panenka Barbie vyrobená podle hlavní představitelky snímku. Na produkt, který si ze značky v některých momentech utahoval, tak bezprostředně navazuje výroba dalšího produktu, který tuhle kritiku chytře pozře do sebe. A kruh se uzavírá.

Feministický film?

Barbie je někdy chápána jako feministický film – tedy jako dílo, které se pokouší tematizovat společenské nerovnosti mezi muži a ženami. Zároveň si však počíná tak, aby v něm nezaznělo nic znepokojivého.

Když si vezmeme divácky úspěšné snímky s feministickou tematikou z posledních let, tak třeba poslední pokračování série Šílený Max s názvem Šílený Max: Zběsilá cesta z roku 2015 nás zavádí do postapokalyptického vyprahlého světa, ve kterém se tyranovi vzepřou jeho manželky. „Naše děti nebudou válečníci,“ vzkážou mu a rozhodnou se utéct. Když pak skupina žen zjistí, že bájná zelená oáza, za kterou se vydaly, zanikla, vrátí se zpět do města, z něhož uprchly, a pokusí se přetvořit stávající řád.

Šílený Max: Zběsilá cesta byl ve své době zjevení – film s nepokrytě ekologickou a feministickou tematikou, který zároveň funguje jako strhující a vtipná akční podívaná. Tehdy to skoro vypadalo, že by snímek mohl odstartovat novou vlnu mainstreamových titulů, co feministický prvek zapojují se samozřejmostí, která není opatrná ani nemá potřebu samu sebe omlouvat. Ostatně následovalo několik filmů se superhrdinkami (Wonder Woman z roku 2017 nebo Captain Marvel z roku 2019, na podzim do kin přichází Marvels, kde jsou hned tři hrdinky s nadpřirozenými schopnostmi).

Je však nepochybné, že o dost významnější dopad v rámci filmového průmyslu bude mít nakonec díky svému bezprecedentnímu diváckému a ekonomickému úspěchu právě Barbie. Jaká byla reakce producenta na její úspěch? Dost očekávatelná – podle zpráv vyvíjí Mattel v současnosti více než čtyřicet různých snímků o svých hračkách. Těžko říct, zda to bude trend, který se brzy vyčerpá, anebo půjde o vlnu, co v příštích letech ovládne kinosály.

Ačkoli snímek Barbie na termín feminismus důraz neklade, slovo patriarchát (tedy taková podoba společnosti, v níž mají muži moc nad všemi aspekty života a nehodlají se této převahy vzdát) v něm slyšíme hned několikrát.

Hlavní hrdinka (která nemá žádnou speciální schopnost jako její kolegyně-panenky, a proto se jí říká „stereotypní Barbie“) žije spolu se svým věčně odmítaným nápadníkem Kenem, dalšími Barbie a dalšími Keny v pohádkovém Barbielandu. Tady je svět ještě v pořádku: každý den mají Barbie svou holčičí party, je možné nasednout do auta tak, že tam Barbie jen zlehka dopluje, a každou chvíli čeká jednu z panenek nějaký výjimečný úspěch – jako třeba Nobelova cena. O to tvrdší je poté střet hrdinky s reálným světem, kde zjistí, že coby panenka není pro školačky vzorem – ty se rozhodně nedomnívají, že stejně jako Barbie mohou v životě dosáhnout všeho, po čem touží.

Ken je naopak z reálného světa nadšený. Nastuduje si, co je to ten patriarchát, uznale přihlíží, jak se všechno řídí podle mužských pravidel, a rozhodne se patriarchát zavést i v Barbielandu. To se mu podaří a ostatní Barbie se rychle „nakazí“. Najednou je nezajímá literatura ani politika – namísto toho jsou k ruce mužům.

V jedné z klíčových scén jsou Barbie „léčeny“ tím, že jim jedna z postav přibližuje paradoxy ženského života. Ty jsou všechny založeny na společenských očekáváních – žena by měla být štíhlá, ale ne moc, při penězích, ale zároveň si o ně neříkat, měla by milovat svou mateřskou roli, ale zároveň o potomcích příliš nemluvit, být poslušnou součástí systému, ale zároveň být neustále vidět…

Tahle řeč „vyléčí“ Barbie z jejich pobláznění – a ony jsou tak schopny nahlédnout, že patriarchát jim nic nepřináší. A jak se ukazuje později, nejsou v něm šťastní ani Kenové. Taky na ně jsou neustále kladeny nároky (být silný, neohrožený, získat ženu svého srdce), které není možné splnit – což v nich způsobuje frustraci a vztek.

Sami za sebe

Na jednu stranu je překvapivé, že snímek o panence, který platí firma vyrábějící panenky, nemá problém říct, že v patriarchátu se nežije dobře nikomu – ženám ani mužům. Na druhou stranu je tohle pošťouchnutí slabé, skoro bezbolestné.

Ken je nabádán, aby našel své pravé já. Přitom mnohem pravděpodobnější by bylo, pokud by se v reálném světě, vykořeněný ze všeho, čemu celé roky věřil, přimknul k nejbližšímu sebevědomému, silnému učení – ať už by to byly konspirační teorie, nebo třeba alternativní medicína.

Pokud jsme totiž všichni ponoukáni, abychom našli své pravé já, znamená to, že se paradoxně jeden od druhého vzdalujeme. Hledat sám sebe je činnost, která vyžaduje čas, peníze, soustředění – člověk musí číst, cestovat, nořit se do sebe, přijít na to, kým je. A na to musí být většinu času sám, protože onu perlu na dně vlastního já za něj nikdo jiný nevyloví.

Sociálním hnutím, která musejí být z podstaty kolektivní, se občas přezíravě radí, aby nespěchala – aby jejich požadavky nebyly příliš drzé, odvážné a aby jejich mluvčí postupovali jen drobnými krůčky. Pokud by tohle vzaly vážně první feministky, těžko říct, zda by dnes ženy mohly volit, studovat, vlastnit majetek.

Když však snímek Barbie staví své hlavní poselství na hledání autenticity, znamená to, že sází právě na „přirozený vývoj“ – pokud budeme každý sám sebou, dojdeme ke všem důležitým změnám sami od sebe.

Jestliže si však vezmeme feministické filmové hrdinky nedávné i dávnější minulosti, tak ty rozhodně na nic nečekaly: Anne ze snímku Událost (2021) bojuje za svobodu nad vlastním tělem, byť tím riskuje vězení i svůj život, Cassandra z Nadějné mladé ženy (2020) zosnovala promyšlený plán, jak pomstít znásilněnou přítelkyni, film Thelma a Louise (1991) je o odmítnutí přijmout systém, který vás chce pouze trestat, trojice hrdinek z komedie Od devíti do pěti (1980) se postavila svému šéfovi, jenž je sexuálně obtěžoval…

Jediný, kdo čeká opravdu trpělivě, je titulní hrdinka snímku Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975), který byl v loňské anketě měsíčníku Sight & Sound (jež byla znovu pořádána po deseti letech a do níž se zapojilo víc než 1600 filmových kritiků či akademiků) vyhlášen jako nejlepší film všech dob.

Jeanne trpělivě uklízí, vaří, nakupuje, pečuje o svého syna a vykonává sexuální práci. Všechno se zdá normální, žádná velká změna na obzoru – dokud Jeanne v závěru nezabije svého klienta. Asi ani není spoiler, když prozradím, že Barbie si nic podobně šokujícího ve svém filmu nedovolí.

Vzhledem k tomu, jaké politické reakce feminismus vzbuzuje (v USA nejvyšší soud před rokem zrušil federální právo na interrupce), můžeme Barbie číst naopak jako pokus přetřít narůžovo všechno, co by mohlo působit příliš radikálně. Samozřejmě, jde o mainstreamový film produkovaný výrobcem hraček, naše nároky nemohou být přehnané, nicméně i tak se nabízí otázka, jestli ono hledání největšího společného jmenovatele neznamená, že bude výsledná zpráva nakonec nutně plytká a z hlediska samotných feministických cílů (které jistě sdílí i režisérka filmu) bezzubá, či dokonce kontraproduktivní.

Co je to ta autenticita?

Není těžké odhadnout, proč čím dál více firem sahá právě po lehce feministické optice – protože ta zkrátka prodává. Zároveň je však důležité přitáhnout k výrobku co nejvíce lidí a čím vágnější poselství je předkládáno, tím více může v tomto směru zafungovat. A film Barbie tuto cestu dále zatraktivnil svým následovníkům.

V tomto kontextu musíme číst i jeho sdělení, že si všichni zasloužíme žít autenticky, ve shodě se svými momentálními (a nutně proměnlivými) touhami a sny. Jde o poselství, na kterém se jistě shodne velká část publika a které bude diváky ponoukat, aby ochotně otevírali peněženky. Jenže pokud se každý vydáme hledat sám sebe, potkáme se ještě vůbec někdy?