Posouvání hranice. Ondřej Škrabal vydává sbírku krátkých próz Cesta k billboardu

Válka na Ukrajině znovu otevřela otázku, která nepřiznaně definuje vývoj po roce 1990 v mnoha státech bývalého východního bloku – Jsme už Západ? Otázka je to ve skutečnosti komplikovaná a zahrnuje v sobě množství dalších témat: od svérázné cesty ke kapitalismu přes vztahy s Ruskem a vyrovnávání se s bývalým režimem až po ten podivný pojem slovanství. Nejde tu o nic menšího než o naši vlastní identitu.

Ve skutečnosti ta otázka zní ještě jinak – Už nejsme Východ? Jestliže se nám pojem Západ (a jeho hodnoty) zdá mlhavý, pak Východ nelze definovat zdánlivě vůbec. Nejsme Blízký východ, to je jasné i na druhé straně Atlantiku, ale může pak někdo být Západu ještě blíž? Při letmém pohledu na česká média se donedávna o Západu mluvilo ve třetí osobě. Nyní jako by ten pojem vymizel. Přestalo dělení na Západ a Východ existovat?

Jestliže se charakter definuje podle nepřátel, pak definitivní odpověď na emociálně vypjatou otázku po naší „západnosti“ nabídl na začátku ukrajinské války ruský ministr zahraničí, když Čechy označil za Němce, kteří pouze předstírají, že mluví slovanským jazykem. Byla to samozřejmě pečlivě mířená urážka. Sergej Lavrov se rozhodl zdánlivě bezvýznamným výpadem tnout do samého základu české státnosti. Jak i on dobře ví, ta se odvozuje od státnosti československé, jejíž hlavní tažnou silou bylo přesvědčení, že nejsme Němci ani Rakušané. Tento – byť tehdy částečně legitimní – československý antiprogram nepřekonali Češi ani po roce 1993. Zvenčí to tak vypadá, že jsme nejlepší právě v definování toho, co nejsme.

Když dodnes mluvíme o pokřiveném vidění reality, jak jej prezentuje ode všech izolovaný Vladimir Putin, vyčítáme mu představu bipolárního světa z doby před pádem železné opony. V těchto binárních opozicích se ovšem také nám, zdá se, stále pohodlně myslí. To jediné, k čemu nás ruské válečné zločiny na Ukrajině v duchu vyprovokovaly, je snaha posunout železnou oponu o několik set kilometrů na východ. Pokud je toto náš současný program, pak jsme přistoupili na Putinova pravidla hry.

Jeden vysloužilý expert FBI na YouTubu vysvětluje, že teroristy z východní Evropy téměř vždycky nakonec prozradily čerstvé květiny. V celém bývalém východním bloku, tvrdí někdejší zpravodajec Joe Navarro, se prý nosí čerstvě zakoupená kytice květy dolů, kdežto na Západě nahoru.

Po zhlédnutí videa jsem se nějaký čas věnoval pozorování vchodu jednoho velkého berlínského květinářství; potvrdit Navarrovu teorii nicméně nemůžu. Pokud fouká silnější vítr, dodnes mi přijde daleko smysluplnější květiny chránit proti zlámání tím, že je ponesu svěšené dolů. Naopak výhody okázalého ukazování květin, i když se kymácejí prudce ve větru, mi ještě nikdo „na Západě“ nevysvětlil.

Nikdy dřív jsem nad tak obyčejnými věcmi nepřemýšlel. Ale musím přiznat, že ta západo–východní polarita kdesi hluboko v podvědomí funguje: Nejvíc jsem cítil Západ vždycky na Východě a Východ na Západě. Tedy to, co z nějakého důvodu člověk považuje za Západ a co za Východ. Mimochodem pro spoustu Němců leží Berlín jednoznačně na východě.

Zároveň jsem si nikdy nepřipadal blíž ostatním státům bývalého východního bloku než tady v Berlíně. Z určité vnitřní sebeobrany si zde našinec snadno vypěstuje pocit, že lidé z Polska, Bulharska či Rumunska vědí o něco líp, o čem člověk mluví. A nebyl to vždycky jen intelektuální konstrukt. Bylo to cosi tělesného. Tu a tam jsem v obličeji toho nebo onoho východního spojence poznal záblesk úsměvu vlastní babičky, otcovu dikci, držení těla. Namlouvám si to?

Poslední dobou často myslím na jednu větu německé spisovatelky Juli Zeh: Es geht nicht darum, Widersprüche aufzulösen, sondern sie auszuhalten. Volně přeloženo: Nejde o to protiklady řešit (rozpouštět), nýbrž je snášet.

Paradoxy, které si v sobě všichni nosíme, s sebou přinášejí určitou dynamiku. Málokdy jsem v zahraničí potkal například Polku či Poláka, kteří by se při jakékoli banální debatě plné klišé snažili vysvětlit, že Polsko není jenom katolická země. Mé češství sebou při každé takové situaci šilo a neustále mi podsouvalo otázku: Proč jim to neřeknou? Jacek sice od svých dvanácti, kdy přestával za návštěvu kostela od tety dostávat kapesné, už do žádného svatostánku nezavítal, ale nikdy nikomu jeho představy nevymlouvá. Dodnes se usmívá, a v přítomnosti svého zahraničního přítele o svém údajném katolictví dokonce vtipkuje. Udržuje tak v sobě rozhodně více paradoxů než já.

Do značné míry jsou Poláci pro Němce stejně jako Češi prostě Ostblock, ale zároveň si o nich kdekdo v Německu „něco myslí“. Jsou to často velice zjednodušené pivní pravdy a předsudky, ale je to něco: Poláci jsou katolíci a všichni umí řídit kamion. Nebo: Poláci nenávidí homosexuály a chtějí od Evropy to a ono.

Tohle „znamenat něco“ se zdá ve velkoměstech vůbec klíčové. V Berlíně jako by se tato otázka po něčem neustále stavěla do protikladu k ničemu, které je tady 77 let po válce stále cítit. Berlín v roce 1945 opravdu přestal existovat. A ačkoli spousta budov zase vyrostla a díky neskutečnému úsilí mnoha lidí bylo město znovu vybudováno, jako by za sebou pořád tahalo přízrak nicoty.

V takovém prostředí není z určitého pohledu nic horšího, než když si o vás nikdo nemyslí vůbec nic. A přesně to se děje, alespoň podle drtivé většiny mých osobních zkušeností, právě Čechům a Česku. Tak moc se z naší euroskeptické ulity bojíme vylézt, aby naše identita zůstala nezpochybněná, až se jakákoli představa o nás ve zbytku Evropy pomalu „rozpouští“. Chováme se jako učebnicově kontraproduktivní rodiče: Nedej bože, aby dítě chodilo ven, ještě by si mohlo přivodit nějakou zkušenost.

A nejsou to vždycky jen protiřečící si národní identity, které by měl člověk v sobě udržet. Několikrát se mě lidé z Česka ptali: „Jak to dělají Turci, když se přestěhují do Německa, zříkají se islámu?“ – Ne. A ani nevím, kde s odpovědí začít. Nejlépe snad takto: Mnoho identit je možné si udržet. Člověk to dělá denně. Člověk může mít nejen více pasů, ale i více rolí, orientací, referenčních bodů. Neznám nikoho, kdo by chtěl být oslovovaný třeba jen podle svého zaměstnání, a to ani když dělá práci svých snů. Nejsme jenom naše práce, jsme mimo jiné naše práce. Jde o to, tyto jiné identity spolu nebo vedle sebe anebo uvnitř sebe nechat žít.

Čím dál více mám pocit, že kamkoli se člověk z bývalého východního bloku hne, nese si vlastní hranici s sebou. Východ je tak snad nejvíce samotné přemýšlení o hranici mezi Východem a Západem. A my, kteří se k Východu podvědomě počítáme, taky často házíme sami sebe do jednoho pytle. Někdy tomu homogenizovanému souboru říkáme Slované, někdy – protože si se slovanským popisem nevystačíme – třeba Visegrádská čtyřka. Proměna veřejného diskurzu po začátku války na Ukrajině ovšem ukázala, že by náš obraz v zahraničí mohl konečně dostat pevnější tvar.