Článek
Spouštěčem je zde zápletka, která spolu s nezávaznou hravostí i poněkud podvratnou angažovaností přivádí na scénu uměle vytvořenou funkovou kapelu, jež má svým pozitivním poselstvím spustit novou hudební revoluci a zachránit socialismus.
V žádném případě ale nejde o revoluci zdola. Vše se děje na pokyn Gustáva Husáka, přičemž někdejší řadový kulturní referent Jiří má coby manažer kapely k dispozici prakticky všechny technické a ekonomické prostředky včetně „prezidentského kódu“ – ten někdy nepoužije, aby byl děj dramatičtější, a jindy použije, aby se děj nezasekl docela (neboť v roli odpudivého zloskřeta, který má skupině zabránit v hudebně-ideologické revoluci, nevystupuje nikdo jiný než mocný generální tajemník Jakeš).
Co se týče reálných historických předobrazů Veselého hrdinů, ústřední roli sehrává Lubomír Štrougal. Kariérního komunistu, který předsedal téměř všem normalizačním vládám, Veselý proměnil v psychologicky plastickou osobnost frontmana experimentální kapely: v dominantního nadsamce, který se ale neváhá na pódiu vydat, v excentrického tvůrce a hledače, jenž si zároveň uchovává jistý odstup; jeho zpěv je výbuchem živočišnosti, přitom jej neopouští starosvětsky gentlemanská diskrétnost a zásadovost.
Kdo přistoupí na pravidla Veselého energické hry, může se transmutacemi „pravdy a básně“ bavit až do konce románu – sestava kapely je k tomu dobrým předpokladem (třeba na kytaru v ní hraje fotbalista Antonín Panenka). Sebevětší potrhlost zde má smysl.
Naopak, kdo se nechá vést relativně přesným časovým vymezením románu (říjen 1988 až 17. listopad 1989, co kapitola, to měsíc) a půjde trudnou cestou trápení se nad promyšleností dobových reálií, pro toho to bude čtení přinejmenším matoucí. Próza sice pracuje s jistou Štrougalovou nonkonformitou, do odbojného funky konceptu už ale moc nezapadá Husák. Jeho románový výrok „Ať je vaše hudba kreativní jako Slušovice“ nemůže být než produktem autorovy fantazie, mimo jsou ale i pochvalné narážky na čínskou kulturní revoluci.
Objevují se tu také některé další reálie a události (jako Palachův týden), jiné kupodivu vůbec ne. Jistě, je vždy poněkud ošemetné psát o tom, co by v románu mělo a nemělo být, nicméně je-li zde jednou z nejaktivnějších postav Jakeš a pohybujeme-li se v prostředí socialistického šoubyznysu, zvukařů, vysokoškoláků a pražských subkulturních kmenů, trochu přeci jen zamrzí, že nedojde na slavný projev z Červeného Hrádku. Naopak s elegancí se Veselého text vypořádává s údajnou aférou mezi Štrougalem a Helenou Vondráčkovou.
Jako historický román příběh kapely Funky Leninz neobstojí, nutno ale říci, že jím ani nechce být. Ve chvíli, kdy by se autor chytal dobových souvislostí a utápěl se v líčení normalizační ušmudlanosti, hra končí – a veškerá sranda taky.
Jistá plochost v evokacích atmosfér naopak Veselému umožňuje rozehrát konceptuální grotesku, kde socialismus dostane druhou (nebo kolikátou) šanci – funk, hudba „černého národa“, má šířit entuziasmus a pozitivní energii mezi převážně metalovou pivní mládež pozdního socialismu. Náraz na beznadějně zdědkovatělou mentalitu režimu, který vlastně uměl už jen těžit uhlí a potírat kulturu, ale není jedinou příčinou neúspěchu. Autor má vše promyšlené ještě dále, až po utajené Marxovy pozdní spisy a antiutopické „outro“.
Bomba★Funk je vtipné a přímočaré čtení, které je navíc dost možná chytřejší, než se na první pohled zdá. Můžeme ho totiž číst jako drzé vlomení se mezi dva konvenční způsoby zachycení normalizace v kultuře: nejenže se Veselý ostalgicky neňahňá v pozapomenutých předmětech našich všedních socialistických dnů, ale ani se nestaví do pateticky antikomunistického šiku bojovníků skončených válek. Bomba★Funk lze však také brát „jen“ jako zhuštěný příběh jedné kapely: od počátečního muzikantského tápání, napodobování vzorů, hledání forem a vylaďování komunikačních kanálů přes vrcholné hity, dotek slávy, megalomanský projekt konceptuálního dvojalba až k finální dekadenci předznamenávající pád. Pokud bylo naznačeno, že jsou odstíny dobové šedi v románu poněkud ploché (a nakonec vlastně vůbec ne šedé), je nutno zároveň říci, že popisy hudebních zkoušek, koncertů a alb nezapřou mistra, tedy Veselého coby hudebního publicistu a autora zasvěceného a zároveň názorově vyhraněného průvodce „černou muzikou“ Hudba ohně.
Štrougalův zpěv i Panenkovy riffy ovládají atmosféru celého tohoto střeleného dobrodružství, pracuje se zde s reálnými hudebními odkazy (tím základním je kapela Parliament a jejich album z roku 1975 Mothership Connection), s poetikou technicistního světa i s lidskými starostmi a úzkostmi podobnými na Západě i na Východě.
Veselý vstupuje do literatury z hudební publicistiky (znáte ho i ze Salonu) a chtělo by se prohlásit, že možná proto postrádá u nás konvenční literární trudomyslnost. Napsal text naopak velmi vtipný, lehký, řekněme trochu lacině: funkový. Navíc se mu žádná postava neztratí, zápletky dojdou svých point – celá koncepce mixující dobovou ideologii a funk do sebe podivuhodně zapadá a situace, které generuje, udrží tempo i vtip až do konce. Nutno říci, že mezerám v pamětnické drobnokresbě navzdory.
Výtku si zaslouží snad jen nedbalá redakce (hrdinové hledají nedostupná zahraniční alba jednou v „Ústavu pro studium buržoazního myšlení“, jindy v „Ústavu pro studium západní popkultury“, šaty Heleny Vondráčkové jistě byly umělé, ale nejspíš ne z „polystyrenu“), naopak s textem souzní „letní“ paperbacková vazba i ilustrace Jiřího Franty a Davida Böhma.
Karel Veselý
Karel Veselý Bomba★Funk
BiggBoss
Karel Veselý: Bomba★Funk
