Článek
V šedesátých letech, v jednom z průduchů tehdejší skromné svobody, hostoval v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, což samo o sobě bylo dokonalé dada. Cunningham s gustem vylíčil svůj střet s tehdejšími paleoliticko-socialistickými pořadateli. Pořadatelé z roku ’97 naopak chránili slavného choreografa před hordou fotografů, kteří ho obklopili se svými samopaly a stříleli po něm blesky „vleže, vkleče, v dřepu“. Inu, hvězdné války.
V rozhovoru odpovídá Cunningham pohotově a na nic si nehraje. Je vstřícný, laskavý, svěžího ducha. Tento rozhovor nebyl dosud nikde publikován, a je tak pravděpodobně posledním, jím uděleným v Praze.
O vaší práci se vždy mluvilo jako o experimentu. Souhlasíte s tím? Pokládáte se za experimentátora?
Ano, myslím, že se mohu pokládat za experimentátora, protože se stále zajímám o nové možnosti; takže ano.
Když někdo provádí experiment, hodlá tím něco prokázat. Co chcete svým experimentem prokázat vy?
Chci prokázat, že lidé mohou koexistovat, aniž by jeden druhému překáželi. Že hudba, tanec a výtvarné umění mohou vedle sebe být, aniž by jeden druh umění sloužil druhému jako opora nebo rámec. Za tu dobu, co existuje náš soubor, hledáme praktické cesty k uskutečnění této nezávislé koexistence. Je to vlastně hledání praktické cesty ke svobodě. To, k čemu jsme se dobrali, je nabídkou pro lidi, pro svět. Klademe jim otázku: Jak pokračovat ve společné existenci v hranicích vzájemné svobody? To se projevuje i v mém přístupu k tanečníkům. Miluju taneční kroky, rád je vymýšlím a rád je předávám druhým, ale dbám na to, aby tanečníci ty kroky prováděli vlastním způsobem, aby hledali svou vlastní cestu, a ne aby mě imitovali. To je velmi důležité.
Váš taneční styl je pokládán za druh abstraktního, „čistého“ tance. Myslíte si, že čistota tance je něco důležitého?
Ne, to si nemyslím, v tomto smyslu ne. To, co je pro mě důležité, je nalézt pohyb, který je skutečný, který má schopnost stát se realitou, který není umělý, dekorativní, není manýrou. Pohyb, který odpovídá tomuto okamžiku a tomuto tanečníkovi, který nenapodobuje někoho jiného – to je, co stále hledám. Proto pokyny, které dávám tanečníkům, zůstávají v konkrétní fyzické rovině – „protáhni nohu dál, otoč hlavu tam a tam“ a ne „podívej se, jak to dělá…“.
Tanec je obvykle pokládán za umění mládí, mladých těl. Souhlasíte s tím?
Nikoli. To byste vylučovala z tance většinu lidí. Je pravda, že mladí lidé mají větší sílu, obratnost a mohou být v tanci virtuózní. Ale nejde jen o kvalitu tance, jde o pravdu života.
Stát se tanečníkem, to je velmi závažné rozhodnutí, něco jako vstoupit do kláštera…
Ó, to ano…!
V jaké chvíli jste se pro to rozhodl, kdy na vás přišlo to „osvícení“?
Asi bych to nedokázal říct. Odjakživa jsem chtěl dělat divadlo; ze začátku to bylo divadlo, ne tanec. Nebyl pro to žádný důvod, moje rodina neměla s divadlem nic společného. Nemusel jsem se vlastně nijak rozhodovat; bylo to tak nějak rozhodnuto za mě…
…předem?…
…Tak nějak, nevím proč. Je tu samozřejmě určitý zlom, kdy se musíte rozhodnout pro tu každodenní disciplínu, pro život s tancem, uvědomit si, co to představuje a jak to bude pokračovat. Hodně tanečníků to v takové chvíli vzdá a začnou dělat něco jiného. Vždyť musíte přijmout opakující se disciplínu tréninků, která může být otravná, musíte si k ní najít přístup, objevit v ní něco živoucího. Říct si: musím to absolvovat a v každém sebenezáživnějším cvičení si najít něco, co se podobá skutečnému tanci. Pak to můžu dělat pořád.
A teď, ve vašem věku, jak vypadá váš denní režim?
Probudím se, vstanu a asi půl hodiny cvičím jógu, to je pro mě moc důležité kvůli mým nemocným kyčlím. Pak jdu do studia, tam občas učím, tak jednou týdně, ne pravidelně jako dřív, jsou tam také jiní pedagogové pro pravidelné tréninky. Odpoledne máme zkoušku, ta trvá do šesti hodin. No, a to je můj den. A abych to vydržel, zavřu o víkendu dveře a jsem sám se svými dvěma kočkami, odpočívám.
Jak se vaše kočky jmenují?
Jedna je Losa, ta je černá. Té druhé říkám Bludge, je černobílá a vypadá jako chomáč (rozšafný smích hrdých majitelů koček).
…hm,… Věříte v Boha?
Věřím, že existuje něco mimo nás, co je důležité uznávat, ať tomu říkáme Bůh nebo nějak jinak.
Bojíte se smrti?
…Cože?! (ochraptěle, nevěřícně, s nedůtklivostí nedoslýchavého starce)
Jestli se bojíte smrti?
(po chvíli, s klidnou rozhodností) Ne. Ne.
Rozhovor byl původně pořízen v roce 1997 na objednávku jednoho společenského měsíčníku. Poté, co redaktor projevil záměr škrtnout svobodu, kočky, boha a smrt, jsem nesvolila k otištění. Nina Vangeli