Poslední mezi městy italskými? Reportáž Jiřího Přibáně z Rimini

Dosednutí na italském Jadranu bylo tvrdší a rozkolísanější než obvykle a letiště zcela opuštěné až na spolucestující a policisty, kteří nám znuděně kontrolovali pasy. Před terminálem stály jen dva taxíky, takže jsem rychle skočil do prvního a přizval ještě jeden pár, který se marně snažil na informacích zjistit, kdy pojede nejbližší kyvadlová doprava do města.

Když taxík vyrazil do centra, ukázalo se, že ti dva jsou studenti, kteří se právě vracejí ze Skotska domů, takže jsme si střídavě vyprávěli o přírodních krásách na sever od Hadriánova valu a neokoukaných místech východního pobřeží Itálie, na kterém jsme právě přistáli. Ona končila studia ekonomie, on se zabýval výpočetní technikou, ale oba se v tu chvíli těšili domů k rodičům a prarodičům i proto, že byli vyčerpáni skotskou stravou včetně smažené pizzy a čokoládových tyčinek, což pro ně obojí představovalo větší záhadu než prehistorická lochneska.

Je Rimini, původně římské Ariminum, nejošklivější antické město v Itálii? Leckoho by to mohlo napadnout při letmém pohledu na nekonečnou řadu slunečníků a lehátek uspořádaných na písečné pláži jako pastelky v prvňáčkově penálu. Zdejší hotely sice nesou honosné názvy Imperiale, Royal Plaza, Waldorf Suite či Piccadilly, ale ve skutečnosti jsou to krabice, jejichž účelem je pozřít co nejvíc hostů za co nejvíc peněz. Plážové bary hýří globální kýčovitou výzdobou, vyhrávají obehrané hity a nabízejí na italské poměry trestuhodně ochuzené pizzy i zmrzliny, a tím jen doplňují skličující obraz masové turistiky, jež je ale pro většinu jadranského pobřeží Itálie typická.

Rimini se stalo symbolem těchto obrazů lidského pekla, přičemž ve srovnání s nimi působí i Danteho výjevy z Božské komedie, dokončené v nedaleké Ravenně, jako venkovská idyla.

Kdysi tady končila římská via Flaminia spojující Řím s Jadranem, dnes tady končí někdejší představy o turismu jako demokratizující a humanistické aktivitě, kterou se lidé vzájemně poznávají, kultivují, vzdělávají a obohacují o nové zážitky a zkušenosti. V masové zábavě, jakou nabízí zdejší turistika, jde naopak o naplnění předem stanovených tužeb a očekávání, s nimiž návštěvníci přijíždějí.

Vládu tu pevně drží simulakra: na promenádě si lze vykouřit vodní dýmku v orientální zahradě či si zazpívat s Elvisem, zatímco opodál se na člověka usmívá letos všudypřítomná Barbie a japonský šéfkuchař se chlubí nejlepším suši široko daleko.

Těch pár ulic globalizované kultury a hotelů přitom zcela zatlačilo do ústraní bohaté rezidence a letoviska, které kdysi vtělily tomuto městu jeho moderní pověst. Tak tu stojí někdejší svět zahálejícího měšťanstva vedle neonové záře masové turistiky, ve které spleť barev a světel doprovází zvukový mišmaš nejrozmanitějších jazyků, včetně slovanských.

První dojmy mě však po chvíli vedou ke zpytování svědomí, protože i já patřím k těm, kdo si sem přijíždějí potvrdit, co již znají a s čím mají zkušenost. I moje první kroky vedou do parku Federika Felliniho, na jehož konci stojí Grand Hotel Rimini.

Tato secesní budova se dodnes vyjímá na riminské promenádě jako její nejcennější šperk, do něhož byly vloženy nejslavnější scény z Felliniho Amarcordu (v romaňském nářečí Já vzpomínám). Sem si emír přiváží svůj harém, tady se vojenští potentáti klaní jako loutky a unavenému hraběti nabídne svůdná Gradisca „potěšení“. Sen se mísí s realitou, okázalost s groteskou a hudba Nina Roty projasňuje večerní světla nejuvolněnějšího a nejveselejšího Felliniho filmu.

Bylo nás tam takových víc, co se procházeli hotelovou zahradou a připomínali si scény z filmu, od jehož vzniku letos uplynulo padesát let. A myslím, že jsme všichni věděli, že jde o podobné simulakrum, jaké vládne celé turistické části města, protože ve skutečnosti se tyto scény točily v někdejším kasinu v Anziu na opačném pobřeží Itálie a v římských studiích Cinecittà.

Co je skutečnější? Borgo ve filmu, nebo Borgo, které s Rimini spojuje Tiberiův most z antických dob a od Grand Hotelu je pár minut chůze? I z reálného Borga je dnes turistická atrakce s malými uličkami a pastelově barevnými domky, na jejichž fasádách lze najít nejrůznější výjevy včetně portrétů Felliniho s jeho oblíbenými herci. Někdejší chudá rybářská vesnice se tak stala iluzí srovnatelnou s těmi, jaké vyrábějí filmová studia.

To vše si velmi dobře uvědomuji, ale přesto, když míjím prodejnu novin a tabáku, podívám se pozorněji, jestli v ní náhodou za pultem nestojí kyprá trafikantka, kterou by nějaký dospívající chlapec chtěl nadzvednout silou mladické touhy.

Co je na Amarcordu tak poutavého? Myslím, že je to právě hravost a lehkost iluzivního vzpomínání na dětství, s níž se do jednotlivých cyklů ročních období dostávají vedle nabubřelých oficialit italského fašismu a světa dospělých i chlapecké masturbační fantazie hlavního hrdiny Titta. Realismus ustupuje figurkám a tato loutkohra paradoxně vrací realitě její lidskou tvář, protože nám umožňuje smát se i tomu, co se původně odehrávalo jako tragédie.

Tittův anarchisticky smýšlející tatínek by o tom po výslechu fašisty, kteří ho donutili vypít olej, mohl vyprávět. A maminka, která ho po tomto utrpení a ponížení láskyplně dovede domů, ošetří a omyje, by mohla také povídat.

Opojení ze zdejšího přímořského vzduchu nadnášejícího kolemjdoucí i v mlžném oparu rána nebo večera, který je přesně takový jako ve Felliniho filmu, ovšem končí, protože se i já, stejně jako většina návštěvníků Rimini, chystám vyrazit na návštěvu nezávislé republiky San Marino, jež se nachází na nedaleké hoře Monte Titano a jejíž tři věže tento stát, obklopený ze všech stran Itálií, chrání již od středověku.

Cesta do San Marina snad ani nemohla začít hůř. Zatímco na ulici se pohybovalo množství ukrajinských uprchlíků, jimž pomáhala charita, ve frontě na autobus předbíhali ruští turisté ověšení zlatými náhrdelníky a švýcarskými hodinkami. Bojovní na frontě i ve frontě, říkal jsem si v duchu a celou situaci vnímal jako jeden z paradoxů dnešní Evropy, jež sice podporuje Ukrajinu materiálně i morálně, ale současně se přiživuje na bohatství a zdrojích, ze kterých Rusko financuje svou válečnou agresi.

Ruský spisovatel Viktor Jerofejev označil příslušníky svého národa za potomky středověké Zlaté hordy, kteří si z Evropy vybírají jen to, co se jim líbí, ale ve skutečnosti je jim evropská kultura a její hodnoty cizí. To jsem ovšem ještě netušil, že dnešní San Marino žije právě z takových hord, které se na jeho území přijely ještě víc ozlatit a okázaleji obléknout.

Kdo sem cestuje v očekávání, že se mu odkryje další ze středověkých měst, jako jsou sousední San Leo, umbrijské Gubbio nebo Urbino v Marche, bude zklamaný. Na hranicích San Marina a po cestě na horu Monte Titano totiž návštěvníka vítají módní butiky a další obchody s luxusním zbožím v nákupních centrech, které si ošklivostí nezadají s předměstími amerického Středozápadu. Naděje, že tento nevkus zmizí v okamžiku, kdy autobus mine městské hradby San Marina, se definitivně rozplyne při pohledu na původně středověké uličky, které jsou dnes plné podprůměrných soch, prodejen upomínkových předmětů a parfumerií. Jako by se tady měli všichni navonět a v tomto opojení prožít falešný pocit, že se propadli v čase do minulosti.

Minulost je v San Marinu přestavěná a zbytky opevnění a středověkých budov se proměnily na moderní turistické simulakrum, vedle nějž bledne i plážová promenáda v Rimini.

Za zdmi sanmarinských vládních budov se navíc skrývá simulakrum politické, kde se relikty někdejších středověkých výsad prezentují jako moderní politické svobody a práva.

Země se chlubí, že její státní svrchovanost a ústavně republikánské zřízení jsou nejstarší na kontinentu a sahají až k samotnému Marinovi, kameníkovi z dnešního Chorvatska, který zde na přelomu 3. a 4. století, v čase Diokleciánova pronásledování křesťanů, založil klášterní komunitu. Namísto jedné tu mají hned dvě hlavy státu, které se volí každých šest měsíců. Země žije z finančnictví, obchodu a průmyslu.

Jenže ačkoli je tady údajně vysoká životní úroveň a vláda osvícená, nakonec doslova prchám zpět do Rimini.

Teprve při návratu autobusem do města vidím, že ten, kdo chce poznat, co je v Rimini opravdu důležité, nesmí vykročit z nádraží, kam ho přiveze letištní taxík, rovnou na pláž, ale opačným směrem do historického centra. Na jeho konci narazí na Augustův oblouk, jímž v roce 27 před naším letopočtem vzdal římský Senát hold císaři a kde končila ona via Flaminia spojující imperiální Řím s oblastí Romagny.

Dnes se touto stavbou obyvatelé Rimini chlubí jako nejstarším stojícím římským obloukem, který kdysi symbolizoval Augustův světový pořádek a staletí trvající Pax Romana a od něhož kdysi vedla hlavní městská ulice až k začátku via Emilia vedoucí z Rimini do dnešní Piacenzy.

Poloha i půdorys Rimini a celý region Emilia-Romagna jsou živým důkazem toho, jak se i do dnešního života Itálie a Evropy propisují mapy a křižovatky antického Říma s jeho politickými a kulturními dějinami a památkami. Nepřekvapí proto, že ty nejlepší renesanční mistry pozval právě sem kondotiér a vládce města Sigismondo Pandolfo Malatesta, přezdívaný pro svou válečnou dobyvačnost „vlk z Rimini“ a přes svůj nemanželský původ povýšený do šlechtického stavu císařem Zikmundem, jemuž my dodnes říkáme „liška ryšavá“.

Florentský polyglot a stavitel Leon Battista Alberti přišel s velkolepými plány přestavět místní františkánský kostel na Malatestovo osobní mauzoleum. Malatestův chrám zůstal nedokončen, takže na exteriéru se dodnes mohou studenti dějin architektury učit, jak se stavělo v renesanci. Zpoza matematicky symetrického obvodu postaveného dle Albertiho plánů přitom vykukují gotická okna původního kostela, takže je očividné, jak zásadní a symbolický význam mělo mauzoleum mít.

Jestliže exteriér představuje zvláštní svědectví renesančního staveniště, v interiéru se odhalí dobové představy o dokonalosti. Právě kvůli této stavbě Karel Čapek kdysi na obranu Rimini prohlásil, že „není poslední mezi městy italskými“, i když to ostatní v něm „nestojí za mnoho“.

Čapek totiž zemřel v době, kdy se Fellini teprve učil psát filmové scénáře, takže nemohl pochopitelně navštívit ani Felliniho muzeum umístěné v někdejší středověké Malatestově hradní pevnosti a vidět, jak si místní svého rodáka váží, takže na ulici narazíte například i na nosorožce v záchranném člunu upomínajícího na závěr filmu A loď pluje.

Teprve zpětně zjistím, že režisér tento snímek natočil přesně deset let po Amarcordu, takže si tu připomínám ne jedno, ale hned dvě důležitá filmová výročí.

Malatesta sice vedl permanentní válku s urbinským vévodou Federikem da Montefeltrem, ale když přišlo na umění, pozval si k provedení fresek ve svém chrámu Piera della Francesku, jehož slavný dvojportrét Federika a jeho ženy dnes obdivují návštěvníci florentské galerie Uffizi.

Je proto nejvyšší čas, abych se přiznal, že Albertiho chrám s della Franceskovou freskou zpodobňujícího Malatestu, jak se modlí k svatému Zikmundovi, mě do Rimini lákal více než představy Felliniho svůdných žen.

Od chvíle, kdy jsem před lety spatřil Kristův křest a Narození Páně v londýnské Národní galerii, zůstal jsem uměním Piera della Francesky okouzlen natolik, že jsem začal postupně navštěvovat všechny galerie a kostely, ve kterých jsou jeho obrazy a fresky k vidění – od Uffizi přes toskánské Arezzo nebo nedaleká městečka Sansepolcro a Monterchi až po Perugii v sousední Umbrii či milánskou galerii Pinacoteca di Brera.

I v Urbinu jsem byl hned několikrát, protože v tamním Montefeltrově renesančním paláci mají vystavené Bičování Krista i Madonnu di Senigallia hned vedle utopického obrazu Ideální město, o kterém se také donedávna spekulovalo, že by jeho autorem mohl být della Francesca.

V minulosti mě cesty z Urbina, od Rimini nepříliš vzdáleného, vždy nakonec zavedly jinam, nejspíš i proto, že jsem se utvrzoval v předsudku, že v Rimini to „nestojí za mnoho“. Nyní však vím, že to, co za něco stojí, najdete právě v Rimini, protože tady na samém jihovýchodě dnešní Emilie-Romagny lze na vlastní oči spatřit ojedinělý dialog mezi dvěma mistry italské renesance: Leonem Battistou Albertim a Pierem della Franceskou.

A tak i já vzpomínám – amarcord.