Poslední krajíc. Fejeton Aleny Zemančíkové

Pozoruju v našem domě výměnu generací. Slouží k tomu takový zvláštní akustický bod na chodníku pod mým oknem ve čtvrtém patře, z něhož je slyšet toho, kdo mluví, jako by stál přímo přede mnou. Stačí úkrok stranou a efekt zmizí.

Na tom místě pod oknem kdysi stávaly v šest ráno staré dámy z našeho domu, jak byly zvyklé chodit brzy do práce. Za rozbřesku venčily psy; když jsem se do domu nastěhovala, ti psi už byli staří. Pak psi umřeli, ale staré paní dál chodily časně ráno ven, zastavovaly se na tom akustickém místě a povídaly si. Byly to takové ty ranní zprávy o tom, co vařit a co mají v supermarketu v akci.

Potom přišel covid a hlasy zmizely. Pořád sice z domu vycházejí lidé časně ráno, ale už se nezastavují na kus řeči, slyším, jak startují auta. Už zemřely i ony staré dámy. Na jejich místě jsme teď my.

Moje přítelkyně a spolužačka z gymnázia celý život učila cizí jazyky na technické vysoké škole. Nijak svůj obor nepřeceňovala, ale dělala tu práci poctivě, hleděla studenty naučit, co můžou ve své profesi stavebních inženýrů potřebovat, a od zkoušek z angličtiny je nevyhazovala. Přesluhovala pár let, ale tento univerzitní rok už nenastoupila. Hned poté, co obdržela důchodový výměr, začala úporně kašlat, trvalo to tři měsíce, spotřebovala troje širokospektrá antibiotika, ale nic nepomáhalo.

Vzpomněla jsem si, jak jedno z mých dětí takhle hrozně marodilo v prvním ročníku gymnázia, až to vypadalo, že bude muset ze školy odejít. „Chceš se na to vykašlat?“ zeptal se dcery jeden dobrý rodinný známý – a ona se teprve poté, co odpověděla, že nechce, začala uzdravovat.

A moje přítelkyně? Možná kašle na důchod, v němž nemá program, a tak ji její organismus zaměstnává kašlem a chozením po vyšetřeních.

Jiná moje spolužačka pracovala na odboru životního prostředí menšího města. Mnoho let jsem ji navštěvovala ve stísněné kanceláři, kde se s kolegyní skoro nemohly vyhnout; když jedna jednala s občanem, druhá musela odejít.

Po letech se úřad přestěhoval do zrekonstruovaných prostor v zámku a nabyl pro všechny důstojnější podoby. Ale v novém prostředí je zvláštní akustika, a když za kamarádkou přišel někdo vyřizovat svou věc, zvuk hlasu se v prostoru tříštil a ona nerozuměla, co jí ten člověk říká. Byla s tím u doktora, zhoršil se jí sluch. Tak odešla předčasně do penze. No ano, vzpomínám si, i ty staré paní pod mým oknem hrozně hulákaly, i do telefonu v supermarketu, když se mezi regály domlouvaly s rodinnými příslušníky doma, co mají koupit.

Ve stáří selhávají smysly. Když se člověk dívá jen na to, co zná, ani si neuvědomí, jak špatně vidí, a když mluví jenom s někým, koho dobře zná, dlouho nemusí poznat, že špatně slyší. Člověk se snaží smysly pojmout svět a ten se zmenšuje spolu s úzkostí, co příště nedokážu.

Moje matka měla ve stáří trauma z návštěvy obvodního lékaře. Měl totiž v ordinaci puštěné rádio a ji to rušilo, nedokázala si vzpomenout na všechno, s čím do ordinace přišla, a nerozuměla lékařovým otázkám. Odcházela frustrovaná a rozhodnutá, že příště už doktorovi řekne, aby rádio vypnul – ale do smrti se k tomu neodhodlala. Ve stáří dovedeme být bezohlední a současně se sami za sebe neumíme postavit. Jsme přecitlivělí a svět nám na to nepřiznává nárok.

Lidský věk se prodlužuje, vedeme debatu, na kolik to společnost přijde a bude-li na to mít. Ale stejně důležitá je otázka, k čemu člověku ten prodloužený věk je. Má-li s ním společnost jednat jako s idiotem, pak není k ničemu.

Možná ani tak nepotřebujeme zvláštní televizní program pro seniory jako péči o to, aby se v televizi mluvilo srozumitelně. Třeba kvalitní dabing, protože nepřečteme titulky. Možná by nám prospěla legalizace marihuany, abychom nemuseli brát antidepresiva. A lepší balení chleba, aby člověk necítil v posledním krajíci plíseň.

V takových myšlenkách se vracím domů z nákupu a ke čtečce, která otevírá dveře do domu, přikládám místo čipu platební kartu.