Porozumět Krieglovi. Matěj Metelec nad knihou Martina Gromana

Vysvětlení je dvojí. Buď představuje Václav Havel univerzálně srozumitelnou šifru pro disent, k němuž Kriegel na konci života náležel, a odvolání se na jeho autoritu legitimizuje celoživotního komunistu navzdory jeho (nepopiratelnému) podílu na budování diktatury KSČ.

Nebo se jedná naopak o implicitní, jemnou polemiku s Havlovým výkladem Kriegla jako „jedné z velkých tragických postav našich novodobých dějin“. Tam, kde Havel vidí tragický konflikt komunistické „víry“ a vlastního svědomí, totiž Groman nachází spíše kontinuitu obojího, kterou dává do souvislosti s Krieglovým „hledáním důstojnosti pro člověka“. Což ovšem neznamená, že by se autor patosu „tragické postavy“ dokázal (či chtěl) zcela vyhnout.

Už obálka, jež odkazuje k československé vlajce, naznačuje, že životopis Františka Kriegla nebude příběhem vzestupů a pádů běžného komunistického funkcionáře. Neformálně oblečený Kriegel se na ní dívá kamsi mimo záběr, z tváře mu lze vyčíst zamyšlení, možná pochybnosti.

Franz Kriegel se narodil v městečku Stanislavov v rakouské Haliči. Stejně jako jeho generační souputník Stanislav Budín, pocházející z ruské části Ukrajiny, odešel studovat do Československa, kde na univerzitě neexistoval, na rozdíl od Polska, jemuž Halič připadla po první světové válce, židovský numerus clausus. Oba se stali Čechy vlastní volbou, Kriegel oficiálně až v roce 1946, kdy mu bylo uděleno československé občanství. Už o patnáct let dříve se ovšem stal komunistou.

Míra přesvědčivosti komunistické ideje, zvlášť pro mladého židovského intelektuála, je dnes těžko představitelná. O její síle nicméně svědčí, že se mladý lékař v roce 1936 vydal do Španělska, aby bojoval v řadách interbrigád proti generálu Frankovi. I když přesnější by bylo, že zachraňoval životy těch, kteří bojovali, protože ve Španělsku sloužil jako vojenský lékař.

Když byly interbrigády v roce 1938 rozpuštěny, byl evakuován do nepříliš přátelsky nakloněné Francie. Po řadě peripetií se dostal do Číny, kde strávil, znovu jako frontový lékař, celou druhou světovou válku. Po návratu do Československa v prosinci 1945 zaujal významné místo v aparátu KSČ a v únoru 1948 velel Lidovým milicím.

V době procesu se Slánským se takřka zázrakem vyhnul obvinění, snad proto, že nad ním držel ochrannou ruku Antonín Novotný. Po několika letech práce v nemocnici byl vyslán coby poradce na Kubu, kde prožil kubánskou raketovou krizi. Po návratu se stal poslancem Národního shromáždění a začal postupovat do vyšších a vyšších politických pozic, až v dubnu 1968 zasedl v předsednictvu KSČ.

Martin Groman umí psát a šestisetstránkový Kriegel patří ke čtenářsky nejatraktivnějším historickým biografiím posledních let.

Neaspiruje na to, vtáhnout do životopisného psaní teoretické aparáty, které by rozšířily jeho pole nad vyprávění životního příběhu svého aktéra, čtenářsky přístupný pozitivismus je ale lepší variantou než pozitivismus tříštěný neumělými pokusy o uplatnění nevstřebaných teoretických nástrojů.

Gromanův styl je snad jen místy až příliš lehký, třeba když pojmenovává pražské jaro jako „československý pokus o liberalizaci“ – tehdejším klíčovým termínem byla demokratizace, přinejmenším reformním komunistům však šlo hlavně o „hledání ztraceného smyslu revoluce“.

Právě československý pokus o reformu je jedním z těžišť knihy a jeho dramatům je věnována druhá nejdelší kapitola Osm jarních měsíců. Završuje ji pookupační únos vedoucích činitelů KSČ do SSSR, kde Kriegel odmítá podepsat Moskevský protokol, čímž se nejsilněji zapisuje do československých dějin.

Poněkud disproporčně naopak působí poslední a nejrozsáhlejší kapitola o Krieglových „disidentských“ letech. Vcelku je prvním šedesáti rokům jeho života, do ledna 1968, věnována polovina knihy a posledním deseti rokům celá půlka druhá.

V ní se najdou pozoruhodná místa, v nichž Groman vytěžuje Krieglovu písemnou pozůstalost, například polemické komentáře ke vzpomínkám Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, na nichž Krieglovi vadí, že Mlynář sám ze sebe dělá spiritus agens reformního procesu a zamlčuje důležitost těch, kteří se na něm podíleli zdola. Tyto pasáže však zmíněnou disproporci nezpůsobují.

Za tou stojí neporovnatelně rozsáhlejší pramenná základna, než jaká existuje k dřívějším etapám Krieglova života. S normalizací totiž přicházejí výpovědi velkého počtu agentů StB na Kriegla nasazených. Vytěžit co nejvíce tyto zdroje představuje pokušení, jemuž těžko odolává jakýkoli historik. Zároveň však jde o pramen, který odráží obtížně rozklíčovatelné motivace samotných konfidentů i jejich řídících důstojníků, což s sebou z povahy věci nese velmi pokřivenou perspektivu, kterou by Groman myslím mohl reflektovat hlouběji.

V úvodu zmíněnou tragickou rovinu podtrhuje nepříliš šťastné rozhodnutí umístit na hřbet knihy otázku objevující se v Krieglových zápiscích: „Běžel jsem i já celý svůj život za fata morganou?“ Zbytečně totiž podtrhuje v knize místy přítomný pocit spokojenosti, že jsme dnes už chytřejší a na rozdíl od Kriegla se nenecháme nachytat na ideologické svody. Dnešní svody ale nutně budou jiné a rovněž naše selhání budou nejspíš patrná až s patřičným odstupem.

Sám Groman v přemluvě klade coby zásadní otázku, již Krieglův život vyvolává, zda „to nakonec pochopil“, zda prozřel z komunismu. Jako by nebylo důležitější pochopit, proč mu komunismus tak dlouho přišel jako správná odpověď na hledání lidské důstojnosti.

V oné otázce se odrážejí obavy, že pochopit, proč někdo s nadšením budoval komunismus, znamená relativizovat lágry a justiční vraždy. Přitom bychom se mohli stejným právem ptát, zda Winston Churchill aspoň ke konci života pochopil, že rasismus je špatný. Nejspíš ne, na Chruchillově významu pro dějiny Británie, Evropy a světa to však těžko něco změní.

Kniha Kriegel naštěstí nestojí jen na podobném tázání a na mnoha místech se snaží poctivě porozumět Františku Krieglovi z pohledu jeho doby a ze života, který žil, a nikoli z perspektivy toho, kdo ví, jak to všechno dopadlo.