Pořád věřím v sílu argumentů. Kateřina Tučková o své divadelní hře Vitka i festivalu Meeting Brno

Na svou dobu velmi nekonvenční. Na hudební scénu vstoupila už ve dvacátých letech, patřila k první generaci žen, které se mohly dostat k vyššímu vzdělání a aktivně se prosadit ve veřejném prostoru, stát se expertkami ve svých oborech. Její situace tak nebyla úplně jednoduchá, působila v prostředí, které bylo z 99 procent mužské a logicky velmi nedůvěřivé. Vyrovnala se s tím po svém – bez ohledu na to, co si kdo myslel.

V centru jejího života stála tvorba. A tvorba byla taky to jediné, čemu byla vždycky věrná. Ženství pro ni tématem nebylo, přistupovala k němu pragmaticky. Šlo jí o jediný cíl: prorazit jako skladatelka a dirigentka, všechno ostatní byl prostředek, jak toho dosáhnout. Touhle cílevědomostí si nadělala dost nepřátel.

Symptomatické je, že když ji Ženská národní rada vyzvala, aby na slavnostním večeru dirigovala svou vlastní skladbu před prezidentem Benešem, kladla si otázku, zda ji oslovují kvůli jejímu umění, nebo jen proto, že je žena. Nelíbilo se jí, že by mohla být zneužita pro něco, co pro ni samu nebylo tak důležité – svůj talent a schopnosti kladla nad příslušnost k pohlaví. Nakonec ale souhlasila, protože věřila, že jí to pomůže v kariéře.

Tyto dva momenty silně tematizuje ve své korespondenci a mně přišly natolik zajímavé, že jsem je pojednala i ve hře. Na konci třicátých let byla Vitka pozvaná na mezi národní hudební festival do Londýna, kde dirigovala svou Vojenskou symfonietu s orchestrem BBC – což byl v jejím věku mimořádný úspěch. Její vystoupení sklidilo nebývalý ohlas, psal o ní tisk napříč Evropou. Ale jí bylo jasné, že se v předvečer války hodí do titulků především coby symbol protinacistického narativu, který s její hudbou neměl nic společného. Vadilo jí, že v ten okamžik přestala být na prvním místě skladatelkou, autorkou, že se z ní stala postava v cizím příběhu.

Nicméně překotný sled událostí jí neumožnil zabývat se tím příliš dlouho, vypukla válka, Vitka přišla o stipendium i o spojení s rodinou, navíc se tehdy v Paříži ocitla mezi dvěma muži: Bohuslavem Martinů a Jiřím Muchou; zkrátka osud odvedl její pozornost k tíživějším problémům.

Jeho vliv na ni byl asi silnější. Ale i když se podíváme na tvorbu Bohuslava Martinů, je jasné, že se některé skladby zrodily ze zvratů v jejich vztahu. Například jeho Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány z konce třicátých let se obvykle vykládá coby projev zármutku ze situace rodné země, v jeho dopisech Vitce však najdeme, že se především bál, že se svou milenkou vypuknutím války ztratí kontakt. Byl to mnohem víc osobní než národní stesk. O Pátém smyčcovém kvartetu i odborníci soudí, že je to pro Martinů naprosto nezvyklý výron emocí, způsobený jedním z poryvů v jejich vztahu. Anebo jsou tu Tre ricercari, které Martinů v korespondenci s Vitkou označuje za „naše“. Případně vzájemné škádlení milostnými koledami, které skládali jeden druhému.

Vitka pro něj byla múzou, ale i partnerkou v tvůrčím dialogu, kterou po její předčasné smrti nepřestal až do konce života hledat.

Ano, dokonce bych to označila za své klíčové téma. Mimořádný je pro mě především jeden konkrétní aspekt toho prolínání. Velké dějiny obvykle nezačínají rovnou vyhlášením války, mají své kořeny v předcházejících letech. A mě zajímají právě ty symptomy, ta plíživá proměna, během níž lidé mění svou perspektivu, jsou najednou tolerantnější ke zlu, případně se sami radikalizují.

Možná, že nějaké velké dějiny procházejí už i dneškem. Jen si toho v běhu svých přetížených životů nevšímáme. A to mě znervózňuje, mám z toho strach. Jsem zvyklá mít věci pod kontrolou. Proto se ve svých knihách nebo teď ve hře vracím zpět v čase, do krizí minulosti. Doufám, že mi to pomůže ty přicházející velké dějiny spatřit včas a zachovat se správně… I když je to možná marné. Vždyť ani před druhou světovou válkou značná část tehdejších elit neviděla, kam se Evropa řítí.

Bylo mi smutno. To, co tam členové hnutí Slušní lidé předvedli, dalece překročilo pokusy o diskusi nad inscenací i meze seriózního protestu.

Hra Naše násilí, vaše násilí je provokativní. Nabízí až fyzicky nepříjemný pohled na problematiku vztahu Západu k Východu. Uměleckými prostředky a nestandardně obtížnými hereckými výkony vzbuzuje emoce, které jsou pro mnohé diváky jistě neúnosné, pro jiné frustrující, pro další zas podnětné. Nikdo z účinkujících si však nezasloužil být ke zdi přimáčknut skupinou extremistů – právě oni svým chováním předvedli skutečné násilí. Proměnili fikční svět v reálnou skutečnost. Nerozumím, proč je některá média nazývají „aktivisty“, když je jejich chování už dlouhou dobu zřetelným projevem extremismu.

V případě reakce na tuto hru se nám hrozba velkých dějin předvedla ve své plné, nahnědlé – v případě Slušných lidí modré – podobě.

Když jsem se podrobněji seznamovala s tématy prvorepublikových feministek, zjišťovala, jaké naděje vkládaly do oné první generace odbornic s vysokoškolským vzděláním ve dvacátých letech, když jsem četla o jejich touze po rychlém zrovnoprávnění s muži, došlo mi, jak málo se od té doby podařilo – je až absurdní, s kolika věcmi jsme ani za sto let nepohnuli. Toto zjištění pak ovlivnilo předmluvu knižního vydání Vitky.

Ve hře samotné jsem se ale držela zpátky. Brala jsem ten text jako oslavu mimořádné hrdinky v kontextu její doby. Ústředním tématem je v něm vztah k tvorbě, snaha prosadit své dílo, celoživotní boj s nemocí, a nakonec i ten milostný trojúhelník, v němž všichni nějak selhávají. Přišlo mi, že kdybych z toho udělala feministický manifest, že bych se jen přiřadila k těm, kdo Vitku využívali coby nástroj pro své vlastní boje. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem s jejím příběhem mávat jako s transparentem na demonstraci za ženská práva.

Tady už mluvím sama za sebe, a mohu tak na rovinu konstatovat, že i když bych jako dcera osmdesátých let 20. století neměla mít teoreticky se sebeprosazením žádný problém, byla jsem za svůj život mnohokrát znevýhodněna jen proto, že jsem žena. Jako holka z vesnice a posléze z maloměsta jsem kolem sebe neměla nikoho, kdo by mi řekl, že mohu studovat, jak dlouho budu chtít, že záleží jen na mně, jakou se vydám cestou, a že mohu dosáhnout i nějakých úspěchů. Kolem mě neexistovaly ženské vzory, od kterých bych mohla načerpat sebevědomí. Naopak jsem byla neustále konfrontována s názorem, že investice do vzdělání žen nemá cenu nebo že mateřství je jedinou platnou hodnotou. Dokonce i na univerzitě jsem se setkala s pedagogem, který nám studentkám tvrdil, že stejně všechny brzo otěhotníme a skončíme maximálně jako učitelky.

To jsou zážitky, které mě dnes nutí jednat – a nejen mě, iniciativu I žárovka má sochu jsme spoluzaložily s dalšími ženami, jež mají podobné zkušenosti: s fotografkou Sylvou Ficovou nebo literární kritičkou Evou Klíčovou. Chceme představit několik významných historických osobností, které by mohly dcerám současnosti sloužit jako inspirace. Ukázat jim, jak by mohla vypadat jejich budoucnost, když se nenechají odradit. A také upozornit na fakt, že ve veřejném prostoru měst takové ženské vzory prostě nejsou – například v Brně je vedle zhruba sedmdesátky mužských soch a bust jediná socha ženská. Marie Kudeříková je navíc zastrčená ve vnitrobloku, kde na ni není moc vidět.

Jsou to všechno významné Brňanky – ženy, které se podílely na vzmachu města nebo ho proslavily v zahraničí. Počínaje Eliškou Rejčkou a konče loni zesnulou Elinou Machálkovou, která přežila romský holocaust a celý život zasvětila vzdělávání Romů a osvětě většinové populace. Je mezi nimi i Vitka a také Bertha von Suttnerová, lidskoprávní aktivistka, pacifistka a spisovatelka, která jako první žena získala v roce 1905 Nobelovu cenu za mír a o které se tady přesto, že se narodila v Praze a dětství strávila v Brně, vůbec neví.

Ano. Nejsem konfliktní typ, právě naopak – i když rozumím i těm, kterým už došla trpělivost. Já pořád věřím ve smírčí přístup a v sílu argumentů. Na tom jsme postavili i festival Meeting Brno, ať už se zasazujeme o česko-německé smíření, nebo nápravu nespravedlivých konfiskací majetků brněnských židovských rodin. Navíc myslím přibývá mužů, kterým stojí za to naslouchat a kteří se nebojí dělit o moc se ženami. Jen doufám, že o nápravu rozdílů v platech nebo rovné zastoupení žen v politice či řídících pozicích nebudeme muset usilovat další století.

Oproti tištěné verzi rozhovoru jsme text doplnili o reakci Kateřiny Tučkové na víkendové brněnské představení inscenace Naše násilí, vaše násilí, která se stala terčem protestu hnutí Slušní lidé.