Článek
Jak byste svou práci představil?
Spolu s bratrem Davidem se zabýváme analýzou sportovních dat. Snažíme se libereckému trenérskému štábu poskytnout co nejvíce užitečných informací. Primárně jde o statistiky, sběr dat ze zápasů, jejich interpretaci, ale má to přesah i k diskusím o taktice, ke sledování soupeřů, skautingu. Zároveň odhadujeme, kam se ubírá hokej jako celek, ideálně se pokoušíme podchytit jeho vývoj dřív než ostatní, předběhnout dobu.
Sport je stále z velké části postaven na náhodě, a o hokeji to platí zvlášť, my jdeme té náhodě vstříc, ale pořád je to hra. Neděláme ze sportu něco vypočitatelného, jen chceme našemu týmu zajistit drobnou výhodu.
Jakým způsobem se ta data sbírají?
V každém sportu je to trochu jinak. Nejdále je baseball, kde se data sbírají automaticky pomocí radarů a kamer, sleduje se rychlost a spin nadhozu, úhel odpalu, každý záběr mají rozfázovaný do milisekund. Zároveň se zachycuje i po stavení a chování hráčů v poli. V hokeji ještě nejsme tak daleko, už existují systémy, které přes čipy nebo kamery sledují pohyb hráčů, ale oficiální statistiky se stále sbírají ručně. A taky je rozdíl, jaké možnosti máme my v Česku a jaké jsou kupříkladu v kanadskoamerické NHL.
Co se s těmi nasbíranými údaji následně děje?
V hokeji máte nějaká základní data: góly, asistence, hity, kdy váš hráč tělem trefí soupeře, nebo třeba zblokované střely. No a analytici jako já se začali ptát: Co ta čísla vlastně znamenají? Jaký přínos má pro týmové vítězství, když váš hráč zblokuje hodně střel? Přičemž se ukázalo, že zrovna v tomhle žádná velká korelace není. Nebo se říká, že v play off musíte mít bojovníky a hity, jenže se zjistilo, že je to spíš obráceně, že častěji vyhrávají týmy, které se obejdou bez hitů.
Na základě podobných analýz se poté pozornost zaměřila k jiným, novým parametrům. Například k takzvanému corsi, což je jednoduchá individuální statistika: plusová a minusová bilance týmových střel, když je hráč na ledě. Pojmenovává vlastně přínos hráče – jestli s ním na hřišti tým víc útočí, nebo brání. Přidejte k tomu další statistiky, které sledují hráčovu aktivitu v každém střídání, a najednou máte mnohem pestřejší obrázek toho, co se v zápase děje. Nemusíte se pak spoléhat jen na situace, které vám utkvěly v paměti: kdo udělal hezkou kličku, kdo spadl na modré čáře a daroval soupeři gól. Lépe tak pochopíte a popíšete dovednosti toho kterého hráče, rozeberete jeho hru, přednosti, slabiny a můžete s tím spolu s trenéry pracovat.
Jaký je v českém prostředí vztah trenérů k takovému vědeckému přístupu k hokeji, zvlášť když jim rozbíjíte některé zažité stereotypy?
Nesetkal jsem se s vyloženě negativní odezvou, ale samozřejmě to budí lehkou nedůvěru. Obvykle jde spíše o nedorozumění, nepochopení toho, co analýza dat nabízí. Nemyslíme si, že můžeme celou hru spočítat od stolu. Jen se na to, co se na hřišti děje, snažíme dívat trochu jinak, než bylo dosud zvykem.
Sport je postaven na strašném zkreslení na základě výstupu. Když se vyhraje, je všechno v pohodě, když se prohraje, na dobré se zapomene. Jenže k dlouhodobému úspěchu potřebujete vědět, kde máte rezervy, že jste poslední tři zápasy vyhráli jen díky gólmanovi nebo že vás zachraňuje přesilovka. A samozřejmě naopak, neměl byste potopit hráče jen proto, že má smůlu.
Jak to vypadá v praxi? Jaký vliv můžete mít přes trenéry na hráče?
Třeba se pokoušíte u konkrétních hráčů posunout pozice, ze kterých v zápase střílejí. Nebo – v médiích se často opakuje mantra, že je potřeba hodně chodit před branku. Ale když se na podobné situace zaměříte, zjistíte, že to není tak jednoznačné. Že když všichni spoluhráči najedou před branku, nemá útočící hráč s kým kombinovat a je spíš těžší se prosadit. Až budeme mít i kamerové systémy, budeme moci jít ještě dál: ukazovat konkrétní vzorce, způsoby, systémy, které jsou na základě dlouhodobého pozorování efektivnější než jiné.
Vy jste analyzoval i letošní mistrovství světa, kde český tým vypadl už ve čtvrtfinále. Co jste vyzkoumal zajímavého?
Řešila se hra Davida Pastrňáka. Mluvilo se o tom, že ztrácí hodně puků. Jenže hokej není basketbal, kde je každá ztráta problém. V hokeji přijdete za jedno střídání o puk pětkrát desetkrát. Počítat, kolikrát ho kdo ztratil, je v tomhle zavádějící. Přes všechny ztráty byl totiž David Pastrňák stále jeden z našich nejlepších hráčů, jeden z mála, kteří se dokázali pravidelně dostávat k zakončení. A i když zkoumáte, jaké riziko představovala jeho hra pro českou defenzívu, zjistíte, že to tak špatné vůbec nebylo. Jenže mediální debata se bohužel opět vedla jen na základě dojmů.
Máte přesto pocit, že vám česká média jako analytikům dávají větší prostor než dřív?
Je pravda, že se o analýze dat začíná mluvit, hlavně v souvislosti s úspěchy fotbalové Slavie, pro kterou pracuje analytik Jakub Dobiáš a jeho firma – ale jsme opravdu stále na začátku. Ukazuje se, že kouzlo čísel tu dříve rozpoznali někteří trenéři a kluby a že se média teprve teď opatrně přidávají. Přitom potenciál je obrovský.
Je jasné, že nemůžete divákům a čtenářům vnucovat nějaké složité statistiky, musíte je zjednodušit do srozumitelné formy. Jedny noviny v Anglii už ohlásily, že vedle skutečných výsledků fotbalových zápasů budou lidem nabízet i skóre, kterým to „mělo dopadnout“ – na základě dění na hřišti, převahy, šancí a podobně. Taky se dá v poločasových záběrech u nějaké hlavičky ukázat jednoduché číslo, v kolika procentech případů se ze stejné situace skóruje. Místo toho, aby redaktor opakoval klišé o „stoprocentní“ šanci, uvidíme, že byla třeba dvaadvacetiprocentní. Nebo by někdo mohl napsat článek o tom, v čemže je tak výjimečný hokejista Jakub Voráček, že je to velmi dobrý tranzitní hráč, který dokáže zavést puk do útočného pásma, aniž by o něj přišel, a přidat, jak si v tomto vede v rámci týmu nebo celé NHL. Možností je bezpočet a věřím, že by to bavilo spoustu fanoušků.
Jak může datová analýza změnit hokej jako takový?
Nemyslím si, že bude víc umělý a robotický, jak občas někdo prohlašuje. Naopak mám pocit, že práce s čísly nahrává právě různým Pastrňákům, hráčům, kteří na ledě dokážou udělat něco nadstandardního. Trenéři se z principu hlavně vyhýbají riziku, upřednostňují konzervativnější hráče, kteří tolik nechybují. My díky analýzám dokážeme vyzdvihnout naopak ty, kteří sice zvyšují riziko na obou stranách kluziště, ale u nichž přínos v útoku převažuje. Hokej tak bude jistě o něco efektivnější hra. I proto, že útok můžete ovlivnit víc než obranu, jelikož v útoku držíte iniciativu. Určitě se ale nedá očekávat, že bychom časem našli nějaký svatý grál, ideál ní způsob, jak hrát. Pořád bude co zlepšovat, na co reagovat.
Před rozhovorem jsme se domlouvali, že nám uděláte takovou malou analýzu Jaromíra Jágra, který je v době, kdy spolu mluvíme, po konci na Floridě stále bez angažmá…
Z dat byl jeho přínos pro Floridu v minulé sezóně jasně patrný. Zařídil druhý nejvyšší počet gólů z celého týmu. Dokázal udělat něco navíc – a toho navíc bylo docela dost. Hodně se teď všude píše, že je pomalý. Ano, není nejrychlejší, ale stále si dobře kryje puk, dobře rozehrává. V ofenzívě je pořád tím takzvaným „rozdílovým hráčem“. Pokud se nezraní, mohl by mít na úrovni druhé nebo třetí lajny solidní přínos pro jakýkoliv klub NHL.
Jaromír Jágr na pražském mistrovství světa v roce 2015
Problém tak bude spíše v mimostatistické oblasti, kdy jde o obavy generálních manažerů, že se ostatní hráči budou muset Jágrovi přizpůsobovat, o jeho potenciál do dalších sezón, jeho požadavky na roli v týmu a výši platu, možná o jeho touhu dostat se do mužstva, které bude mít šanci vyhrát Stanley Cup…
Kromě seniorského mistrovství světa sledujete také mládežnické kategorie. Dá se z čísel vyčíst i to, proč český hokej už tak dlouho čeká na větší úspěch?
Určitě nemám v kapse zázračný recept, který vše spraví. Ale je pravda, že se některé věci opakují.
Neúspěch se u nás často svádí na „špatnou koncovku“, na to, že nedokážeme proměňovat šance. Ale když si to rozeberete, vidíte, že náš problém je vůbec něco vytvořit v útočné třetině. V hokeji padá spousta gólů po rychlých protiútocích či v přesilovkách, ale potom je v něm i dost situací, kdy z ničeho musíte vyrobit něco. A tam oproti jiným reprezentacím ztrácíme. Chybí nám dlouhodoběji nastavené obecnější principy, jak se v útočné třetině chovat, jak obranu soupeře rozhýbat, jak si pro sebe na ledě vytvořit čas a prostor. Když vidíte Rusy, Švédy nebo Kanaďany, oni tyhle věci dělají dost podobně od dorostenců po dospělé. Ne musíme je bezhlavě kopírovat, ale potřebujeme hráče, kteří intuitivně chápou principy vytváření šancí a dokážou je ohnout ve svůj prospěch.
