Článek
Proč jste se rozhodl natočit film o tragédii na ostrově Utøya, kde zemřelo 69 převážně mladých lidí?
Reagoval jsem na pocit přeživších a rodin obětí, že se vzpomínka na to, co se tenkrát stalo, z našeho povědomí vytrácí. Jako bychom se s tím vyrovnávali tak, že se soustředíme na jiné věci – na to, jak postavit znovu vládní budovy zničené při explozi v Oslu, která útoku na ostrově předcházela, kde by měl stát pomník, na všechno, co udělal ten terorista. Když řeknete 22. červenec 2011, lidé si nevybaví, co se tenkrát vlastně přihodilo. Máme svědky, dokumenty, ale nedokážeme tomu prožitku porozumět. Chtěl jsem, aby si to lidé mohli prožít po emocionální stránce. Součástí našeho ozdravného procesu by měla být i snaha ponořit se tam, kde to bolí.
Jak na film reagovali přeživší a rodiny zavražděných?
Samozřejmě i oni se ptali, jestli není na film moc brzo. Mnoho z nich nás pak ale podporovalo. Snímek jsem jim ukázal ještě před premiérou na Berlinale. Uspořádali jsme dvacet promítání, kam jsme pozvali i psychiatry a zdravotníky. Nakonec se všem hlavně ulevilo, když pochopili, o čem nevyprávíme – že se nesnažíme porozumět tomu teroristovi. Náš příběh je vyprávěný z perspektivy obětí, pachatele vůbec nejmenujeme. Nakonec byli přeživší za ten film i vděční, protože ukazuje to, co je pro mnoho z nich nemožné sdělit. Většina nebyla schopná svým nejbližším popsat, čím si prošli. V tom jsme jim snad pomohli.
Neměl jste obavu, že snímek, který divákům dovolí prožít si hrůzu toho útoku, může přiživit strach, o nějž teroristům také jde?
Nechtěl jsem vzbudit více strachu, než bylo bezpodmínečně nutné. Ale někdy i strach může vést k řešení…
Řada mladých lidí z Utøyy stále bojuje s pocitem viny – ačkoliv je jen jeden člověk, který by se měl cítit vinen, a ten sedí ve vězení. Ale i oni vinu cítí, ptají se, proč přežili, když ostatní zemřeli. Chtěl jsem ukázat, jak hrozné to tam bylo a že je v pořádku, pokud jste v tom pekle prostě jen utíkali. Člověk se nemusí hned chovat jako filmový hrdina. Někdo se zastavil a někomu pomohl, ale o tom, kdo zemřel a kdo ne, rozhodovala na prvním místě náhoda.
Hlavní hrdinka Kaja se o ostatní stará. Chtěl jste s ní dostat do filmu i kus naděje?
Naděje pokračuje s těmi, kteří přežili… A naděje leží i v tom, že se jako společnost budeme snažit mezi sebe začlenit jednotlivce, kteří se cítí vydědění, neschopní vyjádřit své názory a končí jako extremisté. Samozřejmě je otázka, kolik nesnášenlivosti jim můžeme dovolit verbalizovat. Ale pořád je lepší, aby se realizovali řečmi, s nimiž naprosto nesouhlasíme, než střílením. Tím, že diváky dostaneme do středu útoku, můžeme vyvolat otázku: Jak tomu lze do budoucna zabránit? Když vyjádříme, jak jsou tyto činy strašné, apelujeme na to, abychom začali jednat.
Plánoval jste od začátku natočit vše v jednom záběru?
Spousta přeživších mluvila především o tom, jak hrozně dlouho ten útok trval. Být nepřetržitě ostřelován po 72 minut je strašné. Chtěl jsem tam ten element času dostat tím, že odstraním střih i hudbu. Na natáčení v jednom záběru není nic zvláštního. Mimořádné bylo spíš to, že vám v tom jednom záběru hrají děti, neherci, kteří se snaží vyjádřit ty nejhorší možné emoce.
Jak dlouho trvalo natáčení?
Pět dní, každý den vznikla jedna verze celého filmu. Půl roku jsem hledal obsazení. Tři měsíce jsme zkoušeli a připravovali každičký detail. Nemohli jsme si dovolit žádnou improvizaci, jinak bychom ztratili kontrolu nad příběhem. Nacvičili jsme každý pohyb a doufali, že to vyjde, až herce pošlu do lesa jen s kameramanem a zvukařem. Ve scénáři byly momenty, kde by se dalo střihnout, kdyby něco nevyšlo. Ale to jsem si zakázal.
Erik Poppe
Ve filmu hrají samí mladí herci. Jak jste zajistil, aby pro ně natáčení nebylo traumatizující?
Měli jsme k dispozici odbornou pomoc, celý tým jsme monitorovali. Měl jsem promyšleno, jak případně změnit scénář, pokud by to někdo z herců nezvládl. Na jednu stranu to byl pro všechny šílený zážitek, netušil jsem, jak moc se do toho celý štáb položí. Ale ke konci týdne se všem ulevilo, když jsme věděli, že máme natočenou aspoň jednu velmi dobrou verzi. Zároveň nám bylo jasné, proč si tou noční můrou procházíme, jaká za ní leží myšlenka. Dnes jsou všichni ze štábu v pořádku a hrdí, že takový film natočili.
A jak moc náročný byl vznik snímku pro vás osobně?
Pracoval jsem na něm skoro tři roky. Samozřejmě že mě to změnilo. Bylo to náročné emočně, prakticky, eticky. Se všemi svými filmy trávím hodně času, ovšem nikdy jsem na svou práci nemyslel tolik jako teď. Často jsem cítil hněv a rozčilení. Ale také silnou potřebu udělat ten film pořádně. Hněv vůči pachateli je k ničemu, jeho čin nemůžete pochopit. Ale využil jsem ho jako pohon, dal mi energii. Pro celý štáb bylo důležité jedno slovo, dokonce jsem ho napsal na tabuli v kanceláři produkce – důstojnost. To byl základ, teprve pak přišla má umělecká vize. Hodně mě ten přístup limitoval, ale to nebylo důležité, navíc omezení můžou umění pomoct.
Jak jste pracoval s napětím, aby se z filmu nestal žánrový thriller?
Už při psaní scénáře jsem usiloval o jakýsi antifilm. Ty děti tehdy nevěděly, kdo střílí, útočník měl na sobě policejní uniformu. Ani nevěděly, kolik střelců je a kde jsou. Byly vyděšené a snažily se ukrýt, všude panoval chaos. Napětí tam bylo, chtěl jsem ho tedy i ve filmu. Ale špatné by bylo ho vytvářet z něčeho, co nebylo součástí toho příběhu. Žádný Hitchcock.
Ošemetné muselo být i rozhodnutí, kolik ve filmu ukázat násilí.
Šlo mi o to, zjistit, jak blízko se dá dostat k prožitku násilí. Ve filmu ho reprezentují hlavně výstřely. Je jich tam čtyři sta deset, stejně jako v reálu. V klasických hollywoodských filmech střílení vidíte, ale nereagujete na ně, přišli jste se do kina bavit. To jsem nechtěl. Tady to mělo působit tak hrozně, že skoro chcete kino opustit. A nevadí mi, pokud to někdo i udělá. Jen chci, aby měli diváci šanci to prožít a něco se při tom naučit.
