Pomníky mají s historickou pravdou jen málo společného. Jakub Rákosník o soše Zdeňka Nejedlého v Litomyšli

Každý politický režim v jakékoli epoše si formuje institucionalizované dějiny, s jejichž pomocí ospravedlňuje svou existenci. Pomníky jsou součástí takové institucionalizace, protože v symbolické rovině vyjadřují hodnoty považované v daném období za hodné následování. Změny režimů s sebou potom obvykle nesou i jistou míru obrazoborectví doprovázeného snahou vztyčovat pomníky nové, jež budou odrážet odlišné hodnoty.

Neradi si připouštíme, že už sama výroba pomníků je nevyhnutelnou manipulací s minulostí. Její ambivalenci se snaží vměstnat do černobílého vnímání světa. Pomník ztělesňuje dobro, je světlem, jež nás provází vstříc budoucnosti, a jakékoli připomenutí stínů vyvolává podezření z rouhačství.

Jistě, v autoritářských režimech je zpochybňovat příslušné symboly riskantnější, avšak ani v liberálních demokraciích to není bez rizika. Již Alexis de Tocqueville v první polovině 19. století vyjádřil obavu, že neformální demokratický konsenzus si nás svým tlakem na konformismus podmaňuje méně zjevně, ale duši zotročuje také.

Kdo si vzpomene na jaro 2020, kdy došlo ke zhanobení Churchillova pomníku v Praze, si jistě rovněž uvědomí, jaké vášně vyvolalo v případě tohoto nezpochybnitelného vítěze nad nacismem připomenutí jeho rasistických postojů či neochvějné víry v civilizační misi kolonialismu.

Konflikt o Koněva se pak v základu nijak nelišil. Trefně proto historik Jiří Smlsal tehdy poznamenal: „Pomníky ze své podstaty nepřipouštějí jemné rozdíly, vyzývají k uctívání, ne ke kritickému promýšlení. Pomníky vlastně nestavíme historickým osobnostem, ale sami sobě.“ Zpochybnění hodnot, jež jsme si s nimi spojili, se snadno stane zpochybněním nás samých, a proto tyto spory umí být tak vášnivé a osobní.

Musí však jít o pomníky, do nichž se promítají naše aktuální problémy a politické spory. Proto tolik irituje Churchill, jelikož je symbolickým ztělesněním hodnot konzervativních příznivců trhu, nebo Koněv, do něhož si jeho příznivci projektují panslavistické bratrství zabarvené nostalgií po éře socialismu.

Naopak takový Karel IV., kterého by šlo bez problémů vykreslit v antisemitských barvách, zůstává v mínění obyvatelstva „největším Čechem“.

Zatím poslední vlna bourání pomníků a přejmenování veřejných míst nás potkala po roce 1989. Přesto na řadě míst původní pomníky zůstaly a některé ulice jsou dodnes pojmenovány po přisluhovačích stalinismu.

V Litomyšli takto vydržel pomník Zdeňka Nejedlého. Tomu v letošním roce věnoval vynikající knihu nazvanou Příběh sochy Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Cesta k destrukci jednoho kultu pracovník Regionálního muzea v Litomyšli, historik a archivář Martin Boštík.

V detailní mikrohistorické sondě dokázal zúročit svůj dvě desítky let trvající zájem o tuto problematiku, díky čemuž se mu podařilo vytvořit barvitý portrét s velkým přesahem. Na tomto jedinečném a svou důležitostí vlastně jen regionálním tématu dokázal demonstrovat mechanismy bojů o pomníky, jež není těžké zobecnit. Ostatně do své knihy zařadil i kapitolu, v níž zachycuje boje o pomníky posledních let v nejrůznějších koutech světa, rozvířené hlavně kvůli systémovému rasismu a dědictví kolonialismu.

Sám autor na základě důkladné znalosti problematiky zastává spíše stanovisko, že by pomníky měly na svých místech zůstávat. To však neplatí bezvýhradně.

„V prvé řadě je nutné získat k dějinným událostem či osobnostem nutný odstup, nesmějí být předmětem sporu, jehož vyřešení rozdělí obyvatele na vítěze a poražené,“ dodává v závěru knihy.

Na počátku devadesátých let problém se sochou Nejedlého, jež byla instalována v roce 1978, litomyšlští elegantně vyřešili umístěním kamenné desky, uvádějící odstup soudobé české společnosti od tohoto sporného personálního symbolu komunistické kulturní politiky, aniž by se přistoupilo ke zbourání či ukrytí sochy kdesi v muzeu či lapidáriu. Litomyšl se za to dočkala ocenění z mnoha stran: od historiků i politiků, včetně Václava Havla.

Ač se mohlo zdát, že problém je vyřešen, problém setrvání sochy Nejedlého na svém místě periodicky narušoval klidné vody veřejného života ve městě i později. Lze přitom napříč dekádami rozlišit konstantní narativy, jež se navzájem utkávají.

Na jedné straně stojí výklad národně-komunistický. V něm je Nejedlý chápán primárně jako ochranitel českého kulturního dědictví proti kosmopolitismu. Volně se pak k vlastenectví pojí slovanské reminiscence a nostalgie po komunistickém rovnostářství.

Opačný narativ prezentují političtí vězni. Ti zdůrazňují především to, že Nejedlý ztělesňoval stalinistickou fázi komunistické diktatury, pro niž byla typická nejvyšší míra teroru a perzekuce vlastního obyvatelstva. Její připomínání na veřejných prostranstvích je dnes proto zcela nepřijatelné a není k tomu ani žádný rozumný důvod.

Třetí narativ hledá střední cestu a je zjevně blízký i samotnému Boštíkovi. V soše Nejedlého vidí primárně příležitost k sebereflexi, k připomínání chvil hanby mlčícího davu, jehož příslušníci – byť s rozdílnou mírou viny a odpovědnosti – přispívali k provozu komunistického panství v naší zemi.

Boštík připomíná, že z některých vzorně konformních obyvatel normalizačního Československa se stali ohniví odpůrci Nejedlého sochy teprve během posledních tří desetiletí.

„Bylo by proto krutým omylem, kdybychom si do něho promítali vlastní stíny a cítili se uspokojeni, že se nám podařilo lokalizovat zlo, které je na druhé straně než my sami,“ konstatuje autor v závěru knihy.

Socialismus v Československu nebyl budován bez široké podpory veřejnosti. Obraz nevinné společnosti úpějící za Rakouska, pak za nacistů a potom za komunistů je příliš pohodlný. Na koho se budeme vymlouvat v budoucnosti kvůli dnešním časům: na nadnárodní kapitál, Brusel nebo na byznysmena se slovenskými kořeny?