Článek
Čeští recenzenti měli trochu potíž určit, nakolik lze zaměnit postoje hlavní hrdinky knihy Jany Dušejkové s těmi vašimi.
Nejsem tak radikální, i když se do ní samozřejmě promítly některé mé vlastní teorie a poznatky. Spíše však vychází z mé přítelkyně a sousedky, architektky, která odešla z Vratislavi, aby mohla žít na vesnici. Mají podobné názory. Nicméně to zaměňování mi nevadí. Je to vlastně kompliment, doklad toho, že jsem Janu Dušejkovou stvořila dostatečně přesvědčivou.
Ona hledá jakýsi vnitřní řád věcí, a uchyluje se proto k astrologii. Takové hledání je myslím základním tématem vašich knih…
Je pravda, že mí hrdinové zpravidla po nějakém vnitřním řádu pátrají, ale činí tak neobyčejnými, nekonvenčními způsoby. Chtěla jsem z Jany Dušejkové mít rebelku, někoho, kdo by typického měšťáka iritoval. A proto jsem k ní přimyslela víru v astrologii, která funguje i jako alternativa k polskému konzervativnímu katolickému pohledu na chod světa. Jana Dušejková patří ke generaci osmašedesátého, má vztah k New Age, což je něco, s čím u nás církev velmi usilovně bojuje.
Přijde vám potřeba lidí po znalosti nějakých vnitřních pravidel fungování světa pro dnešek typická?
Evropská civilizace byla do značné míry utvářena střetáváním různých pohledů právě na tato vnitřní pravidla. Nicméně teď žijeme v době, která je sice prezentována jako pestrá a multikulturní, ale myslím, že jsme spíše uvízli uprostřed jednoho obrovského mainstreamového proudu.
Proto jsem taky do své knihy zatáhla Williama Blakea, filosofa a básníka, který nabízí alternativu. Podobné alternativy často promýšlejí lidé, kteří se mimo onen proud ocitli dobrovolně, nebo byli na jeho okraj dotlačeni. Snaží se svým vlastním jazykem stvořit něco úplně nového. Dnes bychom o Blakeovi řekli, že je filosofem stavícím se proti establishmentu, bláznem, buřičem, a v tom je pro lidi na okraji inspirativní. V mém románu Blakeovy verše spojují Janiny přátele, kteří v této malé skupince vyznávají úplně jiné hodnoty než lidé okolo a hledají znovu odpovědi na některé základní etické otázky.
A není hledání takového vnitřního řádu spíše individuální záležitostí?
Hledat ho sám za sebe je skvělé, oceňuji, když se o to někdo pokouší, ale takhle žádné společenské změny nedosáhnete. Teprve ve skupině to dostává smysl.
Olga Tokarczuková
Vy jste žila na periferii, ve vesnici v Kladsku, daleko od vlivu centra. Jak se vám tam dařilo ono hledání?
Paradoxně mi to jde lépe teď, po návratu do Vratislavi. Mám větší možnost se s lidmi potkávat a diskutovat s nimi. Ale periferii jsem neopustila, často do Kladska jezdím a zůstávám tam i mentálně. Ve velkém městě bydlím čistě z pragmatických důvodů: je to blízko k lékaři a vyhnu se sněhovým závějím, navíc mi na vesnici nikdy nefungoval internet.
Jedním z pro mě zajímavých témat knihy je stáří. Jana Dušejková má velkou vnitřní sílu, ale kvůli svému věku už ji není schopna projevit navenek.
V polské literatuře, ale i filmu či v médiích se takřka neobjevují starší lidé. Všude je plno mladých aktivních mužů a krásných mladých žen. Chtěla jsem vyplnit tuhle mezeru, napravit zkreslený obraz skutečnosti. A pak sama se blížím k momentu, kdy mě lidé začnou brát jako starší paní a odstaví mě stranou. I Jana Dušejková je v mém románu několikrát vyloučena ze společnosti mladých, krásných a bohatých jen proto, že je žena, že je stará a že nemá žádnou moc.
Obdivujete Janu Dušejkovou v nějakém směru?
Je mi blízká, mám ji ráda. A taky se jí trochu bojím, protože ona dovádí své názory a přesvědčení do krajností, a může být proto lidem nebezpečná. Přesto ale, když jsem se blížila ke konci knihy a rozhodovala se, zda ji potrestat, třeba poslat do vězení, došla jsem k tomu, že jí to nemůžu udělat.
Dalším klíčovým tématem vašich próz jsou hranice.
Fascinuje mě samotná koncepce hranic, něčeho, co odděluje bílou od černé, A od B, a ráda zkoumám prostor, kudy hranice probíhá. Důležitým hnacím motorem mého psaní je pak jejich rozmývání, což se ale netýká jen hranic fyzických, mezi státy, ale i těch mezi kulturami nebo třeba mezi muži a ženami.
Jste úspěšná spisovatelka, hodně cestujete, objevujete. Jaký to má vliv na toto vaše téma?
Hranice stále fungují jako něco, co lidem chrání jejich představy před vnějšími vlivy. Platí to nejen o hranicích fyzických, ale především o těch v mentální mapě, kterou si v sobě nosíme.
Když jsem cestovala po muslimských zemích, zjistila jsem, jak nespravedlivá klišé jsme si o nich utvořili. Třeba že mezi muslimy hrozí samotné ženě znásilnění a řada dalších příšerných věcí a že by tam tedy sama raději neměla jezdit. A přitom jsem se v žádné evropské zemi nesetkala s takovým zájmem a s takovou podporou a celou dobu jsme se tam s mým dvanáctiletým synem cítili naprosto bezpečně. Svět je bezpečné místo. To pro mě bylo velmi očišťující, osvobozující poznání, které fungovalo i jako svého druhu terapie, protože jsem jinak dost neurotická a všeho se bojím.
Jak v této souvislosti vnímáte, co se teď děje v Evropě, kde to spíše vypadá, že se hranice zase budují?
Je to spontánní reakce na krizi, lidé se vracejí na své vlastní dvorečky, zpět ke starým známým pojmům jako národ a vlast. Reakce je to ale psychotická. Před Evropou pořád zůstává jediná přirozená cesta, cesta integrace, kdy budou hranice všeho druhu spíše zanikat.
Olga Tokarczuková
Z českých spisovatelů a spisovatelek mám pocit, že se jim po rozpadu východního bloku ulevilo, že už nemusejí plnit funkci „svědomí národa“. Byla tahle úleva cítit i v Polsku?
Ano. Bylo osvěžující se najednou vydat cestou individuálních příběhů, ale už po roce 2000 se ukázalo, že to nikam nevede. Imé první romány byly především cestou ke mně samotné, ale od jisté doby se psaním snažím spíše o nějakou obecnější změnu v myšlení. Nejsem političkou, nemám moc, nemůžu nikoho ovládat, moje síla je v tom, že ukazuji místa, kterých si ještě nikdo nevšiml, a způsoby, které ještě nikdo nevyzkoušel.
Když vás někdo na základě toho označí za angažovanou autorku, dotkne se vás to?
Nejde psát, aniž by se člověk v něčem neangažoval… To slovo má samozřejmě staré významy z komunistických dob, které se mi nelíbí. Je zkompromitované. Cokoliv politické mi svého času připadalo pošpiněné. Teprve postupně jsem si uvědomila, že i můj feminismus je politický, moje vegetariánství je politické. Ostatně i výběr starší hrdinky v mé poslední knize je politickou volbou. Je to otázka redefinování těchto zkompromitovaných pojmů.
Když jsme u slov, ekologičtí aktivisté jsou u nás poměrně často prohlašováni za ekoteroristy, slovo feministka se zase běžně užívá jako nadávka. V katolickém Polsku je to zřejmě podobné, možná horší…
Účastním se volebních kampaní polských zelených, často vystupuju na jejich podporu. Úspěch u lidí ale nemají, zůstávají mimo parlament. Stále cítím určité negativní nastavení společnosti, navíc je u nás nebezpečně stabilní politická situace, v níž hrají prim dvě pravicové strany. Polsko je konzervativní země, katolická církev je ze své podstaty antiekologická a ani média nemají k ekologii a feminismu nejlepší vztah. A minimálně přes dvě generace výraznější změnu nečekám.
Z polské reality se Česko jeví jako země otevřená a liberální. Hodně se o tom teď diskutovalo v souvislosti s pohřbem Václava Havla. Poláci vám závidí, že se nezměnil v politická jatka, v bitvu ani v hluboce katolický obřad, že to bylo klidné rozloučení. Sice si o vás pořád myslíme, že jste takoví pepíci, zároveň se však na jih často díváme právě se závistí, v tom dobrém slova smyslu. Ve své poslední knize jsem to trochu nadlehčila a vytvořila obraz Čechů, kteří po večerech nedělají nic jiného, než že sedí u krbu a čtou Blakeovy básně.
Čeští recenzenti na tom ocenili váš smysl pro ironii.
Ale i ironie vždy vychází z něčeho pravdivého. Není náhodou, že Jana Dušejková nakonec utíká z Polska zrovna do Čech.
Autor rozhovoru děkuje za tlumočení Lucii Zakopalové.
Olga Tokarczuková:
Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Přeložil Petr Vidlák.
Host 2010