Politika vděku a viny. Esej Jana Géryka

Politické jednání se však od politického myšlení podle Arona liší. Zatímco politické myšlení „vyžaduje maximální možnou racionalitu“, politické jednání je nečisté, „musí využívat lidské vášně“.

Aron sám to zažil při nástupu Adolfa Hitlera k moci, který pozoroval přímo v Německu. A později mu nutnost zkoumání psychologických příčin politického jednání potvrdil začátek druhé světové války: „Ještě v roce 1938 bylo nemožné dokázat, že Hitler bude válčit. Vždyť jsme mu koneckonců ve třicátém osmém přenechali vládu nad celou střední Evropou, což by plně uspokojilo ambice vilémovského Německa. Nebylo proto snadné dokázat, že Hitler bude chtít víc. Přesvědčení vycházelo z Hitlerovy psychiky, museli jste se do Hitlera vcítit; cítit, co ve skutečnosti je národní socialismus.“

Podobně jako v případě útoku hitlerovského Německa na Polsko bylo mnoho lidí, včetně státníků a expertů, překvapeno útokem putinovského Ruska na Ukrajinu v únoru 2022. Pro Němce či Francouze to byl zcela iracionální krok, vedoucí ke zpřetrhání ekonomických, politických i kulturních vazeb Ruska na Evropu. V Kremlu se však motivace zjevně řídí podle jiných kritérií, než je výhodnost vzájemného obchodování.

V roce 2016 definoval politický geograf Michael Romancov ruskou pozici prostřednictvím čtyř „V“: „Rusové jsou přesvědčeni o tom, že jsou výjimeční, že jsou velcí, že jsou vítězní a očekávají vděk .“ Přičemž jako zásadní se mu jevila právě potřeba vděku.

Tehdy ještě ani Romancov nepředpokládal bezprostřední vojenskou hrozbu, nicméně konstatoval, že je „zapotřebí se mít před Ruskem na pozoru, právě pokud jde o to, jakým způsobem si oni představují, že jim bude projevován vděk – ať už za osvobození, za dodávky plynu, nebo za cokoli jiného“.

Pokud jde o ruský plyn, nešlo podle Romancova čekat jen standardní smluvní průběh poptávky, dodávky a platby, vyvstávala zde právě ještě penězi nevyjádřitelná okolnost projevu vděku.

Otázka vděku za osvobození zemí pozdějšího sovětského bloku od nacismu je pak pro ruský sebeobraz zcela zásadní. Jinak by před několika lety nevzbudily takové emoce a diplomatickou roztržku iniciativy pražských komunálních politiků Ondřeje Koláře, který nechal z Bubenče odstranit sochu maršála Koněva, a Pavla Novotného, jenž umístil v Řeporyjích památník vlasovců padlých při osvobozování Prahy.

Novotný byl v otázce vlasovců, kteří jsou v sovětské/ruské interpretaci považováni za zločince spolupracující s nacisty, dokonce zpovídán v ruské státní televizi coby nevděčník upozaďující roli Rudé armády při osvobozování Československa.

Se znalostí klíčové role vděku a jeho vynucování v ruské politice jsme si tehdy mohli položit otázku: Neprohlubují i tyto zdánlivě marginální akce zbytečně a s potenciálně nebezpečnými následky ruskou zahořklost?

Na druhé straně je však třeba se ptát: Byl někdy putinovský režim legitimním adresátem našeho vděku padlým sovětským vojákům?

Připodobněme problém k následující situaci: Zachránil-li pár generací nazpět nějaký muž život vašemu dědovi (bez čehož byste tu dnes nebyli), je nutné za tento čin projevovat vděk jeho hrubiánskému vnukovi, který nedávno znásilnil svou sousedku? Nebo si dokonce myslet, že byste měli, kvůli zatěžkání starým vděkem, zakrývat oči před vnukovým zločinem?

Vděk je významnou narativní kategorií, poutá nás k minulé události a jejím aktérům a do jisté míry určuje náš vztah k nim do budoucna. Také vděk však má své hranice a důležitým prahovým momentem v příbězích jednotlivců i společností bývá nakreslení tlusté čáry za minulými vazbami – ať už materiálními, či psychologickými. A to zejména tehdy, když vděk přestává být spontánní pozitivní emocí a je vynucováním ze strany adresáta přeměňován na závazek.

Střední Evropa pociťuje v posledních desetiletích politiku vděku a snahu se z ní vyvázat zvláště silně. A nejedná se jen o Rusko, podobně se můžeme ptát i ve vztahu k Západu, jak ukazují Ivan Krastev a Stephen Holmes ve své politologicko-psychologické studii Světlo, které pohaslo: Vyúčtování (česky 2020). Ta vykresluje zrod středoevropského populismu ze zahořklosti a komplexu méněcennosti z nápodoby a dohánění vyspělé Evropy.

Bruselský ekonomický pohled tíživost pocitu vděku podle Krasteva a Holmese nemůže pochopit: „Skutečnost, že Polsko a Maďarsko patří mezi největší příjemce evropských peněz, činí v očích evropských byrokratů jejich revoltu proti EU zcela iracionální. (… ) Hlavní premisou současné evropské Ostpolitik je, že takto favorizovaní příjemci nemají právo si stěžovat.“

Mají být vděční, nebo snad ne?

Diskurz vděku je tradičně silně přítomen i v mezigeneračních diskusích.

„Tolik jsme toho pro vás obětovali,“ zní tradiční fráze rodičů vůči dětem s často nevyřčeným dovětkem „buďte za to vděční“.

Zejména ve vztahu k environmentální problematice se však situace komplikuje a od části mladších generací se opačným směrem nese pro změnu silný diskurz viny. Zvláště ve střední a východní Evropě máme před sebou obraz, který aktuálně tematizuje Michal Kašpárek ve svém románu Fosilie (2023).

Současní příslušníci střední generace, kterým nebylo umožněno se plně realizovat v období komunistického režimu, napnuli po revoluci veškeré síly, aby co nejlépe zabezpečili své děti, a umožnili jim tak dosáhnout toho, co jim samotným bylo upřeno. To vedlo k až přílišnému upnutí se na soukromou sféru, přičemž tento privatismus začíná být navazujícími generacemi stále silněji odmítán.

„Vlastní dcera ho viní z toho, že všechna ponížení, která za dvacet let v korporátu pro její blaho podstoupil, podstoupil zbytečně, a dokonce že tím přispěl k jejímu neštěstí,“ přemítá románový Vladimír. „Dostala jsem toho hromady, taťko. Takový hromady, že kdyby to samý dostal každej, tak svět hoří už teď,“ viní jej dcera za to, za co by on byl svému otci upřímně vděčný.

Co se změnilo? Jde o to, že pro část mladých lidí – mimo jiné z důvodu představy o blížící se klimatické katastrofě – přestává být referenčním okruhem rodina a stává se jím svět jako celek.

Kašpárek výborně ukazuje, jak se třecí plochou stává rodičovská floskule „jestli si chceš pokazit budoucnost, tak… “, přičemž problematické je tu zájmeno „si“. Právě to vyvolává představu, „jako by měl budoucnost každý jen tu svoji“.

Takto kriticky uvažuje dcera Julie, která při své účasti na blokádách těžby uhlí dospívá k závěru, že „budoucnost nemá každý svoji, že je jen jedna, společná, že budoucnost má buď všechen život, nebo nic“. Když se tedy otec staral primárně o její blahobyt, bylo to nutně na něčí úkor. Je vinen.

Výše naznačená situace je příkladem sporu, který s sebou přináší epocha antropocénu, tedy období, kdy člověk ovlivňuje přírodní procesy na planetě natolik zásadně, že se hovoří o nové geologické epoše. To je pro člověka tíživé, protože zjišťuje, že planeta Země coby náš domov je „přinejmenším potenciálně v ohrožení, a to tak, či onak kvůli nám“. Takto popisuje existenciální sílu pojmu antropocén filosofka Eliška Fulínová, a ukazuje tím osobní a adresnou stránku tohoto konceptu, zde silně zatíženého diskurzem viny.

Síla diskurzů vděku a viny, jak jsme si je nyní představili, spoluutváří psychologickou přetíženost dnešní doby. Přičemž v tomto smyslu můžeme kritizovat třeba i symbolické akce části klimatického hnutí, jako jsou blokace dopravy, které stigmatizují „příliš drobné viníky“ (řidiče) počínající si jinak dovoleně.

Alternativou stigmatizace dovoleného a apelů na individuální vinu jednotlivých konzumentů proto může být posouvání hranic zakázaného ze strany zákonodárce, a to i tehdy, není-li zatím změna z dovoleného/ dobrovolného na zakázané/ povinné motivována zásadní společenskou poptávkou (vzpomeňme zákaz jednorázových plastů či kouření v restauracích nebo zavedení povinnosti být v autě připoután; nic z toho nebylo svého času společností vnímáno jednoznačně).

Jde o překlad z morálního „mělo by se“ do právního „má být“, který vinu formalizuje a depsychologizuje, čímž zeslabuje atmosféru vzájemného obviňování.

V mezinárodním kontextu šla tato role práva vidět i u války na Ukrajině. Otázka viny se zde mohla řetězit. Zavinila válku pouze Putinova imperiální nostalgie? Nebo nese vinu i NATO svým „štěkáním u ruských dveří“, jak situaci ve východní Evropě popsal papež František? Toto prokopávání se do hloubi viny však lze přerušit poukazem na to, že zákaz agrese vůči jinému státu je pro všechny subjekty závaznou normou mezinárodního práva. Nelegitimnost ruského útoku je zde silně zdůvodněna jeho nelegalitou. Bez ohledu na psychologické motivace – agrese je prostě zakázána.

Na druhou stranu si však připomeňme Aronovo zjištění, že politické jednání musí využívat lidské vášně. Formální zákaz dílčího jednání totiž nutně nevede k obecnějšímu zvnitřnění určitých hodnot (udržitelnosti, starosti o svět, nenásilí). Proto jsou nakonec i morálně laděné legitimizační debaty využívající mimo jiné psychologizující diskurzy viny či vděku (a to i na velmi osobní úrovni) důležitou součástí proměn světa.

Jak ve svých úvahách pokračuje Eliška Fulínová, problémem antropocenního diskurzu totiž může být nejen jeho příliš osobní a adresný charakter, ale i opak: depersonalizace. Obecné tvrzení, že „lidstvo mění planetu“, může vést nejen k posílení individuálního diskurzu viny (lidstvo, tedy i já), ale i k opačnému závěru, že „když i národní státy jsou příliš malí páni, tak copak bych mohl přispět ke zmenšení potíží já osobně“.

Stále tak před sebou máme úkol hledání balance mezi právní regulací a individuální morální odpovědností, přičemž jde též o to jazyk odpovědnosti psychologicky nepřetěžovat až příliš silným diskurzem viny či vděku, a to zvláště v jeho generačně polarizující podobě.