Politická paměť musí být krátká, říká srbský spisovatel Vladimir Arsenijević

Když jsem ten román v roce 1994 napsal, bylo mi dvacet devět a byl jsem unavený a zklamaný ze svého života i ze směru, jakým se ubírá to, co zbylo z bývalé Jugoslávie. O tom ta kniha je. Získal jsem za ni největší literární cenu v Srbsku, byl jsem dokonce nejmladším laureátem v historii. Byl to protiválečný román, navíc jsem žil v zemi, která byla v devadesátých letech hlavním světovým padouchem, a zprávy o srbských válečných zločinech se objevovaly na titulních stranách novin po celé planetě. Zahraniční nakladatelé hledali přesně někoho, jako jsem byl já. Podepsal jsem tenkrát asi dvacet nakladatelských smluv. Pak jsem najednou byl všude, zvali mě do televize a kladli mi otázky typu: „Co s námi bude?“ Odpovídal jsem: „Jak to mám vědět?“ Něco podobného dnes asi zažívají spisovatelé ze Sýrie.

Jistě, tenkrát na nás byly uvaleny mezinárodní sankce, což neovlivnilo jenom ekonomiku a politiku, ale také kulturu. Umění ze zahraničí se k nám nedostávalo, takže se domácí kultura stala nezastupitelnou. Lidé potřebovali, aby jim někdo řekl, co se vlastně děje. Vzpomínám si, jak pro nás byla zásadní hudba – protiválečné protesty v Bělehradu byly vždycky doprovázeny svěžími alternativními kapelami, které v sobě měly rebelskou podstatu a jejichž hudba tvořila jakýsi „soundtrack“ našich demonstrací. Oporu lidem poskytovaly taky knihy, filmy a divadlo, důležité byly i některé rozhlasové a televizní stanice, které si uchovaly svobodu a nabízely jiný pohled než státní média.

Srbská literatura svět už nezajímá. Západ nás spolu s vámi, Polskem, zbytkem Balkánu či Ruskem vidí jako jednu slovanskou oblast, takže když někdo řekne, že našel výborného srbského spisovatele, západní nakladatel mu opáčí: „Ale my jsme už letos vydali jednoho Poláka.“ A čtenář si řekne: „Četl jsem tamtu východní věc, byla dobrá, ale nemusím takových přečíst pět.“ Obraz Srbska na Západě tak dnes tvoří filmy Emira Kusturici, kde hrají romské kapely, je tam podivná, pokroucená historie, drsný sex a lidé na sebe pořád křičí.

Před několika lety jsem napsal knihu Predátor o současném světě, o uprchlících a globální mobilitě. Hlavní postavou je kurdský jezída a v zahraničí nemohli pochopit, proč srbský autor píše o Iráku. S tím se ale potýkají i další literatury. Od Švéda se čeká, že napíše něco temného, kde bude hodně ticha a sněhových plání, od autora z Latinské Ameriky se chce magický realismus.

Je zvláštní, co se dnes v Evropě děje. Zažíváme velkou celoevropskou krizi identity, která nás všechny bohužel táhne k radikální, nacionalistické pravici.

Nedávno mě pozvali do Vídně na jednu výstavu právě s tématem krize a chtěli, abych k té příležitosti napsal krátkou esej. A já si v tu chvíli uvědomil, že mě to věčné mluvení o krizi trochu rozčiluje. Když se podíváte na lidi se skutečnými potížemi, dejme tomu obyvatele nigerijského venkova, jimž globální ropná společnost znečistila pitnou vodu, tak je nikdy ne uslyšíte mluvit o krizi. Na rozdíl od lidí žijících v přepychu uprostřed Vídně.

Neříkám, že v Evropě lidé nemají ekonomické problémy, a když se zeptáte mladých nezaměstnaných Španělů nebo Řeků, jistě vám k tomu řeknou své. Ale pořád nejde o krizi, jako byla ta v USA na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy zkrachoval burzovní trh a chudí lidé čekali ve frontách na chleba a polévku. A krize migrační? Do Evropy přišlo něco málo přes milión uprchlíků a všichni se z toho můžeme zbláznit. Ale v Turecku je jich dva a půl miliónu, v Jordánsku jeden a půl miliónu, což činí asi pětinu tamního obyvatelstva. Myslím si, že část té evropské krize je uměle vyrobená. Těží z ní média a někteří politici.

Ale ano. Když v roce 2008 přišla hospodářská krize, tak poprvé za dobu existence evropského kontinentu všichni lidé ve stejnou dobu používali stejný termín k vyjádření stejné obavy. Dán žil ve své realitě, zatímco Bulhar nebo Albánec v jiné, ale jejich reality byly v tutéž chvíli ohroženy stejným problémem – všichni cítili nejistotu z budoucnosti, pocit ohrožení, strach ze ztráty zaměstnání. Tohle byl podle mě první znak propojení Evropy, což je trochu děsivé, protože nás spojila negativní, a ne nějaká pozitivní hodnota. Ale aspoň něco.

Všichni srbští politici jsou nacionalisti, jenom někteří si řekli, že v této fázi jejich politické kariéry se jim vyplatí prezentovat se v zahraničí jinak. Nacionalismus je jediný koncept, který u většiny srbských voličů zabírá, takže o voličské menšiny se politici nestarají, nestojí jim to za to. V jistém smyslu ani nemáme politické strany – máme jenom jednu, nacionalistickou, rozdělenou do různých frakcí, které spolu bojují o moc. Je to svým způsobem osvobozující, protože od nich aspoň nečekáte převratné změny.

Po svržení Miloševiče v roce 2000 si naivní lidé včetně mě mysleli, že se objeví nové ideje a redefinujeme si, co Srbsko vlastně je, ale nic takového se nestalo. Byla to jen další nacionalistická revoluce provedená lidmi, kteří věděli, že jim stačí zbavit se Miloševiče a všechno ostatní může zůstat při starém.

Beru, ale jde jen o minoritní protesty, které pravděpodobně nikdy nepřerostou ve většinovou záležitost. Belgrade Waterfront je projekt přestavby zanedbaných oblastí na břehu Sávy, v němž jsou zaangažováni podnikatelé ze Spojených arabských emirátů, takže hrozí, že nám uprostřed Bělehradu vyroste malá Dubaj. To místo si říká o renovaci, ale ne o mrakodrapy. Na podobný projekt bychom navíc potřebovali mít fungující ekonomiku, kterou nemáme – nemůžeme si dovolit nechat si tu postavit obří budovy s kancelářemi a byty, aby pak zůstaly prázdné a z oblasti se stalo město duchů, jakých tu mimochodem máme už několik. Chtělo by to především kvalitní urbanistický projekt. Obávám se, že Belgrade Waterfront vzniká hlavně proto, aby na tom pár lidí obrovsky zbohatlo.

Částečně optimisticky můžeme hodnotit to, že podobné protesty proti přístupu politiků se nyní odehrávají i v Chorvatsku nebo v Makedonii, kde nedávno proběhla takzvaná „barevná revoluce“, a vlastně všude na Balkáně existuje srovnatelný pocit zrazení politickými elitami. A i když jsou to, jak jsem říkal, menšinové protesty, tak poprvé probíhají ve více zemích regionu a není v nich nic nacionalistického ani etnického. Jsou to ryze občanské iniciativy. Mohly by se jednou spojit do jednoho velkého hnutí, které povede k něčemu, jako bylo „arabské jaro“ – jen doufám, že s lepšími důsledky, než dnes vidíme na Blízkém východě.

Ano, byť těžko říct, co se s ní teď po britském referendu bude dít.

Stát nemusí dělat správnou politiku nebo být ekonomicky úspěšný, aby se do Evropské unie dostal; to je další absurdní věc. Na jedné západní ambasádě tady v Bělehradu jsem se dozvěděl, že mají zakázáno kritizovat srbského premiéra a prezidenta – kteří jsou oba váleční zločinci přímo zodpovědní za tisíce lidských životů, takže nechápu, jak vůbec můžou být na svobodě. Tito dva politici nesmějí být kritizováni, protože je Západ vnímá jako proevropské, perspektivní partnery, kteří Srbsko do roku 2020 přivedou do Evropské unie.

Nacionalismus srbským politikům doma vydobude kredit, s nímž pak hrají na evropské scéně. Potom můžou na požadavek Unie řešit třeba i problém Kosova, ačkoli tím u části voličů ztratí tvář, ale zkrátka mají kreditu nashromážděno tolik, že si nepopulární kroky můžou dovolit. Proto EU ví, že je lepší jednat s těmito lidmi než s marginální demokratickou stranou pohybující se někde na periferii politické mapy. Politická paměť je krátká nejenom na Balkáně, ale všude na světě. Musí být.

Rozhovor vznikl na rezidenčním pobytu v Bělehradu pořádaném Institutem umění – Divadelním ústavem a asociací Krokodil.