Článek
Netuším, zda autor salonního sloupku Jau, youtuber už ono nepříjemné vyšetření tlustého střeva někdy podstoupil, ze své zkušenosti vím, že po zhlédnutí pitvořících se mladých lidí pronášejících do kamery pitomoučké věty o knihách se přinejmenším dá lépe sedět na židli. Vlastně si zkouším představit, jakou bolest může způsobit naivní tlachání o literatuře. Nebylo by mnohem bolestivější, kdyby se o literatuře mlčelo?
Nadávání na youtubery je poslední dobou v módě. Z debat o tomto fenoménu jsem nabyl dojmu, že jsou horší než Islámský stát a neonacisté dohromady. Ne snad, že bych vydržel víc než minutu s hýkajícími jedinci, které sleduje můj jedenáctiletý syn. Zároveň si ale vždy vzpomenu na láteření svých vlastních rodičů, když zjistili, že jsme s kamarády strávili celý víkend hraním počítačových her. „Co z téhle generace vyroste?“ O čtvrtstoletí později poctivě splácíme hypotéky a děsíme se youtuberů, kteří údajně rozežírají naši skvělou, dokonale vzdělanou společnost jako rakovina. A teď si ještě navíc dovolí mluvit o literatuře. Taková drzost!
Jestli někdy hrozilo, že budu žít bez beletrie, pak jen díky hodinám českého jazyka na střední škole. Udělaly z literatury něco vznešeného, přímo nedotknutelného. Na otázku „O čem je ta kniha?“ vždy existovala jen jedna správná odpověď. Povinná četba se rovnala utrpení a raději jsem místo ní četl sci-fi romány, které mi učitelka nemohla zkazit. Potřeboval jsem utéct z nudy maloměsta a s Babičkou to při vší úctě šlo jen těžko. Jaké to prozření, když jsem na brigádě ve středoškolské knihovně začal číst Kdo chytá v žitě a zjistil, že „vážné“ literatury se není třeba bát. Lituju ty, kteří podobné satori nikdy nezažili.
O pár let později mi na seminářích profesora Zdeňka Kožmína na brněnské bohemistice došla jedna podstatná věc, jež mi otevřela úplně nový způsob přemýšlení o umění. K literatuře (stejně jako třeba k hudbě) se sice lze dost dobře vztahovat skrze akademickou erudici, s perfektním pojmoslovím a detailní znalostí kontextu, to nejdůležitější je ale přistupovat k ní s láskou – teprve pak nám bude ochotná vyjevit svá tajemství.
Že to zní banálně? Možná. Na druhou stranu jsem četl v životě už příliš mnoho akademických esejů, u nichž jsem se skutečně cítil podobně jako na té kolonoskopii. Asi i proto dokážu vzít na milost youtubery, kteří místo šermování teoriemi prostě jen tak plácají. Protože mám pocit, že to dělají z lásky k literatuře. Opravdu chceme, aby o románech či poezii mluvili jen vzdělaní profesoři či kritici? Pak se totiž z literatury stane věc určená pouze k vznešenému okukování či pokornému mlčení. A to by bylo to nejhorší, co bychom jí mohli udělat.
