Článek
Toximie vyšla v malém vydavatelství Lampa i Iskra Boża, kde vydává třeba Dorota Masłowská. Vyhledává vydavatel Paweł Dunin-Wąsowicz záměrně mladé autorky?
Mě našel na internetu – asi rok četl můj blog a teprve po jakémsi literárním čtení za mnou přišel. Musely ale uplynout dva roky, než jsem u něho vydala knihu. Texty, které jsem mu nosila, rychle stárly, Dunin se nad nimi ošklíbal a já neměla na debut sílu: Věděla jsem, že slabý debut pro mě může znamenat literární smrt hned na několik let. Teprve když jsem dostala několik cen za povídky, Dunin uznal, že by s tím mým psaním snad šlo něco udělat.
Toximie je zprvu vtipná, absurdní. Každý hrdina má nějakou obsesi, ale svým způsobem se s ní vyrovnává. Po chvíli ale čtenáři zamrzá úsměv na rtech – ani se nechce věřit, že by se něco podobného mohlo stát. Má Toximie reálný základ?
Posbírala jsem všechny absurdní a nedokončené příběhy z okolí. Skutečná je postava varšavského povstalce, který vydírá mladou dívku a dělá jí ze života náboženskosexuální peklo. Reálná je i postava stařenky, která prožívá extázi v blízkosti s Ježíšem a snaží se založit vlastní náboženské hnutí. Pravdivá je i historka pinčla, kterému vypadává oko a jeho majitelka mu ho musí třesoucí se rukou nandávat. A chata na světové úrovni čili tyrkysová bouda podobná zámku, kterou jeden z hrdinů staví na zahrádce, skutečně stojí nedaleko mého bydliště. Narazila jsem na ni na jedné z procházek a zeptala se majitelky, kdo ji projektoval. Odpověděla mi, že její zesnulý muž odjakživa toužil postavit si malý palác a že jí často vyhrožoval, že jakmile se mu bude protivit, uvězní ji na střeše.
Co vlastně slovo Toximie znamená?
Toximie je spojení dvou slov: toxinu, čili jedovaté látky, a alexitymie, nemoci, již charakterizuje neschopnost chápat, nazývat a vyjadřovat své emoce. Toximie výstižně opisuje situaci, v níž se lidé snaží vztahy navazovat, ale neangažovat se v nich. Kdysi jsem měla pocit, že to slovo je monstrum, ale když jsem začala knihu psát, rozhodla jsem se, že je potřeba ztupit mu drápy a obohatit ho groteskou, aby bylo zároveň výsměchem mediálnímu diskurzu o zániku mezilidských vztahů. Poté se ukázalo, že slovo žije svým vlastním životem, například na jakémsi katolickém portálu kdosi napsal, že jde o neschopnost vytvořit upřímný, hluboký svazek s Bohem. Takto ho totiž v knize vysvětluje stařenka Lucyna, ale samozřejmě že jde o vtip, který kdosi vzal vážně.
V Polsku v poslední dekádě promlouvají v mladé literatuře především autorky.
Tohle je vůbec dobrá doba pro ženy v polské kultuře, nejen v literatuře, ale i v hudbě nebo ve filmu. Možná proto, že stále musí utvrzovat svou pozici ve světě mužů. Polské autorky jsou jaksi společensky vnímavější, muži se soustředí spíše na osobní příběhy, introspektivní anebo na žánrovou literaturu.
Netajíte se inspirací v turpismu, literární demonstraci ošklivosti, dekadence. V Polsku byl živý především v 50. letech.
V dětství jsem uměla nazpaměť básně Stanisława Grochowiaka, který je hlavním představitelem polského turpismu. Můj otec ho miloval a často nahlas recitoval, stejně jako Bursu, Ratoně, sama jsem si našla Wojaczka, Poświatowskou, všechny tragické legendy polské poezie. Tramvaják Longin, který myslí v citátech a neustále se mu v hlavě honí jakési fráze, to má po mně. Turpismus do mé prózy prosákl naprosto přirozeně. Jsem citlivější na ošklivost nežli na krásu, přijde mi mnohem víc tvůrčí. Když jsem se přestěhovala na Grochów (varšavská čtvrť – pozn. red.), na místo, kterému vládne prázdno, jeho ošklivost ve mně nejprve vyvolala vzpouru a vnímala jsem ji surrealisticky, až poté jsem pochopila, že se tu neustále dějí stovky příběhů, že zdejší mikroklima má svou naraci, a začala jsem ji sama po svém rozvíjet.
Na pražském čtení jste prozradila, že jste ve zdejších ulicích našla leitmotiv pro svou další knihu, jímž jsou psi. Co vás na českém venčení tak zaujalo?
Poláci mají ke psům jiný přístup, ne tak osobní jako Češi, aspoň takový jsem měla pocit. V Praze jsem poprvé viděla psa v dětském kočárku. Anebo hlídače v uniformě, který si povídal se svým boxerem – obličej měl přímo u jeho tlamy. Bylo to mnohem intimnější, než kdyby tam seděl s kamarádem. Několikrát jsem viděla, jak páníček přemlouval tlustou psí fenu, aby se konečně pohla, protože je čas jít se vyčurat. Dělali jsme si potom srandu, že Poláci mají Boha a Češi psy, přičemž Češi vypadají, jako by se jim žilo lépe.