Článek
Největším problémem této útlé novely je, že na rozdíl od mnohých jiných románů, které vykreslují určitou provokativní podobu uspořádání společenských vztahů, není v žádném ohledu podvratná. Vychází pouze z onoho jednoho nápadu, kdy se vládnoucí skupina snaží přebudovat partnerské vztahy. Tato premisa přitom není v příběhu nijak uspokojivě ukotvena, respektive vyrůstá kolem ní řada nezodpovězených otázek: V jakém stavu byla společnost před nástupem nové vládnoucí skupiny? Co Hnutí svými opatřeními sleduje v dlouhodobém horizontu? Proč zvítězila – podle vypravěčky nenásilně – zrovna tato vize, když je výrazná část společnosti naladěna zcela opačně? Jak se může Hnutí udržet u moci, když z nového uspořádání vůbec nikdo neprofituje? Co ho legitimizuje? Kdo a jakým způsobem dohlíží na plnění regulí poté, co jsou muži a ženy z převýchovy propuštěni?
V důsledku dochází v textu k pouhému prohození mocenských rolí mezi pohlavími, a to, jak se zdá, především v oblasti sexuality. Jak je to s politickou reprezentací, uspořádáním institucí nebo rozdělením statků, není ve Stručných dějinách Hnutí podstatné. S naší sociální imaginací to musí být celkem špatné, když je za „odvážnou vizi“ považována zrovna takhle jednoduše vystavěná próza.
Kniha si v mnoha ohledech bere inspiraci v některých emancipačních myšlenkách, jež dovádí do naprosté krajnosti. Z celé pomyslné obrovské knihovny feministického uvažování jsou pro Hůlovou podstatná především témata milostných vztahů. Ta nejsou zasazena do žádného širšího rámce uvažování – ženy v Hnutí usilují zjevně především o vymýcení sexismu z veřejného prostoru a údajně radikální bojovnice vlastně nakonec chtějí jen potvrzení od mužů, že jsou různé tvary a stáří těl v pořádku. Jinou vizi nemají.
Knihu uvozuje citát z posledního románu francouzského prozaika Michela Houellebecqa Podvolení. V něm Houellebecq vykresluje Francii blízké budoucnosti, kde vyhrálo volby Muslimské bratrstvo. Hlavní hrdina potom právě v islámu spatřuje šanci, jak opět vtisknout své vyčerpané existenci smysl – islám pro něj ovšem nemá žádný duchovní rozměr, vnímá ho čistě pragmaticky. Jako potenciální konvertita si vybírá svou cestu „tržně“, na základě nabídky výhod: od mnohoženství po kariérní možnosti, které mu kolaborace s novým režimem přináší. Houellebecq tím ukazuje, jak moc se západní moderní společnost vyčerpala, a že tím skutečným novým impulzem, který by ji mohl zachránit, se v důsledku nemůže stát ani islám, ani jiné náboženství, ani žádný jiný podobný myšlenkový směr.
Stručné dějiny Hnutí v sobě takový intelektuálně provokativní fundament nemají. Neřeší vyčerpanost vztahů ani chybějící mystiku, jde v nich především o efektní vylíčení represivního aparátu. To se ale bez hlubšího ukotvení vznáší ve vzduchoprázdnu.
V některých ohlasech se o knize píše jako o varování, jenže není úplně jasné před čím. Pokud má jít o něco obecného ve smyslu, že bychom neměli jedné skupině dovolit týrat názorové oponenty, je to sdělení dost prostinké. Jestli má jít opravdu o feminismus, tak si z něj novela vybírá jen velice omezenou, nespojitou škálu motivů, které překrucuje a deformuje.
Navíc ve světě, kde se rozbíhá globální klimatický rozvrat a kde podle organizace Oxfam získalo jedno procento nejbohatších lidí čtyři pětiny loni vytvořeného bohatství, vypadá podobné varování dost mimoběžně. Hůlová se tu připojuje k těm, kdo hlavní hrozbu spatřují v „genderismu“ a podobných konceptech, které mají „zvrátit lidskou přirozenost“. Takový přístup umožňuje ignorovat všechno skutečně nebezpečné, obtížně řešitelné a namísto toho nabízí snadné odpovědi, že vše vyřeší návrat starých nerozporovaných rolí muže a ženy. Autorka se nevztahuje k nějaké zlověstné budoucnosti, svou novelou se obrací naopak do minulosti a volá po starých pořádcích. Chápu, že to může být přístup útěšný a úlevný. Přijmout ho ale znamená uzavřít se do pohodlného schématu – tedy vlastně to, co chce sama Hůlová kritizovat.
Namísto ruky sevřené v pěst by tak na obálce knihy mohla být fotografie útulného interiéru, kde je všechno známé a bezpečné a který v žádném ohledu neponouká své obyvatele, aby vyhlédli z okna ven – tady uvnitř přece všechno dává smysl a jiné vjemy by to mohly jen narušit.
Petra Hůlová
Petra Hůlová Stručné dějiny Hnutí
Torst
Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí
