Pohlédnout druhým do očí. Vyšlo pokračování románu Karin Lednické Šikmý kostel

Moderní národ na jedné straně poskytl podmínky pro rozvoj demokratické politiky a umožnil už i jenom to, abychom mohli diskutovat ve společném jazyce. Nabídl nám zdánlivě přirozené kulturní prostředí, bez něhož se jedinec nemůže vzdělávat, natož rozumět světu kolem sebe. Vytváření takového národa však – a na jeho hranicích zvláště – přineslo mnohým obrovské náklady.

Příkladem obdobné zkušenosti je i meziválečný a válečný osud černým uhlím obdařeného Těšínska, kam se ve druhém díle Šikmého kostela (Bílá vrána 2021) vracíme za našimi hrdiny mezi české Poláky a polské Čechy (či Slezany?), jež jsme v díle prvním opustili po vzniku mnohonárodnostního Československa.

Lednické se opět daří vyhnout se černobílým schématům, naopak na úrovni každodenního života zachycuje komplexní mechanismy, kterými se v sérii konfliktů utvářela moderní národní identita, respektive národní identity.

Jazykem společenských věd bychom řekli, že její román zachycuje procesy konstrukce národních identit po vzniku samostatného československého státu i po jeho pomnichovském rozkladu, a to na místě, které tvořilo ohnisko národní agitace a mobilizace hned několika politických sil.

Politické a ekonomické zájmy jsou podstatné pro pochopení moderního nacionalismu a vlastně všech moderních ideologií, jejichž jazyk vytváří z jednotlivců skupiny, které staví proti sobě. Což je důležité i pro druhý díl Šikmého kostela. Příběh románu stejně jako současné teorie nacionalismu nepočítá s tím, že příslušníkem národní skupiny se člověk rodí, naopak se jím stává, a to často proti své vůli, z donucení, proto aby nepřišel o práci nebo v extrémních případech o rodinu či o život.

Vzhledem k tomu, že se kniha odehrává na Těšínsku, jsme svědky hned několika vln „národní očisty“. Ta se demonstruje postupně v odchodu těch, kteří se identifikují s Polskem, po nějaké době naopak nuceným odchodem těch, kdo po roce 1918 pomáhali při budování československé identity, aby byli brzy všichni na několik let převálcováni nástupem Třetí říše, její ideologie a nelidského donucovacího aparátu.

Co nám prostředky literární fikce na pozadí těchto reálných příběhů dokážou říct?

Plasticky ukazují mnohomluvnost světa, v němž se na Těšínsku žilo a v němž všechny pokusy převést jej do jednoho jazyka, a narýsovat tak hranice národů, vedly k tu méně, tu více nesnesitelnému útlaku.

Americký sociolog Charles Tilly tyto mechanismy popisuje jako aktivaci hranice, kdy se mezi lidmi staví zdánlivě neprostupné překážky a jejich individuální jedinečnost se redukuje na příslušnost k určité skupině s jasnými charakteristikami.

Když se tyto charakteristiky spojí s jednoznačným hodnocením – ať už Poláků, Čechů, nebo Němců – ztrácí se konkrétní člověk a nastupuje jeho obraz, z něhož se pak velmi jednoduše může stát ideologií a propagandou stvořený obraz nepřítele.

Přesně takto jiný sociolog Zygmunt Bauman popisuje mechanismus, kterým se v nacistickém Německu z konkrétních židovských sousedů stávali všeobecní nepřátelé rasy.

Stejně tak Lednická zachycuje, jak se z nám známých lidí, jejichž rodiny, životy a vnímání světa sledujeme od konce 19. století, stávají příslušníci odlišných skupin stojících na opačných stranách politickou agitací narýsované hranice.

Podobně jako v prvním díle, který zachycuje osobní prožitky, příležitosti a náklady industrializace, ukazuje druhý díl, co všechno se pro konkrétního jednotlivce může skrývat v suchém označení národní identita.

Že je nějaká identita politicky konstruovaná, neznamená, že je nereálná. Naopak, lidské životy nejen formuje, ale za určitých okolností také znásilňuje. Vzhledem k tomu, že se významná část děje odehrává v období druhé světové války, znásilňuje v Šikmém kostele životy až za mez snesitelnosti. Projevy násilí, kterých se dotkl první díl, se v díle druhém mění v extrémní donucení, kolektivní krádeže a likvidaci celých skupin lidí. Jsme přímo uprostřed 20. století, kdy z uzdy utržené strašidlo nacionalismu obchází Evropou.

Stejně jako předchozí díl ani tento není pouze historickým románem, ale předává zprávu i současnosti. Jak sama autorka říká, nepíše historii Těšínska, ale zachycuje mnohem univerzálnější příběh lidí vydaných napospas zařazování do předem určených kategorií s předem danými vlastnostmi. Taková kategorizace pak umožňuje tyto skupiny zbavit jejich občanských a lidských charakteristik a udělat z nich bezejmennou masu, jež nakonec může být odmítnuta a odsunuta, případně pracovní armádu, která může být využita při nucených pracích.

Nebezpečím takové kategorizace jsme vystaveni každý den i dnes, když konkrétní lidi redukujeme na jejich příslušnost k národní, etnické či jiné identitě s předem danými domnělými vlastnostmi: Romové, kteří nepracují, uprchlíci, kteří nám práci kradou, či lidé v nouzi, kteří zneužívají sociální dávky.

Jak ukazují Bauman i Lednická, tomuto nebezpečí můžeme čelit, jen pokud pohlédneme do očí konkrétním lidem. Když namísto Poláka uvidíme strýce Tomka, namísto Češky jeho neteř Ženku a namísto Němce jejího bratra Leona. Nebo třeba Gertu z románu Kateřiny Tučkové anebo Hanu, titulní hrdinku prózy Aleny Mornštajnové.

Pouze tváří v tvář konkrétnímu druhému se v člověku spouští pochopení, odpovědnost za něj, a tím pádem i ohleduplnost. Už jenom proto stojí za to knihy Karin Lednické číst. A také proto, že jsou skvělou literaturou; to víme již z prvního dílu.

Autor je sociolog, autorka je překladatelka.