Článek
Literu už máš doma několik týdnů. Změnila něco konkrétního?
Zatím těžko soudit dalekosáhlost jejího vlivu. Kniha byla rozebraná už před udílením cen, ale myslím, že bez té skleněné věci by se nakladatel pro dotisk nerozhodl. Pro mé blízké, kteří se o poezii nezajímají, byla nejspíš signálem, že to, co dělám, má jakýsi smysl, když se to někomu zdá dobré – což mě naplňuje spíše ironickým smutkem. Většinou o tom, že píšu, neměli ponětí. Stoupl také zájem o autorská čtení, ale i tato vlna jistě brzy opadne. No a jak to bývá s girlandami a soutěžením v umění, vždy bude dost lidí, kteří budou soudit, že Literu měl dostat někdo jiný nebo že její nositel píše „mainstream“.
Knižní prvotinu jsi rozhodně neuspěchala. Tvá sbírka zrála dlouho. Nebála ses, že z ní bude přenošené dítě?
O své tvorbě nemám přehnané mínění a dlouho jsem neměla pocit, že je dobře vůbec psát, natož vydávat. Kniha sice vznikala pět let, jenže většinu času jen v mé hlavě. Samotné „psaní“ mi trvalo sotva dva roky. Že bude z knihy přenošené dítě, jsem se nebála, to spíše jiných věcí: že se mi nepodaří sdělit to, co zamýšlím, že budu zklamaná ze svých limitovaných vyjadřovacích schopností, že nedokážu dostát tomu, co jsem si předsevzala, tedy různorodosti, vrstevnatosti, tajemství, a přitom obyčejnosti a sdělnosti. Že si nedovedu poradit s vážností, která nesmí být vážná, má-li být brána vážně. Že budu muset různě slevovat a že se to tam jednoduše všechno nevejde.
Ještě před vydáním Týdnů vyvolaly tvé texty velmi negativní kritickou odezvu. Do Revolver Revue o nich napsal Štěpán Nosek. Nepomohl nakonec paradoxně té knize k úspěchu?
Pokud se první recenzi na knihu dostane větší pozornosti, zpravidla v českém prostředí předurčuje obsah a ladění kritických textů následujících. Možná přispěla k tomu, že si ty básně našlo víc lidí, aby se tou hrůzou pokochali. Věděli už, co si mají myslet. Druh reklamy to tedy zřejmě byl.
Jiná recenze zase mluví o „bouřlivácké básnící matce v nejlepších letech utržené z řetězu“. Pasáže, které má Michal Jareš v Tvaru patrně na mysli, já ale čtu jako výpověď současné ženy, která se snaží dostát konvencím a představám okolí, ale pronikavě si tuto svou situaci uvědomuje. Vnímáš rozdíly mezi mužským a ženským čtením svých textů?
Pozornosti recenzentů si vážím, ale ten citát je příkladnou ukázkou šovinismu české kritické obce. Kromě toho, že to považuju za neprofesionální, je to taky komické. Dovedeš si představit, že by česká recenzentka napsala třeba o Petru Borkovcovi, že je „bouřlivácký básnící otec v nejlepších letech utržený z řetězu“, nebo že by se vyjadřovala o jeho potenciálních sklonech k hysterii? Genderové hodnocení poezie se u nás toleruje, ostatně máme tu zpochybňovaný, leč široce užívaný termín ženská poezie. Ten výrok a jemu podobné se netýkají kvalit textu, je to podobizna autorky, plynoucí kromě jiného z víry, že jde o autobiografii, o „autentické zážitkové psaní“. Přitom v reflexi prózy je mísení autora s vypravěčem či figurou nemyslitelné.
Recenzenti o Týdnech doslova píšou, že „se dáváš vidět se vším“ a „odhaluješ vše“. I ty nej intimnější pasáže lze ale podle mé ho názoru číst jako nadosobní výpovědi o tom, jaké to je být člověkem.
To jsem si přála. Kdybych „odhalila vše“, neměla bych toho mnoho. Samozřejmě čerpám i z odžitého. Ale mluvčí jsou vmé knize smyšlení, líčí se vyfabulované či odpozorované osudy, předpovědi, sny. A především jsou to příběhy hyperbolizované, vyhrocené, komicky modelové, prototyp nikdy neodpovídá skutečnosti. Ve většině případů ostatně nehovoří „matka utržená z řetězu“, častěji je to muž, jindy stařena, nemocný mladík, anonymní alkoholik, opakovaně dítě. Jako asi každý autor jsem si přála po ukázat na obecné věci. Měla jsem i velkohubý záměr pojmout knihu jako průřez životními etapami – od prenatální k posmrtné, přes dětství, adolescenci, dospělost, manželství, rodičovství, stáří, nemoc a smrt – nezávisle na pohlaví. Skutečně autobiografické jsou v knize asi čtyři texty. Třeba ale domněnka, že kniha sumarizuje položky mého životopisu, znamená, že je věrohodná.
Tvé texty jsou mimo jiné plné literárních odkazů: objeví se Biebl, Hrubín, Erben, Čapek, středověká lyrika, lidová poezie i současný folklór, zazní i ironické slovní spojení „sečtělé básně“. Počítáš se sečtělým, chytrým čtenářem?
Tím souslovím jsem se věčným citátům z velkých básnických jmen a jejich nápodobě chtěla spíš zasmát. Myslím, že literární odkazy v Týdnech se vztahují k všeobecnému přehledu, prudce sečtělého čtenáře nevyžadují. Přála jsem si ukázat vetchost určitých básnických postupů, slabost některých způsobů konstrukce obrazů i celých sbírek. Proto taky někdy používám chudé rýmy, cituju sama sebe a variuju vlastní verše, paroduju zneužívání cykličnosti v poezii coby lešení… Snad mi bude tohle hračičkování odpuštěno, přinášelo mi potěšení: z návratných motivů, z převracení symbolů, z banalizace vysokého a vynášení nízkého, pobavení ze hry. Věřila jsem nějak, že lavírováním mezi vážnou upřímností a ironickou melancholií nepobavím jen samu sebe. Radost bych měla ze čtenáře pozorného. Třeba je to sbírka pro infantilní dospělé, kteří rádi básnické šifrování, kteří s oblibou dekódují. Sbírka pro luštěnkáře.
Skrývá se i v tvém případě za vší tou nadsázkou zklamaný idealista?
Hned se rychle směju, abych chudáka zklamanýho idealistu shodila pod stůl. Myslím, že jediný způsob, jak mluvit v básni o něčem závažném, zásadním, podstatném, je nepoukazovat na tyto kvality přímo.
Olga Stehlíková při přebírání Litery
Znovu se odrazím od názorů recenzentů, někteří tvé sbírce vytýkají temné ladění. Přiznám se, že i mně připadá, že v ní vyzpíváváš celou světa bídu, veškerou trapnost a trpnost života. Anebo jsem se nechala nachytat a i ta temnota je ironií?
Jednostrunná temnost by mě mrzela. Myslím, že pokud důsledně obstaráváš jeden pól věci, obvykle přitáhneš pozornost k opačnému, zvýrazníš jeho kontury, přinutíš ho, aby víc byl. Doufám.
Jsi literárně činná, rediguješ, recenzuješ, koriguješ, zabýváš se i neurolingvistikou – s jazykem pracuješ v mnoha rovinách. Tvoje texty prozrazují, že k němu máš těsný vztah. Co pro tebe jazyk, čeština, znamená?
Když jsem studovala lingvistiku, bavilo mě rozkrývání různých nepravidelností, lovení nesystémových, vychýlených prvků, co se vzpěčují. Řád mě jakožto neurotika přitahuje a irituje současně. Čeština je v tom, jak se mu brání, i v tom, jak krotí a pěstuje neřád, myslím výjimečná. Touha zjistit, jak věci fungují a co se děje, když nefungují, mě ostatně přivedla i k jazykovým poruchám. Ohromovala mě neprobádanost mozku i víra, že všechno poznání bude jednou nasvíceno dokončenou analýzou neuronálních struktur a funkcí. Věci pravopisu obhospodařovaného odnepaměti hrstkou jazykovědců považuju za směšně nepodstatné a ve své důslednosti absurdní a mimojazykové – že se půlku života zabývám korekturami, je už ironie osudu.
Byla jsi editorkou zatím posledního sborníku Nejlepší české básně. V tuto chvíli jsi tedy velmi pravděpodobně osobou nejlépe obeznámenou se současným tuzemským básnictvím. Můžeš podat stručnou zprávu o stavu české poezie?
Jsem jen do určité míry obeznámena se stavem domácí poezie uplynulého roku a stejně jako nejsem spisovatel, nejsem ani odborník na cokoli. O období, které jsem sledovala, jsem se pokusila podat zprávu v doslovu k ročence a budu se opakovat. Subjektivně: česká poezie je v kontrastu ke své kvantitativní mnohosti nepříliš rozrůzněná. Poněkolikáté v historii se na vrcholu ocitají experimentální a pomezní básnické disciplíny a současně básnický civilismus spolu s cílevědomě pojatou, levicovou poezií společenskokritickou. Čeští básníci si ponejvíce zachovávají svůj tradiční melancholický, trudný typus a drží se nesdělné, leč epiky. Překvapilo mě nízké zastoupení milostné poezie a čisté lyriky. Dominuje popisnost, tendence k prozaizaci verše, unifikaci obraznosti, snaha přiblížit poezii lidem. Poémy a exaltovanost jsou in, text je určen k hlasitému přednesu. Na české poezii je výrazné také to, jak intenzivně žije, byť ve zdech básnického ghetta. Není třeba mít o ni strach, který vypadal v devadesátých letech velmi odůvodněně. Jak vidno na činorodé mladé básnické obci, poezie je v módě víc než plnovous. Je to legrace.