Článek
Body je anglicky těleso, ale i tělo. Lehce víceznačně tak název tvoří aluzi pohybu nebeských těles s životními trajektoriemi a vzájemnými interakcemi četných hrdinů textu. Těch se v románu zabydlelo tolik, že pro ně autorka musela vytvořit přehledný graf, aby čtenář alespoň rámcově udržel orientaci. Mnoho je i časových rovin, ve kterých se postavy pohybují.
Román odkazuje k typicky orientální vypravěčské linii, jak ji známe z příběhů Tisíce a jedné noci i knih Salmana Rushdieho; je plný silných vůní, vášně a zločinů odehrávajících se pod příkrovem noci – i každodenních banalit v sousedství magického realismu. Sledujeme Omán od osmdesátých let 19. století, kdy se tam dařilo jen otrokářství a sběru datlí, přes 20. století plné kmenových válek, doznívajícího kolonialismu a obchodu se zbraněmi až po současnost s mobilními telefony. V těchto kulisách se odehrávají osudy hrdinů; prolínají se tu v krátkých kapitolách, z nichž je každá věnována jednomu aktérovi.
Co postavy spojuje? Všichni vězí až po pás v tradicích, jako například Abdaláh: je sice hlavou rodiny, ale jak mohl svou ženu nechat prvorozenou dceru pojmenovat London? Celé město si kvůli tomu dělá starosti; tak se přece žádná dívka nikdy nejmenovala! Copak si doma nedokáže zjednat pořádek? Abdaláh se ke čtenáři vrací opakovaně a jako kočka koťata si s sebou nosí svá traumata – přísného otce, jehož stín ho pronásleduje, i když už otec zemřel, a matku, která se mu ze života vypařila hned po narození; Hársíová nám jako návnadu nahazuje různé alternativy řešení záhady matčina zmizení, to pravé se ale jako ve správné detektivce (ne)dozvíme až na konci.
Prostřednictvím příběhů otroků, jejichž osud byl plně v rukou pánů a kteří se ani po zrušení otroctví nedokázali ze svých pomyslných pout vymanit, sledujeme proměny Ománu. Tradice – a to nikoliv pouze islámská, ale třeba i šamanistická, kterou si s sebou otroci přivezli na lodích z Afriky – se tu střetává s vlivy moderního světa, které nelze zadržet.
Bez stereotypů
Zklamaný by byl čtenář, který by čekal stereotypy spojované s islámským světem, tím spíš, že autorkou je žena. Ženy tu nejsou bity, studují vysoké školy a pracují jako lékařky. Ale i tak si prožívají svá traumata, stejně jako muži – nedostatek rodičovské lásky, příliš vysoké nároky rodiny i nenaplněné vztahy.
Džúcha Hársíová se svou americkou překladatelkou Marilyn Boothovou
Některé z postav se tradici dokážou vzepřít, vdát se, nebo naopak nevdat proti vůli rodičů, či rodiče zcela opustit. Jiné se úplně podvolí, dobrovolně a s radostí. Jako například Asma, prostřední ze tří sester, které rodiče domluví sňatek.
Manželství bylo jejím průkazem totožnosti, jejím pasem do světa mimo domov.
Intelektuálně založená, hloubavá Asma upne celou svou existenci k budoucímu manželství: k trochu naivní představě kosmické lásky, dětem, legitimizaci společenského postavení. Text není obžalobou systému: takhle to prostě je a jinak být nemůže. Takhle bylo vyznačeno hrací pole a takhle se společnost vyvíjí.
Román Celestial Bodies je sága, kterou v evropské tradici známe z mnohasvazkových vydání. Hársíová ji vměstnala do necelých 250 stran, a pro čtenáře (alespoň mého typu) může být proto vysilující udržet pozornost při sledování všech téměř třiceti postav, které se navíc propadají časem tam i zpátky.
Matoucí je i nesourodost narativních stylů. Občas se zdá, že se text už už rozpadne, ale pak se jej autorce podaří obdivuhodně vybalancovat a udržet pohromadě. Není tak pochyb o tom, že se jedná o zralý román par excellence.
Bianca Bellová (1970) je spisovatelka, držitelka Magnesie Litery za román Jezero (2016).
