Článek
Čím jsou pro vás vaše plakáty? Je to sociální kritika, komentář o životě, nebo snad politický názor?
Všechno tohle dohromady tam je. Jedná se zdánlivě o malá, lokální témata, ale v zásadě jsou to reflexe toho, jak bych chtěl, aby svět vypadal. Tisknu hodně sociálních komentářů, politických názorů, ale taky jen vtipy, které si lidé říkají a které v sobě přes všechnu nadsázku nesou i kus pravdy.
Jak jste vlastně začal s tiskařským řemeslem?
Na univerzitě jsem vystudoval matematiku. Potom jsem se živil jako počítačový programátor, mou specializací bylo programování operačních systémů. To se psala polovina sedmdesátých let. Počítače tehdy ještě samozřejmě potřebovaly spoustu místa, vlastní klimatizaci… Programováním jsem strávil dvacet let a moc velké zadostiučinění mi to nepřinášelo. Ekonomicky to bylo velmi uspokojivé – duchovně ale ne. A pak jsem v roce 1988 při návštěvě Williamsburgu, skanzenu z dob americké revoluce, objevil tiskařský lis. Bydlel jsem toho času v Chicagu, tak jsem si našel kurz, kde práci s tiskařským lisem učili.
„Děti, už vás unavuje, jak vás pořád prudí vaši stupidní rodiče? Tak do toho! Odstěhujte se, najděte si práci, plaťte účty – a zkuste dál vědět všechno nejlíp“ – jeden z plakátů umělce Amose Kennedyho.
Takže to pro vás nejdřív bylo hobby?
Jasně, asi rok jsem se to učil, pak mi někdo daroval tiskařský lis a od dalšího člověka jsem dostal spoustu písmen. Něco podobného se mi nikdy předtím nestalo, aby mi někdo jen tak daroval takovou hromadu vybavení.
Religionista Joseph Campbell napsal mimo jiné komparativní studii Tisíc tváří hrdiny. Hledal v ní podobnosti mezi hrdinskými mýty různě po světě. Běžně si představujeme hrdinu jako nějakou gigantickou osobnost, někoho, kdo vyhrává války a tak podobně, Campbell ale tvrdí, že každý máme svou cestu, během níž se snažíme porozumět sami sobě a najít své místo v životě. Četl jsem to a dostal pocit, že vesmír mě na té mé cestě nenásilně vede – tak jsem se nechal vést.
Měl jste už v té době rodinu? Jak se na to dívali oni?
Měl. Moji synové mě celkem podporovali, jejich matka úplně ne. Už spolu nežijeme. Byla by bývala chtěla mít velký dům, dvě auta, to, čemu říkáme americký sen. S tím způsobem života, jaký jsem vedl, než jsem se začal věnovat tiskařině, by to asi šlo. Ale takhle… Dohodli jsme se, že každý budeme dělat to svoje, rozejdeme se a budeme oba šťastní. Kdybychom zůstali spolu, ani jednomu by dobře nebylo.
A není právě tohle onen americký sen? Jít svou vlastní cestou a dosáhnout vlastního cíle?
Asi ano, ale nazval bych to spíš univerzálním snem. Když mluvím o americkém snu, myslím tím ten prefabrikovaný, který je založen na nekonečném konzumování. Takové to jezdit do práce autem dvě hodiny z domu na předměstí, pak si jednou za čas vzít dovolenou a vyrazit do Disney Worldu… Když jsem ještě pracoval pro americké korporace, říkával jsem si, že bude všechno v pořádku, když mi příští rok k ročnímu platu přidají pět tisíc dolarů. A jestli ne, bude všechno špatně. Teď už vím, že je všechno v pořádku, když mám právě tolik peněz, kolik si vydělám. A to je podle mě součást onoho univerzálního snu – najít rovnováhu ve vlastním životě. Tiskařina mi v tom hodně pomohla.
Je pro vás u plakátů důležitější řemeslná stránka, nebo grafický návrh?
Neodděluju to. A myslím, že jeden z problémů naší západní civilizace je právě tohle: oddělili jsme od sebe příliš mnoho věcí. Víte, před čtyřmi sty lety byl tiskař zároveň grafik. Já popravdě ani nic nenavrhuju, dělá to za mě moje tiskařská dílna. Jsem tu jenom od toho, abych to propojil. Když jsem v dílně, můžu použít pouze to, co tam najdu. Pokud mi schází určité písmeno, musím se podívat, co jiného mám k dispozici a vymyslet novou variantu. A to je lekce, kterou uplatňuji i ve svém každodenním životě: používej to, co máš.
Jak lidé reagují na vaše plakáty? Berou je jako zábavu? Nebo jako výpověď o životě? Nebo se jim líbí ty barvy?
Asi je to směs toho všeho. Lidi ale hlavně reagují na konkrétní text. Barva je většinou napoprvé nezaujme. Mimochodem já stejný plakát nikdy netisknu pořád se stejnými barvami. A když pak mé plakáty visí vedle sebe, je to jako louka plná lučních květin, kde si každý může vybrat, co si utrhnout. Jako autor se nicméně primárně soustředím na sdělení. Vždycky si nejdřív vyberu text a teprve potom se věnuju pozadí.
Navazuje vaše práce na nějakou americkou tradici?
Ani ne. Ve Spojených státech by takový tradiční plakát měl nejspíš na pozadí nějakou solidní barvu, třeba žlutou nebo červenou, a přes to by šel jednoznačný text, co zabere na první dobrou. Kdysi podobné plakáty lákaly do cirkusu, na karnevaly, rokenrolové a jazzové koncerty, hlavně na malých městech. Já si ale hraju s více významy, abych lidi donutil přemýšlet, často sáhnu po nějakém citátu, což myslím bylo ve 20. století dost ojedinělé.
V Americe dnes existují komerční plakáty od komerčních tiskařů. Co se týká klasické tištěné sazby s písmeny, jak to dělám já, je asi šest míst, kde to provozují, ovšem taky jako byznys. Přijdete tam, povíte, jakou máte představu, a oni si řeknou o dvě stě dolarů za sto plakátů.
Amos Kennedy
Řada lidí taky tiskne přes vyřezávané šablony, jako sítotisk. Od devadesátých let nastal v tomhle ohledu velký rozvoj. Můžou za to nezávislé kapely, které nemají peníze, a tohle tolik nestojí. Hodně z nich založili studenti z uměleckých škol, kde mají k té metodě přístup. Nejdřív vylepovali své plakáty jen tam, kde hráli, pak se ale objevili sběratelé, a teď se z toho stalo regulérní zboží. Před dvaceti lety jste si ten plakát vzal z kavárny, kde visel na magnetech, teď si ho koupíte.
Vy ale děláte jen klasickou sazbu.
Mám sadu starých velkých dřevěných písmen, které používám pořád dokola. Moje dílna je tak trochu muzeum tiskařiny, nebo možná její pomník.
Jak to vypadá s výstavami vašich plakátů?
Normálně vystavuju na univerzitách, kde zároveň přednáším a učím. Počet vysokých škol, kde se vyučuje tisk, kupodivu roste, často si mě zvou. Obvykle to bývá spojené s grafickým designem, vydávají knížky třeba o šestnácti stranách. Něco, co můžou udělat během jednoho dvou semestrů. Já obvykle přijedu a pokryju jim to tam svými věcmi. Při jedné příležitosti jsem takhle vystavil šest tisíc plakátů.
Na vašich plakátech někdy stojí rady, jak žít. Připomíná mi to trochu náboženství.
Do náboženství moc nedělám, ale někdy se tomu nevyhnete. Třeba v případě přísloví nebo aforismů. Na jednom mém plakátu stojí: Věděl jsem, že Bůh je černoch, ale nevěděl jsem, že je žena.
Malinko fór, malinko aforismus.
Všechno beru ze skutečnosti. Když vyrůstáte na americkém Jihu, rodiče říkají dětem: „Když budeš pít kafe, zčernáš.“ Chtějí je tím odradit – nikdo přece nechce být černoch. Tak jsem udělal plakát: Po kafi zčernáš. A lidi to kupovali.
Je to pro vás víc umění, nebo řemeslo?
Často za mnou chodí obyčejní lidé, mechanici, instalatéři, učitelé, a ti to považují za umění – a já, z respektu vůči nim, své věci beru stejně. Oni si potom mými plakáty vyzdobí byt. Hledají v nich něco nového, co by se dozvěděli o vlastním životě. Legrace je, že své plakáty ve Státech prodávám za dvacet pět dolarů – a zarámovat je stojí sedmdesát dolarů. Jsem ale velice hrdý, že to lidé dělají.
