Článek
„Možná bych se měl jako správný folkový písničkář ve svých písních víc věnovat aktuálním tématům kolem nás. Já se vám omlouvám, mě už to moc nebaví. Ale abyste neřekli, že jsem úplnej cynik, kterýmu je všechno jedno, řeknu vám aspoň jednu odvážnou satirickou báseň. Jmenuje se Bordel na poště: Přišla mi zpožděně péefka / z roku kdy zabili JFK.“
I když Plíhal patřil do party s Jaromírem Nohavicou, Pavlem Dobešem a Slávkem Janouškem, nikdy samozřejmě nebyl úplně „správný folkový písničkář“. Od patnácti brnkal na tenorové banjo ve skupině Falešní hráči, zaskakoval v dixielandu, hlásí se k odkazu Jiřího Suchého a na pódiích občas působí jako vtělení Jiřího Šlitra. K folku se prý dostal poslechem Hutky, Merty či Kryla, ale rád měl i Led Zeppelin, Deep Purple a Beatles. Sklízel vavříny před desetitisícovými davy na normalizačních Portách, byl populární, ale odešel pracovat do kotelny, kde měl klid.
„Když jsem u toho vzpomínání, nelze nevzpomenout mého dávného spoluhráče a kamaráda Emila Pospíšila. Loni to bylo dvacet let, co už není mezi námi. Doprovázel mě na elektrickou kytaru a indický nástroj sitár. Kromě toho se věnoval i východním filosofiím. Vždycky mi v noci na hotelu dělal přednášky a třeba mi říkal takovou zajímavost, že podle starých Indů chlap, který zlobí, se v dalším životě narodí jako ženská. Tak jsem si snaživě udělal poznámku, že ženská je chlap ve výkonu trestu.“
S Pospíšilem nahráli těsně před Listopadem album a po Listopadu skládali pro olomoucká rádia rozverné reklamní písně. Představu si lze udělat ze spotu pro čínskou restauraci v Jeremenkově ulici: „Ve tvářích důlky / a v ruce čínský hůlky / ptaj se holky z venkova / kde je Jeremenkova.“ Plíhal také psal hudbu k divadelním inscenacím, založil si hudební studio a svým přátelům produkoval alba – stál například za nejoceňovanějším počinem Jaromíra Nohavici Mikymauzoleum.
„Rychlé písně mám jenom tři, navíc dvě už byly, toho jste si možná ani nevšimli. Je načase tam vrazit třetí a pro jistotu vás na ni upozorním, abyste neprošvihli tu zásadní změnu tempa. Je podzimní, o takové smutné Markétě, jak lítá povětřím. Když jsem se po letech znovu učil její text, šel jsem poctivě větu po větě, slovo po slovu a písmeno po písmeni, až nakonec jsem s hrůzou zjistil, že tam není během zpěvu kde se nadechnout. Proto jsem kdysi na desku pozval Nohavicu, takže tam, kde už nemůžu, nastoupí on, a obráceně. Omlouvám se vám, ale nemůžu tahat Nohavicu na své koncerty kvůli jedné písni, to si může dovolit tak Kryštof. Zkusím to sám, a až nebudu moct, nastoupím znova.“
Role „přeněžnělého stydlína“, jak svou někdejší masku sám Plíhal pojmenoval v jednom interview, tak trochu přikryla množství cílevědomé dřiny, z níž jeho tvorba vychází – ať jde o celoživotní sebezdokonalování ve hře na kytaru, o mnohaleté rešerše pro kainarovskou desku Nebe počká, nebo celistvé a mnohovrstevnaté album Vzduchoprázdniny, kterému též předcházely roky příprav.
V jiném rozhovoru Karel Plíhal prohlásil, že hranice mezi jednoduchostí sdělení a neumětelstvím či mezi rafinovaností a neschopností napsat silnou melodii bývá velmi úzká. Plíhalova síla zřejmě spočívá právě ve schopnosti nepřešlápnout nikdy tyto hranice na špatnou stranu.
Všechny díly salonního písničkářského cyklu najdete pohromadě na našem Facebooku.
