Planeta nám začíná být malá, říká biolog a paleoekolog Petr Pokorný

Podle mě je to prudký růst globální lidské populace. Všechny ostatní environmentální výzvy se od tohoto základního trendu přímo či nepřímo odvíjejí. Populační růst má od poloviny 20. století podobnou dynamiku jako šíření virů v epidemické fázi – abych použil přirovnání k něčemu, co je teď bohužel vysoce aktuální. Navíc posledních sedmdesát let ve světě klesá chudoba, takže rostou průměrné nároky lidí na potraviny či nerostné suroviny. Tyto nároky lze vyjádřit různými indexy, jako je HDP na hlavu, nebo je přepočíst na spotřebu energie, která stále ještě pochází především z fosilních uhlíkatých zdrojů. A hned jsme u jedné z příčin současné klimatické změny.

Pokud chceme spočítat „environmentální stopu“ lidstva a její změny v čase, je potřeba populační růst násobit právě individuální spotřebou. Je to úplně jednoduchá, ale ve skutečnosti naprosto šílená rovnice. Takový vývoj nemůže Země dlouhodobě unést: planeta nám prostě začíná být malá. Nejen metaforicky, ale doslova.

V důsledku dochází k drastické přeměně přírodních stanovišť a starobylých, dlouhým soužitím přírody a civilizace vzniklých kulturních krajin na rozsáhlé homogenní plochy moderního průmyslového zemědělství, na intenzivní pastviny, doly… Zároveň dochází k homogenizaci živé přírody vlivem dálkových biologických invazí.

Tyto faktory osobně pokládám za více alarmující než samotnou klimatickou změnu. Homogenizace a ztráta biodiverzity totiž snižují schopnost celého systému pružně reagovat. To znamená, že zesilují dopad nejen klimatických, ale obecně jakýchkoli změn. Zvlášť pokud jsou příliš rychlé. Prudké a nepředvídatelné změny jsou přitom základní vlastností současného světa. A myslím, že by se k tomu mělo dodat, že to platí jak o změnách environmentálních, tak technologických a společenských. Všechny jsou totiž těsně a na mnoha úrovních provázány.

Na kompenzaci globálního trendu to zatím nestačí. A nejen to. Vzniká obrovské napětí dané rozdílem v bohatství a příležitostech. Na mysli mám migrační tlak vycházející z přelidněných a ve strukturálních problémech tonoucích jižních zemí s mladou populací, který směřuje především k bohatému, stárnoucímu a de facto vymírajícímu severu.

Takovou tendenci lze všelijak brzdit, ale to je, obávám se, zhruba tak všechno, co se s ní dá dělat. Proti podobným velkým procesům nelze dlouhodobě působit. Vyřeší se to spíše „samo“ tím, že dojde k vyrovnání napětí, k zániku onoho rozdílu. Bude to určitě dlouhý a bolestný proces, z něhož povstane úplně jiný svět. Snad nebude o mnoho horší než ten náš.

Napětí roste nejen ve světě „tam venku“, ale i v našich duších, jestli si to tak můžu dovolit říct. Nejspíš proto je globální populační růst pro Západ kostlivcem ve skříni, o kterém se raději nemluví. Museli bychom totiž dojít k závěru, že máme nesmírně závažný problém, nad nímž ovšem postrádáme kontrolu – protože je především problémem někoho jiného. A takové poznání se radikálně neshoduje s étosem Západu, kdy se nemůžeme zbavit pocitu, že jsme nějakým mystickým způsobem stále ještě „pupkem světa“, a zároveň nutkavě svalujeme vinu za všechny světové neduhy sami na sebe a na své předky. Jsou to dvě strany téže mince. Onou mincí je podle mého soudu mindrák někdejších suverénních pánů světa – jakási ponurá nervozita a melancholie zchudlých šlechticů.

Myslím, že v jistém ne úplně nepodstatném smyslu to takto vidět lze. Dokonce i v rámci typicky antropocenního náhledu, který podobná rozdělování spíše relativizuje – to ale ještě neznamená, že je činí nesmyslnými, nebo že úplně ruší jejich reálné působení.

Ano, světová porodnost skutečně zpomaluje, takže začíná být reálné, že se globální populace ustálí na zhruba jedenácti miliardách. Samo o sobě je to ale šíleně moc. S velkým štěstím a pomocí environmentálně příznivých přístupů to snad zvládneme a nespustíme třeba vlnu radikální ztráty biodiverzity – šestého masového vymírání, na jehož prahu podle některých momentálně stojíme.

Podíváme-li se na obecnou dynamiku demografického přechodu – čili na zákonitosti přechodu ze stadia prudkého populačního růstu do stadia víceméně rovnovážného –, tak jediný faktor, kterým tento jev dokážeme vysvětlit napříč všemi společnostmi, je opravdu růst životní úrovně. Alespoň korelace je naprosto zřejmá: jakmile je společnost dostatečně bohatá, populační růst ustává. Jestliže chceme takový trend aktivně podpořit v chudších zemích, měli bychom napřít úsilí směrem ke zvýšení životní úrovně tamních obyvatel.

Věřím, že je to reálně proveditelné. Byť netuším, jak například donutit zkorumpované režimy, aby většinu takové pomoci „neodklonily“. A jak zařídit, aby to málo, co zbude, doslova „neprojedla“ masa zbídačených obyvatel, kteří nemají jinou životní perspektivu než přivést na svět co nejvíc dětí, aby si zajistili alespoň nějakou podporu ve stáří.

To kdybych věděl! Podle mě ani nejde onoho kýženého udržení se na jedenácti miliardách dosáhnout jen pomocí nástrojů, které Attenborough zmiňuje. Mám obavu, že příslušné země musí projít zhruba naší historickou cestou, i když snad v jakési zhuštěné podobě a s tím, že určitá mezistadia bude možné přeskočit. Čili cestou „špinavé“ industrializace, průmyslového zemědělství, znalostní ekonomiky, sociálního státu a bohužel také konzumní společnosti. O alternativách můžeme snít, ale reálně s nimi nemáme vůbec žádné zkušenosti. Všechny futurologie mají jednu společnou vlastnost, a sice takovou, že se jejich konkrétní předpovědi skoro nikdy nesplní. Budoucnost vždycky překvapí něčím nepředvídatelným. Pouze na obnovitelných zdrojích podle mě bohaté společnosti nevybudujeme. Ne se současnými technologiemi. Můžeme ale přijít na něco opravdu nového a průlomového – role vědy a výzkumu bude pořád nezastupitelná.

Vezměme si pro ilustraci zemědělství, které je a bude klíčové. To je buďto založeno na obnovitelných zdrojích – na přirozeném biologickém životě půd, na lidské a zvířecí práci, na zeleném hnojení či chlévské mrvě, ale pak je velmi neefektivní a zabírá moc velkou plochu. Nebo tu máme zemědělství průmyslové, které je velice intenzivní, ale za vysokou cenu. Pohlcuje obrovskou spoustu energie a neobnovitelných nerostných zdrojů, z nichž nejcennější jsou fosfátové zeminy.

A jsou tu ještě další pochybnosti. My se teď sice v našem rozhovoru snažíme uvažovat dlouhodobě a globálně – ale v reálném světě jsou upřednostňována hlediska lokální, krátkodobá, ba krátkozraká.

Zůstaňme ještě u populačního růstu a jeho konce, který je tak jako tak nevyhnutelný. Jde o to, že v okamžiku demografického přechodu mnohé problémy teprve přicházejí na řadu. Věková pyramida je po skončení předchozí explozivní růstové fáze extrémně vychýlená, a proto dochází k prudkému stárnutí populace. Nastává bolestná etapa charakterizovaná vysokými mandatorními výdaji: drahým zdravotnictvím, drahým důchodovým zabezpečením. Známe to i od nás, a to je náš demografický přechod nesrovnatelně méně bouřlivý, než bude ten, který čeká Indii, Přední východ, Jižní Ameriku a zejména Afriku.

Právě obava z toho, že hrstka mladých neuživí zástupy prarodičů, dnes nutí mnohé vlády k podpoře porodnosti. Je to začarovaný kruh. Jak ho rozetnout, jestliže globální řízení nejenže neexistuje, ale je dokonce obtížně představitelné?

S Peckovým přístupem problém nemám, vnímám ho jako rozumný a vyvážený. Ale je pravda, že mívám tendenci současný klimatický aktivismus kritizovat – pro jeho radikálnost, plochost a jednostrunnost. Pro přemrštěný důraz na jediný ukazatel: industriálně uvolněný oxid uhličitý v atmosféře. A především proto, že se „klimatickým bojem“ až příliš často maskuje boj za hlubokou proměnu společenského uspořádání, za přerozdělení politické i ekonomické moci.

Tlačit dnes v této oblasti příliš na pilu je přitom extrémně nebezpečné. Celý svět je beztak v pohybu a hrozí mu plejáda prudkých a nepředvídatelných destabilizujících událostí – příkladem je i koronavirová pandemie.

Brilantní kapitolu na to téma do naší knihy napsal sociolog vědy a technologií Zdeněk Konopásek. Pokusím se tu tlumočit jeho pohled.

My přírodovědci jsme se dlouho tvářili, jako by angažovanost a politika do vědy nepatřily. Jako by bylo naším úkolem pouze odhalovat nejrůznější „holé pravdy“ o světě. Jenže náš mýtus „čisté vědy“ se zhroutil pod vahou vlastního úspěchu. Údernost našich „holých pravd“, zdánlivě osvobozená od „věcí, na kterých záleží“, tedy od hodnot, a od otázek společného pobývání ve světě, tedy od politiky, přispěla podstatným způsobem k tomu, že je moderní život prostoupený vědou a nejrůznějšími technologiemi skrz naskrz. Podobně rozpínavá je ale i političnost založená na čistě osobním mínění, bez nutnosti respektovat objektivní fakta.

Nějaký politický a zároveň nějaký vědecký rozměr má dnes snad úplně všechno. A jestliže na sebe v současnosti vědeckost a političnost narážejí prakticky všude, jsou hranice mezi vědou, aktivismem a politikou už těžko udržitelné.

Právě na antropocénu se tohle ukazuje naprosto zřetelně. Sami tvůrci antropocenního myšlení přiznávají, že motivace jejich jednání byly od počátku výrazně politické. Z povahy věci přece nemohou popisovat „přírodu“ zvenčí, bez člověka. Ukazují ji spolu s námi, popisují klíčové problémy světa jakoby zevnitř. Jenže přesně tohle, tato beznadějná ponořenost pozorovatele do toho, co studuje, bylo donedávna důvodem, proč se pochybovalo o „vědeckosti“ oborů, jako jsou sociologie, politologie, antropologie či ekonomie.

Přírodovědci různého zaměření, nucení přijmout lidský svět do pole svého badatelského zájmu, byli tedy také vtaženi doprostřed politické vřavy. Ocitli jsme se na jedné lodi se sociálními vědci. Ne že by nám to bylo úplně proti mysli. Mnozí si takové postavení vyloženě užívají. Libují si, že jim veřejnost konečně naslouchá. Třeba když Greta Thunbergová říká politikům: Poslouchejte vědce! Ale pozor! Především nám, vědcům, by se při takových slovech měla rozsvítit červená kontrolka. S vědou a vědci se tu totiž najednou začíná zacházet jako s klackem, a to rozhodně není dobré pro svobodu a nezávislost vědeckého usilování.

Environmentální hnutí, jehož kořeny sahají do 19. století a vrchol nastal v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, vidí mezi člověkem a přírodou ostrou hranici. Člověk se prý z přírody vyděluje, a tím ji vychyluje z přirozené harmonie. Zájmy civilizace a přírody se vzájemně vylučují, a jestliže se mezi nimi nepodaří nastolit trvale udržitelnou rovnováhu, povede moderní vývoj k nevyhnutelné katastrofě.

Prudký rozvoj poznání na poli ekologie jakožto vědní disciplíny ovšem přinesl za posledních zhruba padesát let poznatky, které jsou s touto představou v rozporu. Zásadní roli sehrála paleoekologie, která dnes už disponuje nástroji, jimiž dokáže spolehlivě podchytit velké časové škály. Což je důležité, protože globální environmentální výzvy mívají často dlouhý dějinný rozměr.

Při takovém pohledu do minulosti pak nalézáme jakoukoli „původní“ přírodní harmonii jen velmi obtížně. Rovnováhu ano, ale téměř vždy dynamickou. Všechno přírodní se pomalu, ale ustavičně proměňuje. A nejen to – dokonce i katastrofy jsou v přírodě docela běžné. Kolapsy malého rozsahu jsou přirozeně častější než ty velké, ale to na podstatě věci nic nemění. Sama příroda je zkrátka mnohem dynamičtější, než jsme si donedávna mysleli.

Lidstvo a příroda jsou do sebe již dlouho těsně a beznadějně zapleteny. Dokonce i v hlubokém pravěku nacházíme čistě přírodní ekosystémy jen s velikými obtížemi.

Vezměme jako příklad podíl dávných lovců na vymření velkých zvířat, takzvané megafauny, na sklonku poslední ledové doby, třeba populárního severského slona, mamuta. Mělo to dalekosáhlé následky. Vinou ztráty velkých býložravců převládly v mírných zeměpisných šířkách uzavřené lesy na úkor lesostepi. Přímí potomci paleolitických lovců proto museli provozovat jakési „ekosystémové inženýrství“. Nejdříve omezovali nadvládu lesa s pomocí ohně. Počínaje neolitem, který k nám do střední Evropy dorazil někdy před 7500 lety, už vytvářeli umělé ekosystémy polí a pastvin. Vznikaly kulturní krajiny v silném smyslu slova. Příroda a civilizace se v takových krajinách propojuje v jediný dynamický, strukturně i druhově rozmanitý celek.

Že příroda a civilizace rozhodně nejsou dvě oddělené, vzájemně se vylučující domény, platí i u takových ikon „odvěké divočiny“, jako je Amazonský prales, jehož současnou podobu lze na velkých plochách charakterizovat coby zpustlou kulturní krajinu někdejšího paleoindiánského osídlení – jakýsi „zdivočelý sad“.

Čistá příroda a čistá civilizace se zkrátka odhalují jako myšlenkový konstrukt, který má s dějinnou skutečností jen málo společného. V kořenech tradiční environmentální ideologie tedy nacházíme spíše než racionální jádro tradiční víru v domnělý „původní“ rajský stav na straně jedné a eschatologický patos toužící po jeho znovunastolení na straně druhé.

Dosavadním vyvrcholením právě popsaného posunu směrem ke vztahovému a dynamickému ekologickému uvažování se stala právě myšlenka antropocénu, „věku člověka“ – proto je tak významná, dost možná epochální. Má potenciál zásadně proměnit způsob, jakým uvažujeme o světě.