Petr Uhl byl jen jeden. Vzpomínka Petra Pitharta

Za dvacet let však tento osamělý revolucionář, a přitom svým způsobem legalista, odstartuje bezděčně, vlastní chybou „revoluci sametovou“. Skrze zavedenou, spolehlivou Východoevropskou informační agenturu totiž vypustí zprávu o studentu Šmídovi, usmrceném 17. listopadu na Národní třídě. Měl to podle běžných novinářských regulí ověřeno ze dvou spolehlivých zdrojů. Přesto to byla chyba. Omyl. To se někdy stane i onačejším profíkům.

Na největším shromáždění českých dějin na Letné, týden po masakru na Národní třídě, se manifestujícím za ten omyl omluvil – za to, že vypustil nepravdivou zprávu. Však byl za ni také bezprostředně zatčen. Tu omluvu vyřkl upřímně, a přitom s náznakem šibalského úsměvu – a dav mu odpověděl chápajícím, skandovaným „nevadí, nevadí…“.

Troufnu si však tvrdit, že kdyby měl Petr zase někdy možnost spustit nějaký osvobozovací proces nepravdivou, falešnou zprávou, neudělal by to. Proč? Prostě proto, že by ta zpráva nebyla pravdivá; nebylo by to fér. Takový byl Petr Uhl. Idealista? Perfekcionista? Světec veskrze světský? Utopista se smyslem pro realitu? Snílek s oběma nohama na zemi – i ve vězení? Petra nepolapíte do tenat žádného schématu. On se při pokusu o zařazení na vás vždy zvídavě, ironicky usmívá. Vlastně se vám tak trochu vysmívá… Snad by přece jen neprotestoval proti zařazení do prázdných regálů „skeptický idealista“ či „legalistický revolucionář“ – což jsou oba samy o sobě paradoxy.

Náhoda mě s Petrem Uhlem svedla u jednoho dalšího paradoxu – a ten je skutečně z říše hyperabsurdních.

Byli jsme oba na léčení v lázních Karlova Studánka v Jeseníkách. Jsou tam krásné, mohutné, dřevěné léčebné domy, ale málo hospod. Pochopitelně. Lázeňský klient má k dispozici pramen vyvěrající uprostřed lázní a nemá co popíjet pivo, nota bene kouřit.

Přece jen jsme tam ale jednu hospodu našli. Scházeli jsme se v ní skoro každý den, já se svou ženou, on se svým andělem strážným – Annou Šabatovou, kterou přivezl z Brna služební šofér: byla už tehdy zástupkyní veřejného ochránce práv neboli ombudsmana.

Bylo nám v té hospodě spolu dobře, akorát že Petr, malinko nahluchlý, mluvil příliš hlasitě. Někdy i trochu křičel. Tou hospodou se nesla slova, která tam stěží kdy byla vyslovena. Hosté se k nám zprvu se zájmem, posléze se znechucením otáčeli, já trpěl, jenže Petr se ve svém spravedlivém horlení nedal zastavit. Prostorem se nesla slova o samosprávném socialismu, o mladém Marxovi, jugoslávském modelu a podobně. Mluvili jsme samozřejmě o nejrůznějších formách kapitalismu, o neoliberalismu, socialismu se všemi možnými tvářemi. Ale také o jeho rakovině plic a mé utisknuté míše. O zítřejším výletu na Rejvíz…

Teprve ke konci pobytu jsme se dozvěděli, že onu hospodu, hotel Džbán, provozuje – co čert nechtěl – „mrtvý student Šmíd“! Tedy agent Růžička alias Zifčák, kterého Petr poslal na estébácká nebesa. Zrovna ten se v lázeňské obci usídlil a hodlal ji dobýt – přes úřad starosty. I nastěhoval do svého hotelu (s adresou jako trvalým bydlištěm) před volbami ke třicítce svých „voličů“. Případ volebního podvodu posuzoval nakonec soud.

Možná nám při tom poznání blesklo hlavou: to že byla tenkrát v listopadu 1989 revoluce? Ten, kdo byl nasazen proti ní a v bezvědomí po těžké ráně do lokte ležel jako mrtvý na zemi, si to asi nemyslel. Já také ne, Petr ano. Měl k dispozici bohatý argumentační slovník. Já pouze skepsi k normalizací zdecimované společnosti. Nesporné je jen to, že osobně Zifčák na „revoluci“ vydělal… A bylo víc takových.

Byl to nedůsledný převrat, tahle revoluce, jinak to ale být ani nemohlo. Revoluce bývají důsledné, končívají však pod gilotinou anebo v gulazích. Vůdcové na obou stranách krátkého bojiště to věděli. Nezbylo než se rychle dohodnout.

Není to neuvěřitelný paradox? Petr pošle svou falešnou zprávou chudáka studenta na onen svět, udělá z něj mrtvolu, a ejhle, mrtvola se rychle zvetí a vyšvihne se k ekonomicky úspěšné guerille v komunální válce uprostřed jesenických hor.

O kom to tu však tak barvitě mluvím? O Petru Uhlovi. Vzděláním technikovi, titulem inženýrovi. Učil na průmyslovce.

Jeho sen byl ten o samosprávném socialismu a o rovnosti všech lidí. O lidských právech, která se vztahují na všechny obyvatele této planety, nejenom na občany demokratických režimů. Šlo mu o práva a svobody takzvaně pozitivní, o „právo na co“ (na důstojný život, bezpečí, práci, bydlení), nejen o práva občanská, negativní, o svobody „od čeho“ (od cenzury, od nespravedlivého procesu).

S komunismem, který v Rusku okamžitě zmutoval do etatismu, diktatury revoluční avantgardy, neměly levicové postoje Petra Uhla nic společného. Snad s marxismem z teoretických, povýtce utopických spisů předchůdců a pokračovatelů Karla Marxe. Uhlův socialismus byl špatným svědomím komunismu, který v leninské praxi rovněž začínal po listopadovém puči 1917 samosprávou, to jest „radami“, sověty. Posléze byl tento sen velmi nepřesně zahrnut pod široký pojem trockismus. Petr Uhl byl u nás veden právě takto: jako trockista, jako vlastně exot. Nebyl jím, ale marně se té nálepce bránil.

Jeho sen, myslím si já, byl právě jen snem. Vyžadoval by – lepší lidi. Lepší lidstvo. Méně sobecké, méně individualistické. Odolné vůči svodům konzumismu, nacionalismu, populismu… A takové nebylo, není a nebude k mání; myslím si opět já.

Jako ke svému nedokonalému maximu jsme se dopracovali k parlamentní, liberální demokracii, kterýžto model dnes očividně leckde eroduje. Petr se s tím, co zatím máme, jako s ideálem nesmířil. Jeho ideálem byla co možná nejpřímější demokracie, demokracie v primárních lidských společenstvích.

Přesto byl odpovědným, pracovitým poslancem Federálního shromáždění, ukázněným, obětavým, angažovaným občanem, který po listopadu 1989 zastával řadu vysoce odpovědných funkcí. Později, s výjimkou krátkého členství u Zelených, nenašel své místo v žádné politické straně, i když jistě sympatizoval se sociální demokracií.

Jako bytostný legalista byl Petr Uhl k polistopadovému režimu, který byl daleko od jeho ideálů, více než loajální. Znal velmi dobře platné právo. Při všem svém utopismu neztrácel smysl pro realitu; s podobným postojem jsem se u jiného nikdy v životě nesetkal. Vyžadovalo to sebezapření, étos služby. Zkázněný utopismus? Rozpor vskutku absurdní.

Avšak já tu chci především vzpomínat na Petra jako na partnera v mnohých půtkách, které z nás ale nesvedly udělat ideové nepřátele. Naopak! S Petrem byla radost polemizovat. Byl úporný, ale trpělivý, vždy s lehkým, přátelským úsměvem. Pobavený. Asi jako: „Tak to jsem zvědav, co z tebe vyleze.“ Vzdělaný, se zálibně perfektní francouzštinou. Já byl zase anglofil, a jako by se někde tam naše myšlenkové pochody začaly rozcházet. V názorech na Francouzskou revoluci jsme se věru neshodli.

Proč mě lákalo pouštět se s ním do dalších a dalších sporů? Protože Petr za svými názory stál pevněji než kdokoli z nás. Tak přesvědčený, že snad nikdy neuznal porážku. Odseděl si dokonce nepředstavitelných devět let vězení! V odporu k normalizačnímu režimu byl snad ze všech nejdůslednější, nejotevřenější, nejstatečnější. Přitom paradoxně s respektem k právnímu řádu státu, který si říkal socialistický.

Myslím hlavně na jeho olbřímí práci ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ten byl svým významem srovnatelný s věhlasnější Chartou 77. Spolu s „ideovým nepřítelem“ Václavem Bendou, úctyhodným myslitelem i aktivistou konzervativní pravice, vytvořili největší monitorovací agenturu, či jak to nazvat, v celém sovětském bloku. Kvantitou i kvalitou, spolehlivostí.

Plus minus deset statečných monitorovalo podrobně politicky motivované přešlapy režimu kdekoli na území republiky.

Muselo každého napadat, co je na Petrových politických názorech pro něj tak zavazujícího, že mu stály za těch devět let oželené svobody. Proto mávnout nad nimi rukou nebylo možné. On za svými ideály stál připraven k nejvyšším obětem.

Ostatně z dnešního zmateného, dezorientovaného, nebezpečného světa nejeden hledáme východisko o cosi blíž ideálům Petra Uhla: v decentralizaci, regionalizaci či participaci. A znovu v lidských právech.

Petr obdržel spoustu vyznamenání, cen, vesměs zahraničních. Vsadil bych se, že nejvíce si cenil francouzského Řádu čestné legie. Ano, odtud se mi odvíjejí asociace: legie, rytíři s kordem jako osobní zbraní… Petr Uhl byl ze všeho nejspíše – rytířem. Rytířem po francouzském, osvícenském způsobu. Rytířem v obraně slabších, rytířem ve slovních půtkách, rytířem v politické aréně v čestném zápase se svými oponenty.

Počítejte se mnou, kolik je takových v naši zemi, jeden…

Dojdete sami k tomu, že byl jeden. Petr Uhl.