Článek
Líbilo se mi hned od začátku, že si zrovna levicové Právo pěstuje salon. Drží si salon, jak se buržoazně – se vší měšťanskou počestností a se snahou dohnat Paříž – říkávalo o společnostech scházejících se v bytě Měchurových, Palackého a Riegera v Mac Nevenově paláci v tehdejší Pasířské ulici a pak později s literáty v bytě „paní Felicinky“ Lauermannové-Mikschové na Jungmannově náměstí.
Také moje žena Drahomíra pěstovala salon v našem bytě čtvrté kategorie na Malé Straně. To bylo, když se lámala sedmdesátá a osmdesátá léta: napůl disidenti, napůl lidé „ze struktur“. Třicet čtyřicet hostů. Pak se z nich vyklubali jeden prezident, tři předsedové vlád, několik ministrů, velvyslanci, poslanci… Každý politicky někde úplně jinde. Ale to je přece salon, že není otevřen jen našincům.
Do Salonu Práva jsem často vstupoval jako čtenář, párkrát i jako autor. Co se za dobu těch „tisíce čtvrtků“ a možná ještě několika málo stovek čtvrtků před nimi stalo, co se u nás a ve světě změnilo?
Stalo se toho až moc a hlavně, všechno důležité se stalo neočekávaně: nevíme, v jakém světě žijeme, zásadně se mýlíme ve svých předpovědích. Nikdy jsme toho o sobě nevěděli míň, ačkoli informací nikdy tolik nebylo. Je to všechno moc složité (říká se teď komplexní) a nevíme, co všechno s čím vším souvisí. Asi to vědět ani nejde.
Byla to nicméně taky doba tří světových bestsellerů, které nám tvrdily, že to naopak jde.
Na začátku byl esej a později kniha Francise Fukuyamy o konci dějin, sen o tom, že teď už se nebude oč ve světě přít, zač bojovat, budeme jen vylepšovat nuance naší liberální demokracie, jako za dob socialistického realismu: neantagonistický boj kladného hrdiny s hrdinou ještě lepším, ještě kladnějším. Netrval ten sen dlouho. Idyla skončila v noci z 26. na 27. června 1991, kdy slovinské jednotky zaútočily na jednotky Jugoslávské lidové armády, které ovšem předtím obsadily slovinské letiště Brnik.
Vystřízlivění ze snu pojmenoval v roce 1996 druhý bestseller, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu Samuela Huntingtona. Do toho genocidní praktiky v Bosně a Kosovu, sporná válka v Iráku, boje s bandami, kterým svět říká kdovíproč Islámský stát…
Končíme prozatím třináct let starým bestsellerem Fareeda Zakarii Budoucnost svobody, který volá: Pozor! Přibývá sice demokracie, ale ubývá svobody. A odváží se to i doříci: více svobody bude muset znamenat méně demokracie.
Třemi bestsellery od snu k deziluzi z demokracie, pravda, jen té volební. Ale koho potom zajímá „ústavní (liberální) demokracie“, dělba moci a vůbec právnické argumenty?
Lítáme v tom zkrátka ode zdi ke zdi. Věříme svým bestsellerům, které za pár let přestanou platit. Jen proto, že byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Vždyť ti, kdo si ty knihy koupili, pro ně přece hlasovali!
Fareed Zakaria
Hlasuje se ostatně čím dál tím zběsileji, o všem možném, rozhoduje počet, kvantita. O nejlepším filmu, nejlepším atletovi, nejpopulárnějším politikovi, nejlepší pračce… Lidi to baví. Hlasuje se pořád, celý rok, předávají se ceny. To jsou pak pořady v hlavním vysílacím čase našich televizí! Ta předávání se dokonce smrtelně vážně recenzují, jako premiéry v Národním divadle. Měl by to být studijní obor na FAMU: uvádění, předávání, děkování, okecávání…
Mimochodem všimli jste si? Film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, vůbec ne artistní – naopak, jde v něm o největší, snad pořád živé české trauma z Mnichova roku 1938, u diváků naprosto propadl, ale Česká filmová a televizní akademie ho přesto poslala do Hollywoodu do soutěže o Oscary. Propasti se zvětšují. Čím víc hlasování, tím větší disonance.
A proč že se pořád o všem hlasuje? To že je ta demokracie? Ne, to je trh, kterého jsme učinili pánem nade vším. Trh to chce, aby se hlasovalo o tanečnících, o slavících, o pračkách, o filmech… Jenže když se pak má přijít k volbám, lidé jsou už prý z toho všeho hlasování vyčerpaní. Chudáci lidi. Unaveni anketami, hlasováním přes mobily, vyplňováním dotazníků v obchodech už nemají na to, aby byli i voliči. Volby? Zřejmě zase nějaká další soutěž, ale není prý o ceny. Tak to nic.
Nemohu se nějak smířit s tím, že hlas takového Františka Xavera Šaldy, obra mezi literárními a společenskými kritiky, kterého první republika znala a ctila, by dnes v tom hlasovacím mumrajchu s jeho tržními měřítky už nebyl slyšet. Leda tak v kulturním čtrnáctideníku s nákladem pár stovek kusů. Ministerstvo kultury má na podporu takových podniků chronicky málo peněz. Ty chřadnou, občas nějaký zanikne. Jako loni Ateliér.
A ejhle! Levicové Právo má na kulturu (přesněji na kulturu a společnost) hned několik stránek týdně. To vůbec není málo. Jistě, klidně by jich mohlo být i víc. Dříve měly tolik místa na ducha i jiné noviny a časopisy.
Trh je dobrý sluha, ale zlý pán. Ve sféře ducha má mít tuto základní funkci: vydělávat na nevýdělečnou kulturu. Že takovou funkci dnes nemá? Záleží na těch, kteří vydělávají, jak s penězi naloží. Otevřou salon, nebo probendí zisk na burze? Pokud otevřou salon, jako ho otevřeli před dvaceti lety v Právu, patří jim potlesk a díky. Tím spíše, když je otevřen různým hostům a nemusíme uctivě klepat ani si zouvat boty.
Tento text vznikl u příležitosti čtvrtečního vydání tisícího čísla Salonu, literární a kulturní přílohy Práva (jejíž online verzi právě čtete).
